V předvolebním čase přinášíme druhý díl analýzy sociologa Petra Hampla, věnované našemu volebnímu chování a rozhodovacím mechanismům.
V minulé části našich úvah o volebním chování jsme se pokusili vysvětlit, proč racionální jednání voličů a racionální jednání aparátu politických stran nutně muselo vést k postupné destrukci české liberální a konzervativní politiky, a dokonce k sílícímu pocitu, že se Česká republika potřebuje v některých ohledech vrátit před listopad 1989.
Tentokrát je na řadě obecnější úvaha o tom, proč lidé vlastně volí a jak. Začneme zpochybněním rozšířeného názoru, který se náznakově objevil i v diskuzi pod prvním dílem seriálu. Tento názor tvrdí, že jádrem problému je všeobecné volební právo, a to z toho důvodu, že:
- Chudší a méně vzdělaní lidé jsou víc závislí na podporách, takže nutně volí ve prospěch rozsáhlejšího státu.
- Chudší a méně vzdělaní lidé volí se zaměřením na krátkodobé cíle a ignorují dlouhodobě destruktivní důsledky, které některá opatření přinesou.
- Chudší a méně vzdělaní lidé nejsou schopni posoudit složité politické problémy, a proto rozhodují méně kvalitně.
Proč by omezení volebního práva nepomohlo
Ve skutečnosti lze všechny tyto teze velmi snadno vyvrátit. Když pomineme některé velmi speciální skupiny a když budeme pro zjednodušení předpokládat, že voličstvo je etnicky jednotlivé (k tomu se vrátíme později), vidíme, že:
- Největší prospěch mají z přerozdělování právě ti nejbohatší, nejvzdělanější a nejschopnější. Není na tom nic divného. Právě tato skupina má největší schopnost přesměrovat státní politiky ve svůj prospěch. Zatímco nízkopříjmové skupiny dostávají pastelkovné, ti nahoře vydělávají statisíce na grantech a regulacích. Tím jsem se podrobněji zabýval v eseji o bezrůstové společnosti.
- I chudí lidé by měli raději dobrou práci, než dostávali podporu. Pokud by stáli před politickou volbou více slušných pracovních míst versus více podpor, hlasovali by pro první možnost.
- Ani lidé s mizerným vzděláním a nízkou inteligencí si při stavbě svého vlastního domu nezvolí materiály, u kterých je zřejmé, že se během několika let rozpadnou. Proč se tak chovají při politickém rozhodování? Proč preferují například vyšší podpory i za cenu neúnosného nárůstu státního dluhu? Podle všeho především proto, že předpokládají, že i při omezení sociálních dávek se bude státní bankrot blížit stejnou rychlostí, protože bohatí nepřestanou drancovat státní rozpočet. Po letech ekonomického vládnutí TOP 09 jim musíme dát za pravdu.
- I lidé s mizerným vzděláním a nízkou inteligencí jsou schopni velmi efektivně posoudit tak komplexní produkt, jakým je automobil s více než tisícovkou složitých součástek. Bohatí si kupují jiné vozy, ale nemáme žádné doklady o tom, že by vybírali kompetentněji. Proč by to mělo platit u voleb?
- Vyšší třídy jsou mnohem více motivovány podporovat politiky stylu „po mě potopa“, protože v případě ekonomického kolapsu jedné země se mohou snadno přesunout jinam.
Falešná hra na zastupitelskou demokracii
Než přikročíme k pokusu o alternativní vysvětlení volebního chování, vyvrátíme ještě jeden omyl, který působí spoustu zmatků. A to iluzi, že žijeme v systému zastupitelské demokracie. Náš politický systém není zastupitelskou demokracií a nemá ani žádné její významné rysy. Zastupitelská demokracie – to byly první evropské parlamenty, kam měšťanstvo a další skupiny posílaly své zástupce, aby jejich jménem dozírali na práci vládních expertů. To je koncepce, která předpokládá, že člověka, kterého jsem vyslal, slušně znám, jsem schopen ho kontrolovat a mám možnost ho odvolat (podobně jako vlastník firmy najatého manažera nebo účastník soudního sporu svého advokáta).
Naše situace tyto rysy zjevně nesplňuje. Poslanec či prezident je neodvolatelný, má značnou míru nezávislosti a jeho voliči nemají možnost ho kontrolovat. Ústava dokonce říká, že poslanec má hlasovat podle svého svědomí, nikoliv podle toho, jak mu to uložili jeho voliči. Mluvit o zastupitelské demokracii je zkrátka hrubý omyl. Lépe bychom mohli hovořit o konkurenční demokracii – ve volbách vybíráme z navzájem si konkurujících příslušníků politické třídy, aniž by při tom vznikal vztah zastupující – zastupovaný (respektive ani jedna ze stran to tak nevnímá).
Jak by volil ideální volič
Ale k tomu, jak volíme. Co byste řekli člověku, který vybírá politickou stranu podle toho, že její kandidátky mají nejkrásnější úsměv a největší poprsí? Bylo by to stupidní, že? Ale vybírat kandidáta podle toho, jestli má správné vystupování, dokáže hezky mluvit o morálce nebo o problémech určité skupiny lidí a případně jestli je bezúhonný, je fakticky stejně stupidní. Že je někdo sympatický člověk, z toho nijak nevyplývá, že posune fungování státu tak, aby se mi lépe žilo.
Kdyby existovalo rozumné politické rozhodování, vypadalo by takhle:
- Volič by si připomněl, jaký život chce vést, co je pro něj důležité, jak chce pracovat, jak má vypadat jeho rodina a podobně.
- Volič by si definoval, jaké chování státní správy k tomu potřebuje. Jestli chci otevřít vlastní restauraci, oženit se a mít čtyři děti, potřebuji k tomu úplně jiné chování státní správy, než jestli je mým ideálem zavádět v celém státě zdravou výživu, být státním zaměstnancem, hodně cestovat, mít paralelně dvě přítelkyně a být bezdětný. Každá z těchto voleb vede k podpoře jiné daňové, sociální, zdravotní a další politiky.
- V posledním kroku by volič posoudil, u kterého z kandidátů (nebo kandidujících stran) je největší pravděpodobnost, že posune chování státní správy žádoucím směrem, a tomu odevzdat svůj hlas.
Dokončení čtěte na Peníze.cz
Čtěte také:
Babišovo hnutí se téměř dotáhlo na TOP 09, ukázal nejnovější průzkum
Volby 2013: Bílé pláště, vzpěrač či otec slušovického zázraku. Vyberte si
