Automobilka s kapacitou dvou milionů prodala loni pouze 1,4 milionu aut
Když 10. června ve společnosti Fiat Auto odvolali generálního ředitele Paola Cantarellu, byla to překvapivá tečka na konci smutné kapitoly v historii italské automobilky. Ve funkci strávil sedmapadesátiletý technik dvanáct let, během nichž předsedal plynulému snižování jmění společnosti. Za poslední čtyři roky přišla firma o 2,6 miliardy dolarů a dalších 403 milionů prodělala v prvním čtvrtletí.
Teď se situace vyhrotila natolik, že už Fiat není jenom investiční katastrofou. Dnes se v prvé řadě jedná o politický průšvih. Italský premiér Silvio Berlusconi toho sice o volném trhu namluví hodně, ale je mu rozhodně prosti srsti, aby se mu nejváženější symbol domácího průmyslu zhroutil před očima nebo padl do rukou cizinců.
Berlusconi se ocitl ve slepé uličce. Vláda Fiatu přímo ve velkém stylu dřívějších let pomoct nemůže, alespoň do doby, kdy bude v Bruselu sedět antimonopolní hlídač Mario Monti. Premiérovi podřízení zatím nepřišli s ničím lepším než s nápadem na malé daňové zvýhodnění, které má lidi stimulovat k nákupu nových vozů.
Jednu věc, jež by pomohla jak Fiatu, tak Itálii, by však Berlusconi udělat mohl. Mohl by se v turínské automobilce zasadit o radikální propouštění a firmě by se vrátila šance na přežití. Fiat s výrobní kapacitou dvou milionů kusů prodal loni pouze 1,4 milionu vozů. Tržní podíl mu klesl z 13,8 procenta v roce 1990 na dnešních 8,3 a analytici mu velké šance na nápravu nedávají.
To znamená, že pokud má Fiat srazit náklady, musí nutně snížit kapacitu i počet zaměstnanců. „Fiat potřebuje především Berlusconiho podporu při ukončování výroby a propouštění,“ tvrdí Karl Ludvigson, bývalý výkonný ředitel Fiatu a nynější londýnský poradce v oblasti automobilového průmyslu. Nově jmenovaný generální ředitel Fiatu Giancarlo Boschetti slíbil uzavřít tři výrobní linky a propustit tři tisíce zaměstnanců. Odborníci se ale domnívají, že to zdaleka nestačí. Fiatu by prospělo omezení výroby v řádu patnácti až dvaceti procent a z celkového počtu 38 tisíc italských zaměstnanců by mělo odejít nejméně patnáct procent.
Jenže každý si myslí, že podporovat propuštění šesti tisíc Italů je jako kopat si politický hrob. Je pravda, že propouštění je v Itálii velmi výbušné téma. Ovšem pokud by Berlusconi vyložil své karty správně, mohl by krize ve firmě využít k překonání tvrdých ideologických rozdílů a zahájit celostátní dialog o podstatných reformách na trhu práce. Křeče ve Fiatu by kromě toho mohly posloužit jako katalyzátor při přípravě strategií na posílení hospodářské obnovy, než aby se za každou cenu zachovával status quo.
Zkuste si představit následující. Berlusconi vystoupí v televizi, aby Italům řekl o Fiatu pravdu. Zároveň jim vysvětlí, že firma potřebuje restrukturalizovat jako sůl, aby se přetvořila v menší, ale zdravější společnost. Premiér slibuje, že bolestný přechod podpoří rozsáhlým rekvalifikačním programem pro propuštěné zaměstnance. Vládní úředníci oslovují zaměstnavatele ze severu Itálie, kteří zoufale shánějí kvalifikované pracovníky, aby sepsali své požadavky.
Vláda by navíc mohla zmírnit sociální dopady restrukturalizace Fiatu tak, že by propuštěným zaměstnancům nabídla pojištění proti nezaměstnanosti, které není v Itálii všeobecné, přestože by být mělo. Proti tomu Monti nic namítat nemůže. Takový program částečně financovaný vládou by se nakonec mohl rozšířit po celé zemi. To by byl krok, který by možná přesvědčil k některým ústupkům i zatvrzelé italské odbory. Podobný politický mix s úspěchem nasadili v hospodářsky postižených oblastech, jako jsou Drážďany a Jena ve východním Německu. Dokonce i v Itálii už ambiciózní rekvalifikační program v kombinaci se státem podporovaným propouštěním zaměstnanců Poste Italiane udělal z nesolventní pošty ziskovou společnost.
Na předvolebním turné Berlusconi sliboval, že položí základy moderní ekonomiky, která bude konkurenceschopná také v období globalizace. Fiat je ukázkovým příkladem toho, jak může být starý italský protekcionismus nebezpečný. Pokud Berlusconi pomůže Fiatu ke zmenšení, které by bylo souměřitelné s jejím prodejním potenciálem, je možné, že by se v problematické historii automobilky začala psát nová kapitola, a nikoliv epilog.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
Překlad: Ivo Večeřa
