John Rossant píše o ekonomice a politice z Paříže
To nejhroznější na pádu koncernu Enron byla rychlost, s níž se všechno seběhlo. Před pouhými třemi měsíci byl symbolem moderní americké ekonomiky a podle výnosů sedmou největší společností ve Spojených státech. Do 2. prosince minulého roku se vypařilo téměř 60 miliard USD (podle tržní kapitalizace) a právní zástupci Enronu měli plné ruce práce s žádostí o konkurs. O týden později už na stole ležely nabídky společností Citicorp a UBS Warburg na odkup částí kdysi všemocné obchodní říše Enronu. Během několika dní přišlo 4500 zaměstnanců Enronu o práci a tisíce dalších se najednou ocitly bez úspor a bez penze. Šlo to ďábelsky rychle. Likvidace společnosti Enron byla krutá, zničující a definitivní. Pád Enronu nám ale připomíná, proč si americká ekonomika v posledních dvaceti letech vede o tolik lépe než evropská hospodářství a že tomu tak bude navzdory problémům vyvolaným současnou recesí pravděpodobně i v budoucnu. Rychlý pád Enronu je téměř učebnicovým příkladem, který dokazuje, že srdcem dynamického kapitalismu je podle památných slov Josepha Aloise Schumpetera „tvůrčí destrukce“. „Podnikatelský neúspěch,“ píše původem rakouský ekonom ve slavné pasáži z knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie, „je vnitřním motorem nepřetržitých změn ekonomické struktury, kdy se stará struktura bez ustání ničí a je ihned nahrazována novou.“ Upíři. A teď se podívejte, nakolik je tato myšlenka zakořeněná v Evropě plné průmyslových zombií. Ve stejném týdnu, kdy Enron připustil to, co předseda Kenneth L. Lay označil za „velmi špatné investice“, obdržela francouzská počítačová společnost Bull od státu finanční injekci ve výši 90 milionů dolarů. A to není zdaleka první almužna, kterou jí tento nepřímý vlastník dvaatřiceti procent akcií poskytl. Od šedesátých let nalily vlády do společnosti Bull téměř sedm miliard dolarů ve snaze udělat z Francie hráče na poli počítačových technologií. Bull byl přitom od roku 1988 v zisku pouze jediný rok. Je to upír a už dávno mu měli vrazit kůl do srdce. Pro francouzský Moulinex, nešťastného výrobce kuchyňských přístrojů, platí totéž. Od osmdesátých let prošel podnik řadou státem financovaných reorganizací. I když se Moulinex blíží k propasti, někteří z jeho zbývajících jedenadvaceti tisíc zaměstnanců činí nezvyklá opatření, aby si udrželi práci. V době, kdy se čerstvě propuštění pracovníci Enronu probírali inzeráty s pracovními příležitostmi, hrozili zaměstnanci firmy Moulinex v severofrancouzské továrně na výrobu mikrovlnných trub, že pomocí podomácku vyrobených bomb vyhodí zbytky továrny do povětří (většina závodu shořela při požáru, který založili den předtím). Zástupci odborů dokonce kvůli tomu, aby získali vyšší odstupné, unesli vládou jmenovaného prostředníka. „Tak trochu mě tu zadržují, ale žádné drama se nekoná,“ vzkázal unesený prostřednictvím telefonu tisku. Sabotáž. Dokonce ani Spojené státy se někdy neudrží a snaží se zachovat své podnikatelské anachronismy. Takovým konzervačním přístupem zavání třeba současné pokusy o ochranu zbytků kdysi slavné United States Steel Corporation, dnešní US Steel. Evropanům se to ale nevyrovná. Třeba německý kancléř Gerhard Schröder v roce 1999 sehnal 130 milionů dolarů na pomoc obrovské frankfurtské stavební skupině Philipp Holzmann. Tímto krokem prakticky ochromil německé stavebnictví, které trpí neuvěřitelnými přebytky kapacity. Společnost Holzmann, někdejší volba investorů hrajících na jistotu, si zasloužila důstojný konec. Volné zdroje mohly najít uplatnění v některých produktivnějších odvětvích německé ekonomiky. Někteří manažeři doufají, že ekonomické obtíže konečně přesvědčí evropské politiky, aby do obchodních záležitostí přestali strkat nos. „Změní se to, protože jiná cesta není,“ předpovídá člen představenstva pro Evropu, Střední východ a Afriku Leo Apotheker z německého softwarového gigantu SAP, jedné z mála opravdu dynamických technologických společností v Evropě. „Jinak se evropské vlády ocitnou bez peněz.“ Existuje zde i politický protitlak. Už teď mají národní vlády problémy, když chtějí, aby jim Evropská komise schválila finanční injekci do předlužené společnosti. Kromě toho je tu nynější komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti, který do boje proti státní pomoci vyrazil s plnou polní. Vlády se ale nevzdávají. A pokaždé, když uspějí, přichází Evropa o další šanci na oživení.
