Letos uplynulo dvacet let od zániku zbytnělé formy socialismu ve střední Evropě. Proč se dnes nemluví o zániku sice mnohem sofistikovanějšího, ale v základu podobného zaopatřovacího státu, který přináší současná globální hospodářská krize? Vždyť například v oblasti realit, v níž tato krize začala, opatření, jako jsou kolektivní domy nebo paneláková sídliště, mají původ spíše v západní než ve východní formě zaopatřovacího státu. A to navzdory prohlášením vůdců bývalého východního socialistického bloku, že jde o výdobytky jejich socialismu. Kolektivní domy totiž vznikly v Rooseveltových Spojených státech amerických za velké hospodářské krize ve třicátých letech. A paneláková sídliště se začala poprvé objevovat na předměstích velkých měst západní Evropy v padesátých letech. Dokonce lze s jistou nadsázkou tvrdit, že jen málo z oněch takzvaných výdobytků východního socialismu bylo jeho skutečným výtvorem.
Zavádějící idea pokroku
První sociální opatření na ochranu zaměstnanců zavedlo Bismarckovo Německo na konci 19. století. Od té doby jejich počet a rozsah v celém západním světě neustále rostl. Pozoruhodné na nich je, že vždy byly zaváděny v dobré víře v lepší a sociálně spravedlivější svět. Na tom by nebylo nic tak špatného, kdyby se zároveň s nimi nezvyšovala moc státu. A s tím i omezování svobody občanů v důsledku hromadění zákonů na jejich dodržování – i v takové výspě kapitalismu, jako jsou USA. Zesnulý americký sociolog Robert Nisbet napsal, že před první světovou válkou se průměrný Američan setkával se státem jen na poště. Do konce 20. století však jeho styk s ním narostl do nebývalých rozměrů. V čem hledat příčiny tohoto vývoje? Byl to snad důsledek rozvoje kapitalismu a „tvůrčí destrukce“ – něco musí zaniknout, aby nové mohlo pokračovat – jež je jeho nedílnou součástí, jak napsal slavný ekonom a rodák z moravské Třeště Joseph A. Schumpeter?
Mnohé z toho lze přičíst na vrub ideji pokroku, která se vyvinula v západním světě v 19. století v důsledku osvícenství. A tato idea pokroku, jenž by měl trvat věčně, se udržela až do současnosti. Paradoxní je, že ji vyznávají lidé levicové i pravicové orientace. Oproti minulosti se změnilo pouze to, že se tato idea během 20. století zprofanovala a dnes se namísto ní věří spíše v hospodářský růst. Zásadním problémem pak je, že většina lidí, kteří se snaží odhalit příčinu dnešní hospodářské krize a nalézt její řešení, o ní přemýšlí v pojmech a intencích 19. století, jež však neodpovídají dnešní realitě.
Dlouhé století
Této chyby v myšlení si všiml americký historik maďarského původu John Lukacs. Jeho základní tezí je, že žijeme na konci novověku, který začal v 16. století. Přesněji řečeno, v posledních sto až 150 letech se ocitáme v přechodné fázi od novověku k něčemu jinému, aniž bychom si to však byli ochotní přiznat. Není první, kdo tvrdí, že žijeme na konci dějinné éry. Před ním to byli v posledních zhruba 150 letech natolik rozdílní myslitelé, jako byli Jacob Burckhardt, Friedrich Nietzsche, Paul Valéry, Oswald Spengler, Arnold Tonbee či Romano Guardini, a před nimi už jako první v 18. století Giambattista Vico.
Lukacs zároveň tvrdí, že 20. století bylo „krátké“, protože trvalo v letech 1914 až 1989. Z hlediska současné hospodářské krize však můžeme argumentovat, že bylo naopak „dlouhé“. Jeho počátek je totiž možné datovat do roku 1873, kdy vznikla ve střední Evropě hypoteční krize, jež se následně přelila do USA, aniž by ji Amerika sama způsobila. S dnešní hospodářskou krizí je to přesně naopak – včetně toho, že ji střední Evropa nezavinila. Z hlediska života bank pak datum počátku novověku, jenž se spojuje s objevením Ameriky Kolumbem v roce 1492, odpovídá prvnímu krachu banky – byla jí v roce 1494 banka Medicejských.
Co z toho vyplývá pro současnou hospodářskou krizi?
Pozitivistická vědecká mánie
Ekonomie podlehla od osvícenství stejně jako ostatní obory lidské činnosti pozitivistické vědecké mánii. Vše lze na základě dostatečného vědeckého poznání „spočítat“. Odtud pramenilo a stále pramení přesvědčení politiků, že mohou získat dostatek informací, aby zvládli trhy a případnými opatřeními zabránili sociálním problémům – takto vzniká v dobré víře zaopatřovací stát. Na základě stejných vědeckých předpokladů pak bankéři poskytovali rizikové úvěry. Domnívali se, že budoucnost lze spočítat – odtud toxické deriváty.
Ani jedni z prvních ekonomů, kteří se zabývali vznikem kapitálu, Adam Smith, David Ricardo a Frédéric Bastiat, však o ekonomice ve formě „vědeckých“ matematických modelů nepřemýšleli. Neviditelná ruka trhu byla pro Smithe spíše něčím nepředvídatelným než rozumovým konstruktem. Všichni tři byli dle současných kriterií nejspíš historici a sociologové. Navíc slovo kapitalismus, i když v jiném než v dnešním významu, poprvé použil v roce 1854 v románu Newcomové anglický spisovatel William Makepeace Thackeray. Neměla by se tedy ekonomie k literatuře, historii a sociologii zase vrátit? Možná částečně ano, nikoli však úplně, protože v životech společností je přítomná současně kontinuita i změna. Kam se tedy myšlenkově posunout, abychom se zbavili neblahého myšlení 19. století?
Princip neurčitosti
Odpověď lze hledat ve fyzice. V principu neurčitosti, který německý fyzik Werner Heisenberg objevil v roce 1925 a jenž se týká elementárních atomových částic. Tento princip říká, že polohu a hybnost libovolné částice nelze stanovit současně zcela přesně, čímž ruší Newtonovskou fyziku, tedy mechanickou kauzalitu. Stručně řečeno – nelze předvídat, co se stane.
Z hlediska současné hospodářské krize důsledkem tohoto principu je, že státní finanční stimuly nemusejí oživit ekonomiku. A neplatí-li mechanická kauzalita, pak ani to, že nejsou provedeny, automaticky neznamená, že jde jen o další hospodářský cyklus, který zmizí sám od sebe jako už několikrát v minulosti. Dle principu neurčitosti navíc nelze oddělit pozorovatele od pozorované věci (pozorovatel svým pozorováním ovlivňuje chování věci). Není tedy žádná ekonomika kdesi mimo nás, jakási objektivní realita, kterou můžeme nezaujatě zkoumat. Ekonomiku ovlivňuje duševní stav lidí. Dle principu neurčitosti vítězí duch nad hmotou.
Podstatná otázka
V tomto smyslu je třeba chápat i současnou hospodářskou krizi. Základním problémem finančního systému není nedostatek likvidity či kapitálu, ale obnova důvěry mezi věřiteli a dlužníky na všech úrovních. K tomuto závěru nezávisle na sobě a možná i díky znalosti principu neurčitosti dospěl jak profesor ekonomie na Bostonské univerzitě Laurence Kotlikoff, tak Anna Schwartzová, jež v roce 1963 společně s Miltonem Friedmanem vydala knihu Monetární dějiny USA, 1867-1960, která navždy změnila poznání ekonomiky.
I kdyby se však tuto důvěru podařilo obnovit, je třeba si neustále společně s ruským básníkem Osipem Mandelštamem, který skončil v gulagu, klást otázku: Proč bychom měli být šťastní? Šťastný život nám totiž nezajistí ani to, podaří-li se odstranit ideu věčně trvajícího pokroku.
