Problémem je, že jsme v minulých letech potíže vysokých škol zužovali jen na peníze
Mohla by to být selanka. Děti vedené rigidním, ale ověřeným rakousko-uherským modelem vzdělávání – ty nejchytřejší až k nejvyšším metám školského systému. Přesto tomu tak není.
Chybí úcta k autoritám
Křeslo ministra školství občas připomíná Záhořovo lože, na němž se ministři střídají jak apoštolové na orloji. O maturitách se diskutuje už patnáct let, vysokoškolský zákon má vážné nedostatky. Byl koncipován v první polovině devadesátých let, kdy jsme pluli na vlně euforie z nabyté svobody a mnoho názorů bylo značně naivních. Nově podepsaný zákon, registrující létající docenty a profesory, je spíše ukázkou bezradnosti než kvalitním nástrojem k nápravě. Pracovníci Akademie věd České republiky halasně protestují proti názorům akademiků z vysokých škol. Proto se nedivme, že se ztrácí respekt ke vzdělání jako k hodnotě, která byla až dosud vždy spojována s pokrokem a perspektivou lepšího života.
Často a rádi si posteskneme, že chybí úcta k autoritám a že na střední a vysoké školy přicházejí děti, které nejsou připravené ani způsobilé ke studiu. Staromilsky porovnáváme situaci s tou v době našich studií. A právem litujeme učitele a profesory na základních a středních školách, kteří se musejí každodenně vypořádávat s asertivním a někdy i agresivním chováním žáků. Nedostatek respektu, pohrdání autoritami a odbornými znalostmi i schopnostmi jsou v naší společnosti běžné jevy. Nemůžeme se proto divit mladé generaci, že k němu přirozeně tíhne. My, dospělí, se totiž nechováme jinak vůči Akreditační komisi či jiným institucím, pokud jejich názory nesdílíme. Proto se občas zdá, že dospělý, odpovědný přístup je dřinou pro všechny, kdo ve školství působí.
Úprava po sedmnácti letech
Problémem se zdá být, že jsme v minulých letech často zužovali potíže vysokého školství jen na peníze. Česká republika do terciárního vzdělávání investuje méně (zhruba 4,7 procenta HDP), než činí průměr zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (asi šest procent HDP). Ve výdajích na terciární vzdělání tradičně vedou skandinávské země. Ze zemí bývalého komunistického bloku nás předstihlo Polsko, Maďarsko i Slovinsko. Dnes se k otázce peněz přidaly další – kvalita studia, studenti a počet vysokých škol. Nejdříve jich bylo málo, teď zase pro změnu moc. Nejdříve jsme chtěli otevřít systém studia vyššímu množství studentů, abychom srovnali krok s Evropou v počtu vysokoškoláků v populaci. V roce 1992, za ministra školství Petra Vopěnky, jsme stanovili financování dle počtu studentů s tím, že se systém za dva roky vyhodnotí a upraví.
Úprava nastává po sedmnácti letech, kdy jsme se dostali v počtu vysokoškoláků na přední místo v Evropě – 60 procent našich maturantů pokračuje ve studiu na vysoké škole. Demografická křivka narozených v devadesátých letech však strmě klesá, a proto v roce 2015 bude o 30 procent maturantů méně. Obzvlášť citelně se to projeví během příštích let u absolventů technických vysokých škol.
Posílení důvěry
Další nedořešenou oblastí je přijetí Boloňské deklarace, která přinesla třístupňovou koncepci – tedy bakalářské hodnosti. Naše podniky přijímají bakaláře se značnými rozpaky. Studijní programy se nám nepodařilo vzhledem k zavedenému a kvalitně propracovanému magisterskému studiu sestavit optimálně. To vše nás teprve čeká.
Cesta, po níž se ubírají vysoké školy, je náročná. Vyžaduje odvahu a především jasnou koncepci. Potřebujeme také posílit důvěru v systém vzdělávání a v prestiž pedagogů. Škola bude jen taková, jací budou její učitelé. To je výzva a snad i naděje.
