Dobří zpravodajští důstojníci nepochopili, co si doba žádá
S dobrými zpravodajskými analytiky to je těžké. Jako by jim neustále vycházely jenom pochmurné závěry a nepříjemná přirovnání, jako by se zdálo, že neumějí vidět svět trochu „pozitivně“, jako by byli ke svým vládám nedosti vstřícní.
Každá záminka je dobrá.
Exekutiva se s tím všeobecně těžko smiřuje, a neustále od nich požaduje (pro sebe) dobré zprávy. Příkladně před třemi lety se washingtonská administrativa snažila vydupat ze zpravodajů (na celém světě!) jakoukoliv záminku k napadení Iráku. Dobří zpravodajové tomuto tlaku nepodlehli, avšak ti ambiciózní si požadované „informace“ vycucali z prstu. Pochopili, braši, co doba žádá. Irák byl napaden, přestože s Muhammadem Attou ani se zbraněmi hromadného ničení už neměl nic společného a přestože je na světě mnoho hnusnějších vládců (ti ale nemají ropu). A na svých postech nezůstali dobří zpravodajové, ale ti ambiciózní, s ocucanými prsty… Vládci, většinou osobnostně a inteligenčně nijak přespříliš vynikající lidé, jimž nadto ještě často čouhá sláma z bot (jeden by se v tuto chvíli nedivil monarchistické skepsi vůči takovéto „demokracii“), nemají dostatečný nadhled a zkušenosti na to, aby pochopili, že největší devizou dobrých zpravodajů je dovednost co nejdříve doručit správnému adresátovi co nejpřesnější zprávy a umění vysvětlit, proč jsou důležité a co znamenají. Že většinou jde o doručování špatných zpráv, které mívají osudovou tendenci se v čase rychle stávat ještě horšími, to už opravdu není věc zpravodajů, ale stavu světa.
Historia magistra vitae.
Proč jim však vycházejí takové pochmurnosti? Na vině je historie! Obzvláště v případě takových služeb, jejichž analytickou kapacitu lze přirovnat k jakémusi nezávislému think-tanku, neboť právě tyto služby (a věřte-nevěřte, i takové existují, byť je to tajné) mají fatální tendenci používat analytického postupu, pracujícího i s historií.
Zde si dovolím vsunout elementární, nikoliv však samozřejmou metodickou poznámku. Po staletí používaný základní analytický rámec se skládá ze čtyř přístupů k textu. U každé zprávy je analyzován (1) prostý text, (2) zúčastněné subjekty, (3) abstrahovaný jev a (4) je proveden pokus zjistit, zda výskyt konkrétní informace v konkrétním místě a čase ve skutečnosti neznamená něco úplně jiného. Tento analytický rámec má i svůj časový rozměr do minulosti, a výsledná analytická zpráva obsahuje i kvalifikovanou prognózu.
Problémy dobrých vykladačů, interpretů či analytiků nejsou nijak nové, zejména používají-li směle i onoho třetího způsobu srovnávání jevů, abstrahovaných z různých dob a od různých subjektů. Z toho pak docházejí k různým ilustracím téže pravdy, civilizovaným společenstvím dobře známé, že historie neznajíce, procházeti budou opakovaně výkaly svými.
Proč ten úvod? Minulé týdny přinesly následující, na první pohled nesourodá publicistická témata, která však jako by sama osudově přivolávala použití právě výše popsaného analytického přístupu:
1/ Za útoky v Londýně nestála al-Káida,
2/ Američané údajně chystají útok na Írán,
3/ Kdosi chce zakázat jakési takzvané komunistické symboly a přijmout zákon o Arménii.
Strach pomáhá udržet režim.
Schéma první: Není lepšího nepřítele nad toho, kterého si sám vygeneruji.
Shrňme fakta. Odpovědnost za teroristické útoky v září 2001 je bezrozporně přisuzována a současně deklarována „al-Káidou“, ať už se pod tím pojmem skrývá cokoliv. Od té doby jsou u všech teroristických akcí v první řadě zkoumány možné souvislosti s al-Káidou. Vojenské a zpravodajské síly nejsilnější světové mocnosti vedou proti al-Káidě čtvrtým rokem odvetnou akci, aniž by byla zlikvidována. Klíčovým je v této souvislosti podivné a pozoruhodné zjištění, že to není považováno za neúspěch, či dokonce porážku.
Ačkoliv pojem „al-Káida“ znamená cosi jako „základna, báze“, bývá tohoto termínu používáno pro označení organizované, bohaté, ozbrojené a vycvičené sítě, zaměřené a motivované zničit naši civilizaci, hodnoty, bohatství a svobodu. V rozporu s touto pověstí a po takové době však lze překvapivě konstatovat, že al-Káidu vlastně ještě nikdo nikdy pořádně neviděl, tudíž nelokalizoval, tudíž nezničil.
Vzniká oprávněný dojem, že účelová mediální pseudo-existence al-Káidy je vlastně komusi prospěšná. Jedině tím je možné vysvětlit, že přestože ji naháňali a ešče ji nedostali, nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti! (Pouze již dost zajímavé množství generálů rezignovalo. Bush však ví - zřejmě jako obvykle přímo od zdroje - že když Stvořitel dělal generály, nějak se mu utrhla ruka, takže jich je všude příliš, a tudíž nemá cenu se tím zabývat.)
Co všechno se však dá odůvodnit bojem proti jednoznačně pojmenovanému, jasnému a zřetelnému zřídlu a ose všeho zla!!! A v tento moment se začnou vynořovat takové asociace, že nejednomu z toho začíná být horko.
Je nesporné, že bolševici a komunisti si často takzvaného vnitřního nepřítele nejprve vyrobili, aby ho pak mohli slavně odhalit a zlikvidovat. Začneme-li však zkoumat otázku, zda tento modus operandi je skutečně až bolševickým know-how, vbrzku rezignujeme. Je to technika stará jak svět. Vyskytovala se zřetelněji a častěji v dobách, které měly totalitnější ráz; nicméně pro svou účinnost byla oblíbená vždy a všude. Nikdo neznal kritéria, a proto nevěděl, nedostane-li se do centra pozornosti v příštím kole právě on. Ochromující strach mocně pomáhal udržet režim. Při zkoumání tohoto jevu zjistíme další zajímavou věc: nejtužší diktatury vtipně střídaly kampaně; vnitřní nebezpečí bylo střídáno právě vnějším ohrožením. V tomto směru vždy bylo možno s výhodou využívat všelijakých animozit a fóbií, takže by snad ani nebylo třeba nic vymýšlet. Jenže - odolejte pokušení! Když se dařilo generovat vnitřní nepřátele z lidí, na něž jste si mohli předtím šáhnout, proč by se ve vzdálené cizině, kde se z hlediska prostého člověka nedá ověřit vůbec nic, nedal vyrobit přímo všech satanášů satanáš?!?
Neodhadnutelnost dopadu kampaní proti vnitřnímu nepříteli rozežírala společnost zevnitř, atomizovala její členy a likvidovala solidaritu a soudržnost. Kampaně vnějšího ohrožení pak společnost pod laskavým vedením lídra zase stmelovaly k obraně, ale již s úplně jinou vnitřní strukturou. Když se těsto takto párkrát prohnětlo, bývalo připraveno k lecčemus. Až se jeden nestačí divit, čeho druhdy velmi kulturní společnosti byly pak schopny…
Klobouk tedy dolů před důsledností, profesionalitou - a dlužno dodat i odvahou - britských vyšetřovacích orgánů, které odvrhly toto klišé. Zůstává však základní otázka: Kdo manipuloval se strachem?
V sebeobraně na zajíčky.
Schéma druhé: Drzé čelo lepší než poplužní dvůr.
Opět fakta: V USA unikla do médií informace, že nebude-li Írán ochoten ustoupit od svého jaderného programu, bude Spojenými státy - v sebeobraně - vojensky napaden. Jde-li o skutečný únik informací, mohou to USA zabalit, neboť zůstane již jen jediná nezodpovězená otázka, zda členové generálního štábu v případě potřeby udrží alespoň své základní potřeby. S velkou pravděpodobností bychom si však na tuto variantu nevsadili. Zbývá tedy varianta takzvané „řízené indiskrece“, která má plnit vůči Íránu úlohu signálního návěští.
A podíváme-li se opět do historie, bude patrné, že to s tím válčením asi opravdu nebude tak horké. Spíše půjde zase a jenom o zdroje a o trhy. Vraťme se k dynastii Bushů: Hovoří-li totiž člen této dynastie o tom, že současný íránský vůdce je považován za stejnou hrozbu míru, jako byl v minulosti nacistický vůdce Hitler, a s ohledem na to, že dědeček Prescott Bush ještě v roce 1942 vydělával na práci osvětimských vězňů, půjde nejpravděpodobněji zase pouze o nějaký špinavý kšeft.
Situace kolem Íránu přímo vybízí k dalšímu srovnání. Člověk ani nemusí být kdovíjaký zpravodajec, aby ho napadlo srovnat americkou politiku vůči jaderným a nejaderným zemím. Poslední, takříkajíc spouštěcí případ, byla Severní Korea - nyní důstojný, respektovaný protivník. Podobně jako Pákistán, Indie a další členové jaderného klubu. Je tudíž jasné, že jaderný deštník má skutečnou a neoddiskutovatelnou odstrašující hodnotu. Současný postup washingtonské administrativy vede proto Írán do situace, kdy si prostě jaderné zbraně pořídit musí, i kdyby předtím trochu blufoval a s tou myšlenkou si jen pohrával. Protože Saddám blufoval, a jak dopadl? Severokorejci neblufovali - a jsou v klidu.
Možná celé to řinčení zbraněmi dopadne tak, že to bude Bushova administrativa, kdo dodá Íránu jaderné komponenty a technologie výměnou za vliv na vnitropolitické dění. A teď se jen (naoko) zlobí, protože Írán zapomněl, kdo je jeho nejlepším přítelem, a baví se, s kým chce.
Závěrem ovšem nelze nevyužít skvělou nahrávku na smeč. Jde o zdůvodnění útoku „sebeobranou“. Téměř nevyčerpatelný zdroj vtipných a hlubokých reflexí amerických realit, kreslený seriál South Park, poskytuje paralelu, která tuto na první (v Americe poněkud neznámý, neboť geografický) pohled absurdní variantu mrazivě přibližuje realitě. Jde o scénu, popisující způsob, kterým lovci obcházejí zákon, zakazující střílet na zvířata jinak než v sebeobraně. Střelba na příkladně sto metrů vzdáleného zajíčka je „legitimizována“ varovným pokřikem druhého lovce: „Řítí se přímo na nás!!!“
Otázky plodí otázky.
Schéma třetí: Píseň písní, klín klínem.
Analytikům všeho ražení nabízím tento nadpis ku zkoumání a k radosti z mnohovrstevnatosti češtiny. Zkrátím to: jeho aktuálním smyslem zde je opak hesla „nebuďme jako oni“. Neboli „bolševismem proti bolševismu“. Přesněji: zákonem (bolševického typu) zakázat v symbolické rovině komunismus, a tak uzákonit (symbolické) vítězství demokracie (bolševického typu) - to vše zřejmě na věčné časy.
Asi by mne kdysi nenapadlo nosit dlouhé vlasy, kdyby to bolševiky tak neiritovalo. Možná by se mi ten styl líbil, ale to mytí a hřebelcování - nic praktického. Útrapy se však měnily v radost a potěšení, jak strejci nadskakovali. A opět - jaké asociace vynáší z hloubi paměti tato vzpomínka?
Jsou to představy, literárně typizované ve „Vlastním podvojném účetnictví Christie Malryho“ od Bryana Johnsona - urazil mne nadřízený - tumáš, škrábanec na zdi instituce. Mechanismus starý jak svět. Kontrolní otázka: Jak asi budou kompenzovat své - jedno, zda fiktivní či skutečné - ponížení, mindráky a frustrace zejména ti velmi mladí? Za existence zákona zakazujícího komunistické symboly? Obávám se, že nikdy za nejtěžšího komunismu nebyla třeba Praha tak plná srpů a kladiv, jako by tomu bylo po schválení oné bizarní normy.
Těžko se ubránit morbidní kráse domýšlených konsekvencí, například jak si řemeslníci budou preventivně oddělovat zahradnické dílny od ostatních, aby srpy s kladivy radši nebyly ani v jedné místnosti, a jak opatrně s nimi budou zacházet, aby nářadí vzájemně nezkřížili (v případě nedbalostního překřížení by to mohl snad být jenom přestupek). Jaké krásné a důležité a státu prospěšné by mohly být hádky, zdali třeba kinžál - odvisle od stupně jeho zakřivení - může být překřížen například s cepínem, aniž by to navozovalo zakázané asociace ? Nebo zda je nějaký úhel překřížení nářadí již nadkritický a tudíž zavrženíhodný; respektive není-li i souběžné postavení nějakého nářadí možno kvalifikovat již jako přípravu trestného činu…
Nutno učinit poznámku k „politické“ argumentační podpoře návrhu této bizarní normy, odmyslíme-li již jistou bizarnost jejích navrhovatelů. Bývají k tomu zneužívána vyjádření o vzdání holdu, cti, vzpomínky či důstojnosti obětem konkrétního režimu. První otázka je: proč pouze tohoto? Proč ne všech - na východě, severu, jihu, západě? Druhá otázka je: Vzdává se skutečný hold administrativním nařízením, či dokonce uzákoněním? Nepřipomíná to příliš čtvrtý odstavec socialistické ústavy? Nevzdává se spíše hold a čest a sláva osobní účastí a prací a celkovým životním postojem? Třetí otázka: Neměli by ti, co nemohou vzdát čest žádoucím ideím celým svým životem, být raději zticha?
Co říci závěrem k „administrativní očistě a nápravě mravů“? Tiskem ohlášený záměr navrhnout jakýsi „zákon o Arménii“, který by měl pocházet ze stejné kuchyně, nás utvrzuje v přesvědčení o tom, že je něco někde strašně špatně. Nic proti Arménii, ale dosud mě nikdy nenapadlo zpochybňovat genocidu Arménů. Někdo vyvíjí křečovitou a agresivní kampaň. Ona vlastně nemá obsah, ale důležitá je mediální aktivita. Má vzniknout dojem, že někomu o něco vážného jde. Čtenář však, znalý i čtvrté interpretační roviny, hbitě se táže: Nejde tu o něco úplně jiného? Proč teď, po šestnácti letech, a před volbami? Proč ausgerechnet tito? Dobré otázky v sobě skrývají i náznaky možných odpovědí. Co chtějí přehlušit, zastřít? Od čeho chtějí odvést pozornost?
A tak dál. Otázka plodí otázku. Odpovědi generují další. A tak dokola. Máte však pocit, že jste se nic nedozvěděli? Bylo to skutečně jenom dokola? Anebo se už nedivíte, proč mají někteří analytici problémy?
Praporky:
Vzniká oprávněný dojem, že účelová mediální pseudo-existence al-Káidy je vlastně komusi prospěšná.
Současný postup washingtonské administrativy vede Írán do situace, kdy si prostě jaderné zbraně pořídit musí, i kdyby předtím trochu blufoval a s tou myšlenkou si jen pohrával.
