O pražském obchodním domě Máj se toho letos napsalo hodně. Jeho současný majitel Tesco totiž požádal o demoliční výměr. Velmi brzy ho ale zase stáhl, proti demolici se postavila většina odborné veřejnosti, a historik architektury Rostislav Švácha dokonce podal návrh na zapsání Máje na seznam památek. Přitom pro většinu lidí unikátní stavba na nároží pražských ulic Národní a Spálená nijak nevybočuje z řady normalizačních „obchoďáků“. Pošklebují se „normalizační“ architektuře. A zároveň jakoby analogicky architektuře celé té stylové epochy, byť by stála na Manhattanu. Nyní už vášně utichly a nad Májem se lze zamyslet poněkud hlouběji.
Historie vzniku obchodního domu na rohu Národní třídy a Spálené ulice je nejen dobrodružná, ale i velmi typická pro stavební praxi sedmdesátých let. Režim tehdy usoudil, že by obchody měly vypadat jinak, více vycházet vstříc zákazníkům. Byl to v podstatě úplatek. Vlna priorů začala zaplavovat všechna větší města. Architekti tu měli přece jen maličko volnější ruku než třeba při navrhování bytových bloků a sídlišť.
Psal se rok 1971 a liberecký projektový podnik SIAL, který vedl dnes již legendární Karel Hubáček, byl vyzván k účasti v soutěži na obchodní dům v Praze. Projektu se ujal architekt Miroslav Masák, který si k sobě přibral dva začínající architekty z takzvané školky SIALU, Johnyho Eislera a Martina Rajniše. „Pro neznalce: SIAL seděl dole v Liberci, měl zhruba 70 lidí, a nás čtrnáct patnáct s Masákem žilo v hospodě v horách, která se jmenovala Jedlová a byla poblíž Dračí sluje. Byla tam nádherná servírka s krásným zadkem a vším, co k tomu patřilo, která milovala Emila Přikryla…“ vzpomíná Martin Rajniš.
Pustili se do projektu, ale šlo to dost ztuha, parcela byla na velmi dominantním místě, navíc na rohu, a nebylo možné zachovat rytmus ulice. „Chtěli jsme čistý, jasný, zřetelný dům s chytrou konstrukcí. Barák v akci, který se nestydí za to, jaký je. Krásný tím, že je pravdomluvný ve své konstrukční podstatě,“ říká Martin Rajniš. „Když uděláš dům tímto způsobem, tak je drsnej. Ale co je obchodování? Obchoďák je bedna na to, aby jedna společnost vyměňovala zboží s rozptýleným obyvatelstvem za peníze. Takhle to probíhá už tisíce let. Já tuhle činnost nedělám rád a přijde mi lidí, kteří přicházej o peníze, líto. Čím prohnaněji z nich někdo ty peníze dostane, tím míň svobody, té praktické, běžné svobody, jim zbude.“
Soutěžní návrh symetricky reagoval na roh, a aby se nechoval moc agresivně, tak v rohu negativně ustupoval od uliční čáry, ponechával více prostoru ulici. Původní návrh také počítal s další stavbou ve Spálené ulici, kde měl vzniknout Dům techniky. Hala s eskalátory měla být komunikačním kloubem mezi těmito dvěma stavbami. Ukázalo se ale, že na Dům techniky nejsou prostředky. Na místě, kde dnes stojí Máj, byla dřevěná provizorní stavba, která pár let předtím vyhořela. Pověstný dům U Ježíška padl až o pár let později při stavbě metra.
Návrh trojice Masák, Eisler, Rajniš ke zděšení mnoha soutěž vyhrál. Masák nepatřil k oblíbencům režimu a Eisler s Rajnišem chodili na jednání zásadně v těsných džínách. Památkáři i hlavní architekt Blahomír Borovička si představovali něco elegantnějšího, zdobnějšího, ale pánové z Liberce byli neústupní. Přesto museli původní návrh hodně změnit, především ho snížit. „Začali jsme přemýšlet o domě s dramatickým řezem, použili jsme metodu salámu. Ta štangle má nějaký profil a natvrdo se uřízne,“ říká Rajniš.
Obchodní dům měl mít původně pět výtahů, některé vozily menší zásobovací auta do suterénu, jiné měly dopravit parkující lidi nahoru na střechu a zároveň zásobovat příruční sklady, které byly rozvinuté podél delší východní stěny. Celý dům byl nakreslený v oceli jako většina kvalitnějších staveb té doby. Byla to v době neuvěřitelného stavebního marasmu téměř jediná možnost, monolitický beton už nikdo nebyl schopen udělat a betonové panely byly velmi nekvalitní.
Ve výsledku bylo všechno jinak. Výběrové řízení na dodavatele vyhrála jugoslávská firma, která ale nakonec ustoupila, a kontrakt získala švédská společnost ABC. Ta začala dům přizpůsobovat tomu, co jí vyhovovalo. Ocel byla pro ni nesmyslně drahá, a tak to převedla na konstrukci z kvalitně udělaných prefabrikátů, strunobetonových panelů. Jediný z architektů, kterého pouštěli do Švédska na jednání, byl Johny Eisler, který měl po matce britské občanství.
Z plánovaných pěti výtahů zůstaly jen tři. Zasloužily se o to megalomanské plány ministerstva obchodu, které nařídilo zaskladnit sklad na osmdesát procent, což nevydržela levná asfaltová podlaha. „Ty nožičky se zabořily do asfaltu, regály se začaly deformovat, uvěznily vozejky a nešlo s tím hnout. Museli povolat vojsko s žebříky, rozebrat sklad, vyhodit ty zkroucený regály a vyměnit asfalt za betony. Stálo to hodně peněz, a tak se rozhodlo, že ta parkoviště na střeše nemusíme mít, a když nemáme parkoviště, že můžeme vyhodit dva výtahy,“ popisuje Martin Rajniš.
Přes všechny ústupky je Máj alespoň do jisté míry tou mašinistickou stavbou, kterou Masák s Eislerem a Rajnišem chtěli vytvořit. „Také mi trvalo dlouho, než jsem kvality toho domu sám pro sebe objevil,“ říká historik architektury Petr Kratochvíl. „Líbivost nebyla ta hlavní meta, kterou architekti sledovali. Věřili, že kvalita daná flexibilitou, funkčností, takovým okázalým zdůrazňováním radosti z provozu může člověka oslovit, dát mu pocit civilizačního progresu. Ta velká eskalátorová pasáž zdůrazňuje dynamiku doby, dynamiku chvíle. Technické prostředky na té stavbě nebyly skrývány, všechno bylo vidět. Dnes jsou bohužel ty působivé roury, které vedly vzduchotechniku a jiné technické sítě, zakryty banálními podhledy. Mnoho dalších podobných prvků nebylo realizováno, jako třeba plocha do Národní třídy, která měla být oživena elektronickou reklamou. Některé další zajímavé prvky jsou méně viditelné, například jeřábové dráhy na střeše.
To všechno působilo stejným dojmem jako třeba pařížské Centre Pompidou, i když v komornějším měřítku a v méně razantním provedení. Ty stavby vždycky potřebují nějaký čas, než se zabydlí, než se trochu posune vkus, přesytí se a zjistí, že v té umírněnosti a uměřenosti těchto staveb může být nějaký jiný půvab, jiné kouzlo.
Spousta lidí argumentuje tím, že je to stavba tvrdá ke svému okolí, že je málo kontextuální. Může to tak působit, ale ten dům nepřevyšuje, nepřelejzá, kam nemá, je velice přiměřený. Myslím, že cokoli by na jeho místě bylo postaveno dnes, by to místo přetížilo mnohem víc, určitě by se snažili najít prostor pro parkující automobily, s větší zátěží pro okolí. A Národní třída i Spálená ulice jsou velice pestrou mozaikou, v tom je kouzlo novoměstské zástavby a Máj do ní zapadá výborně.“
Pro Martina Rajniše to nebyla poslední zkušenost s projektováním obchodního domu. Po dvaceti letech se podílel na projektech centra Nový Smíchov. „Už v době, kdy se stavěl Máj, jsme si s Johnym Eislerem povídali o konceptu, jak dělat takhle velký baráky do města, jako je Praha. Ten koncept se dnes ve světě používá a spočívá v tom, že velké hmoty, ty tisíce a desetitisíce čtverečních metrů, je lepší dát do vnitroblokového prostoru a nechat v ulicích rytmus města, přirozený pohyb a život. Když jsem pak dělal Smíchov, tak jsem se jak zaťatá bestie držel toho, aby ty obrovské objemy zůstaly schované za menšími bloky, segmenty toho, co tam zůstalo.
Začátkem sedmdesátých let hodnota ulice, bloku, měřítka nebo prolínání funkcí byla jen na stránkách amerických a britských časopisů a vůbec nepronikla do zatuchlých kanceláří hogofogo bolševiků, kde se vznášela vůně arménského koňaku a zvratků z minulých návštěv jejich bolševických přátel.“
Společnost Tesco sice od nápadu zbořit Máj ustoupila, ale zároveň se jí definitivně podařilo prosadit demolici jiného obchodního domu – libereckého Ještědu, jehož autorem je také Miroslav Masák. Tam byl střet provozních požadavků a původního architektonického řešení mnohem ostřejší. Ještěd byl projektován jako obchodní středisko, kde bylo několik investorů s oddělenými provozy. Je to jakýsi labyrint, který má simulovat vnitřní cestu městem a také cesty, které vedou z centra města. Navazuje. Na cesty jsou navěšeny větší či menší obchodní plochy, což při dnešních snahách dělat velké univerzální obchodní plochy není zrovna vítáno. Za ta léta se ale ve městě zabydlel a většina architektů i kunsthistoriků si myslí, že je škoda ho bořit. Podobně jako v pražském Máji se v něm člověk pod nákladem zboží a dalších lákadel neprohýbá zdaleka tak hluboko jako v soudobých chrámech konzumu. Ještě se tu dá dýchat a třeba si z terasy prohlédnout město.
Z architektury let sedmdesátých a osmdesátých toho skutečně není mnoho, co stojí za zmínku, nebo dokonce za ochranu. Ale některé stavby přece jen výrazně převyšují dobový průměr. „Já vždycky zmiňuji Dům bytové kultury od architektky Machoninové na Pankráci, který má úžasný vnitřní prostor, s tím posunem pater je vždycky možné vidět celek téměř najednou,“ říká Petr Kratochvíl. „Bohužel teď je to přepříčkováno, aby člověk musel jako veverka proběhnout všechna ta oddělení, která nechce. Efekt a působivost toho domu se tím ztrácí. Divím se tomu, majitel by mohl vědět, proč někde jsou lidi rádi a mají tam příjemný pocit, a jinde ne. Velice obdivuji také obchodní dům v Pardubicích od architektky Žertové, je to jeden z těch mála priorů, které byly dobré. Jinak po vlastech českých natropily priory velké škody, snad největší katastrofu způsobil v Jihlavě na náměstí. Vůbec bych nebyl proti tomu, kdyby se některé bořily. Ale když začneme tím, že budeme bořit ty kvalitní a necháme ty špatné, tak je to pro kulturu českých měst škoda.“
Souhlas. Kvality Máje i několika dalších staveb z neblahé normalizační doby vystoupí ve chvíli, kdy je srovnáme s dnešními obchodními hangáry. Architekt tu má menší slovo než brigádníci kroužící mezi regály na kolečkových bruslích.
