Z postupu Vesecké by jihoafrické orgány mohly usoudit, že ČR není právním státem
Jihoafričtí právníci zkoušejí blafovat a tvrdit, že Radovana Krejčíře není možné vydat do České republiky, protože mu tam místo spravedlivého procesu hrozí proces politicky zmanipulovaný. Činností Nejvyššího státního zastupitelství v kauze Jiří Čunek se jim možná nečekaně dostane do ruky hmatatelných podpůrných důkazů - a něčí hned dvě toužebná přání budou splněna! Krejčíř se nevrátí a nikoho nezkompromituje - a Čunek dokáže, že pro zachování koalice přežije vše včetně třetí světové války a (pravděpodobně ekologického) jaderného výbuchu.
Podezřelá výmluva.
Zastavme se u (ne)žádání o vydání Krejčíře. Právník a odborník znalý reálií Jihoafrické republiky, docent Jaroslav Fenyk, vůbec nebyl v této záležitosti konzultován! Hloupost, zpupnost, nebo záměr? Argumentuje se odlišným počítáním lhůt podle pracovních dní, což je od počátku sporné. Jistě se vyrojí „odborníci“, znalí odlišných způsobů počítání lhůt v té či oné zemi - a jak to, zeptáme se, že to teď vědí tak přesně, a proč to nevěděli ve vztahu k Jihoafrické republice? Výmluvu na odlišné počítání lhůt lze tedy mít přímo za podezřelou. Otálení s posláním žádosti je zdůvodňováno extrémně odlišnými „místními zvyklostmi“. Nic nebránilo tomu, aby žádost byla věcně perfektně připravena již dávno a celý problém pak mohl spočívat pouze ve vyhovění formálním požadavkům Jihoafrické republiky. Ani výmluva na potíže s vypracováním extradiční žádosti nefunguje, ale spíše upozorňuje na lenost, neodbornost, nebo zlý úmysl. Nechutný odér se tedy line z celé (ne)odborné (ne)činnosti státního zastupitelství, kterou lze ve výsledku slušně přirovnat snad pouze k situaci, kdy si jedinec současně masíruje střevo, aniž by přestal malovat.
Teorie.
Ke kompetenčnímu sporu, negativně poznamenávajícímu další vývoj kauzy Čunek, lze uvést následující. Transformace prokuratury na státní zastupitelství byla vedena především snahou zlikvidovat tehdy všemocnou generální prokuraturu, politicky zasahující do té nejposlednější okresní prokuratury, a učinit nové státní zástupce procesně samostatné. Proto například paragraf 12a zákona o státním zastupitelství hovoří jasně o tom, že nejbližší vyšší státní zastupitelství řeší až případy vyloučení z projednání věci, které se týkají vedoucích konkrétních státních zastupitelství. Čili, týká-li se věc „řadového“ státního zástupce, lze ji vyřešit v rámci téhož státního zastupitelství. Tím je ovšem v kauze Čunek státní zastupitelství okresní - a nad ním jsou ještě státní zastupitelství krajské a vrchní, než by vůbec věc mohla dospět na státní zastupitelství Nejvyšší. Mohlo by tomu tak být, kdyby byl příslušný státní zástupce z projednávání věci vyloučen a krajské státní zastupitelství by nekonalo a po něm ani vrchní státní zastupitelství. Zde však tento proces nenastal.
Praxe.
O důvodech, které byly použity k odejmutí věci Mgr. Radimu Obstovi (respektive přerovskému okresnímu státnímu zastupitelství), věděla JUDr. Renata Vesecká přinejmenším od února, kdy bylo Čunkovi sděleno obvinění. V obecné rovině lze soudit, že v té době nebyl důvod k zásahu, neboť nehrozila demise vzpurného ministra, a tím i pád vlády. Politická situace se však razantně změnila. O „specifickém“ přístupu nejvyšší státní zástupkyně k právu svědčí to, že když k ní dospěla stížnost obhajoby, mířící na státního zástupce Obsta (který se možná právě připravoval podat obžalobu na Čunka), neměla ji podle názoru odborníků rozhodovat (respektive nechat rozhodnout Nejvyšším státním zastupitelstvím), ale vyhodnotit jako stížnost proti postupu okresního státního zastupitelství a postoupit k vyřízení státnímu zastupitelství nejblíže vyššímu.
Fikce.
Zajímavé interpretace nabízí i obhajobou použitá „finta“ s návrhem odejmout věc přerovskému okresnímu státnímu zastupitelství a přikázat ji státnímu zastupitelství v jurisdikci jiného vrchního státního zastupitelství. Účelovost tohoto kroku je zřejmá, protože se tím navozuje zdání „kompetenčního sporu“ mezi vrchními státními zastupitelstvími, k jehož řešení by bylo příslušné Nejvyšší státní zastupitelství. Kdyby však obhajoba navrhla věc přidělit státnímu zastupitelství v rámci stejného vrchního státního zastupitelství, nevznikla by fikce o kompetenčním sporu, k jehož řešení je příslušné až Nejvyšší státní zastupitelství. Tímto způsobem byla tedy obejita zásada subsidiarity, obsažená ve zmíněném paragrafu 12a zákona o státním zastupitelství. A právě korektnost reakce Nejvyššího státního zastupitelství na tuto stížnost obhajoby je jablkem sváru.
Různý přístup.
Nadto ani zmiňované procesní chyby státního zástupce nejsou vždy důvodem k tomu, aby mu byla věc odňata. Z praxe jsou známy případy, kdy velmi závažné námitky obhajoby proti postupu státního zástupce (který například nesděloval obhájci výslechy svědků, čímž mu znemožnil se jich účastnit) byly Nejvyšším státním zastupitelstvím příslušnému státnímu zástupci jako procesní chyby vytknuty, aniž by mu byla věc odňata (a on v této praxi vesele pokračoval).
Podivnost.
Na celé věci veřejnosti uniká ještě jeden aspekt: Kauza Čunek byla zcela nelogicky přidělena k dozoru státnímu zástupci jednoho kraje (Brno) a současně přikázána do vyšetřování policistům jiného (České Budějovice). To může vést až k domněnce, že jsou buď na Brněnsku hloupí policisté, nebo na Českobudějovicku neschopní státní zástupci. Nebo byla věc přidělena a přikázána podle zcela jiné logiky, která má za cíl jen vše zamlžit, protahovat a hrát do autu, přičemž kaštany budou z ohně místo architektů tohoto řešení tahat ti, kteří z nejrůznějších příčin nemohou říci ne.
Podtrženo, sečteno.
Nejvyšší státní zástupkyně se dopustila v případu Čunek přesně onoho typu jednání, kterému zákonodárci chtěli zákonnou cestou zabránit (fyzicky se jim to ale nepovedlo, zákon není zeď, bohužel), tedy znemožnit, aby nejvyšší státní zástupce (jako kdysi generální prokurátor) mohl z centra ovlivňovat probíhající trestní řízení na okresech a krajích. Proto bude zcela na místě přirovnat konání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké k postupům generální prokurátorky. Sama tak zřejmě svou roli chápe, což ještě potvrdila veřejnosti určenou, těžko kdy zapomenutelnou a skutečně generální prokurátorky hodnou výhrůžnou poznámkou, že kritika jí vedené instituce „podle jejího názoru hraničí až s trestným činem útoku na státní orgán“.
Pointa.
Překvapivé je, že Nejvyšší státní zastupitelství „nestandardní“ procesní postupy případu Čunek neskrývá, ale naopak prezentuje coby „standard“, čímž může přivést jihoafrické soudní orgány k poznání, že Česká republika a právní stát nejsou synonyma. A to ve výsledku - zřejmě úplnou náhodou - jde k duhu Krejčířovi, Čunkovi i koalici. Celá takzvaná „čunkiáda“ tedy kromě nepříznivého mezinárodněprávního aspektu (srozumitelněji pro ty, kteří inklinují ke koncepci generální prokuratury: býval to paragraf 112 „poškozování zájmů republiky v zahraničí“) nepochybně způsobí mnoha lidem zažívací obtíže, nicméně přímo devastující dopad to má do řad státních zástupců. Doufejme však, že jejich vlastní hrdost a imunita proti brutálním politicko-ekonomickým tlakům nám pomohou překonat tuto skutečně závažnou krizi.
