Člověku se chce skoro přiznat, že už ho to samotného nebaví. A to o tom přitom pořád dokola a často z vlastní iniciativy píše. Krize se vrátila do Česka. A vůbec do celé eurozóny. Je to už pět let, co ten mumraj ve Spojených státech propukl, a teď zase znovu do zblbnutí upozorňovat na klesající HDP a rádoby snižující se životní úroveň.
Popravdě se lidem ani nedivím, že už o tom nechtějí slyšet. Co víc, nedivím se ani všem těm nechápavým pohledům typu: „Jaká sakra krize? Vždyť se nemáme vůbec špatně.“ Zašlo to už tak daleko, že se objevují téměř kacířské myšlenky a volání po změně paradigmat. Například názor, že růst nepotřebujeme. Že jsme byli příliš lační a chamtiví a že jediné východisko z toho kolotoče je začít žít střídměji. Spokojit se s tím, co máme, a přestat se zaměřovat na zvyšování jakýchsi umělých ekonomických indikátorů.
Třikrát hurá. Je na tom rozhodně něco pravdy, ale na druhou stranu je třeba říct, že ta honba za ekonomickým růstem se nevzala sama od sebe a asi nějaký smysl mít bude. Budu teď chvíli trochu naivní: celý tenhle stroj zvaný ekonomika by měl v ideálním případě sloužit k tomu, abychom byli šťastní (dobrá… hodně naivní). Je pravda, že lidé zřejmě nejsou o nic šťastnější, když mají hodně peněz. Platí to i o společnosti jako takové a celé odvětví behaviorální ekonomie s tímto poznatkem pracuje jako s tzv. Easterlinovým paradoxem. Například reálný příjem Japonců se díky zázračnému růstu mezi lety 1958 a 1987 zpětinásobil, můžeme-li však věřit sociologickým průzkumům, úroveň jimi prožívaného štěstí to neovlivnilo ani trochu. Byli zkrátka spokojení pořád stejně.
Behaviorální ekonomie se většinou přiklání k tomu, že oproti reálnému příjmu existují dva mnohem důležitější hybné aspekty lidského štěstí (zůstáváme samozřejmě u té materiální stránky věci). Předně je to porovnání naší současné situace se stavem řekněme před pěti lety a stav, na který aspirujeme zhruba pět let dopředu. Velmi zjednodušeně, chceme se mít lépe než dřív, a v budoucnu se chceme mít ještě líp.
Není to tak nechutně povrchní, jak to možná na první pohled vypadá. Procházíme nějakým vývojem a chceme, aby mířil nahoru, ne dolů. Chceme vidět světlé zítřky jak jako osobnosti, tak jako ekonomické jednotky. Nebýt tohoto elementu lidského bytí, nejspíš bychom pořád lezli po stromech. Možná je to příliš odvážná myšlenka, ale nebylo by skutečnou zkázou naší civilizace, kdybychom začali být sami se sebou absolutně spokojení?
Druhým aspektem pohánějícím štěstí je podle všeho sociální komparace, jejíž důležitost prokazuje řada studií. Jedna za všechny – studenti Harvardu byli dotázáni, zda by chtěli mít příjem 50 tisíc dolarů s tím, že ostatní budou mít polovinu, nebo 100 tisíc dolarů s tím, že ostatní budou mít 200 tisíc. Drtivá většina zvolila první možnost. Ti druzí okolo nás by se prostě neměli mít o moc lépe než my. Vcelku banální poznatek, ale dokazuje, že ani růst není samospásný a že důležitá je i sociální stratifikace celé společnosti (státu, lokality, města). Příliš velké rozdíly nedělají dobré kamarády.
Kdybychom skutečně rezignovali na růst a hověli si se vší pokorou v současném stavu, sebereme lidem dvě velmi důležité motivace. Kromě vidiny jejich osobního materiálního vývoje je navždy zakonzervujeme na společenské pozici, na které jsou dnes. A to není fér.
Dnes jsme v krizi a nerosteme. Ostatně palcové titulky v novinách i výzkumy veřejného mínění vypovídají o tom, že o šťastné společnosti zrovna mluvit nemůžeme. Třeba je celá úmorná krize dobrá k tomu, aby západní společnosti pomohla vrátit se do bodu, z něhož bude moct nastartovat další rozvoj. Třeba. Snad. Ale nemluvme už o tom, že se vlastně máme dobře a můžeme být spokojení.
