Proč neprodávat domov

Mostecká uhelná chce občany vyplatit a navěky vystěhovat

Každý, kdo se vypraví do Horního Jiřetína přes České středohoří šedou zónou zanedbaných obcí, může být podkrušnohorským Jiřetínem příjemně šokován. Přestože městečko chtějí stůj co stůj přebagrovat důlní velkostroje Mostecké uhelné, mnozí obyvatelé si své rodinné domky neohroženě opravili anebo přistavěli. Nejvíc ovšem do daleka svítí fasády obecních staveb. Z rozpadajícího se starobylého mlýna je nyní nájemní dům se šestnácti byty, děti se tu učí ve dvou parádních školách, jež jim závidí ve všech okolních městech. Dominantou, která nahrazuje neexistující centrum městečka, je výstavná pošta s připojenou restaurací a desítkou bytů. Dobrou vizitkou Jiřetína je i prvním pohledům skrytá budova městského úřadu, rovněž v novém hávu. Starosty a zastupitelů si však místní nejvíc cení za stále přibývající chodníky, zvyšující bezpečnost dětí a pěšáků a pozvedávající vzhled místních komunikací. Všechno nasvědčuje tomu, že Jiřetín se dolům nechce vzdát a stát se stosedmou severočeskou obcí, která zmizí v důlní jámě. Naději lidem dalo vládní usnesení se závaznými limity těžby z roku 1991, které je však zvenčí stále víc zpochybňováno a Mostecká uhelná (MUS) je nebere v úvahu. Žádná vláda však dosud nenalezla odvahu rozhodnout o odepsání zásob uhlí pod Jiřetínem. Podnikatelé z MUS, kteří vlastní práva na zdejší dobývací prostory, v tom spatřují imperativ vytěžit zásoby kvalitního hnědého, ale sirnatého uhlí hned teď a tím nejagresivnějším existujícím způsobem - formou povrchového dolu, po němž nezůstane kámen na kameni.

Vybourané děti.

Pod diktátem dolů prožili starousedlíci Jiřetína (a také Černic, které k němu administrativně spadají) většinu svého života. Někteří byli do Horního Jiřetína vytlačeni ze zlikvidovaných Albrechtic, mnohé čekal úděl žít mezi svými tradičními klukovskými nepřáteli Horňáky, protože i Dolní Jiřetín vzal kvůli důlní činnosti dávno za své.
Kastelánka ze zámku Jezeří Hana Krejčová a majitel jiřetínské stavební firmy Vladimír Buřt spolu chodili do albrechtické základní školy a prožívali tu dětství vedle exotického zámeckého parku a Dřínovké nádrže, větší než Máchovo jezero. Počátkem sedmdesátých let jim těžaři nádrž vypustili. Pak srovnali se zemí Albrechtice. „Trauma, kdy dítěti zmizí v jednom okamžiku dům i kamarádi, v člověku zůstává. Dodnes mám před očima obrázek, jak projíždíme vylidněnými Albrechticemi autobusem a do zvířeného prachu se propadává odstřelený barák,“ hořce vzpomíná Buřt. Měl větší štěstí než kamarádka, protože zakotvil v Jiřetíně, zatímco ona musela do mosteckého paneláku. Nevydržela tam dlouho, osud ji zavál až na pražské muzikálové jeviště v Bídnících. „To už se blížila derniéra, když mě ovládl pocit marnosti. Co vlastně dělám v showbyznysu, já, holka ze zbourané vesnice, která ani neví, v kterém hromadném hrobě leží prababička?“ ptala se sebe sama Krejčová a rozhodla se přijmout úlohu kastelánky na Jezeří.
Osud „vybouraných dětí“ oba znovu spojil. V osobním životě i v boji o záchranu Jezeří a Horního Jiřetína. Buřt je zde místostarostou, který se po boku starosty Branka Glavici zabývá především aktivitami na záchranu obce před zbouráním kvůli důlní těžbě.
Právě teď, v době největšího ohrožení své existence, se malý Horní Jiřetín stal potřetí městem. Ves byla založena ve třináctém století, v patnáctém se o ní píše už jako o městečku. Posléze však poklesla opět na vesnici. Městem se Jiřetín znovu stal z rozhodnutí císaře pána Františka Josefa I. těsně před vypuknutím první světové války. V socialistické éře byl zase jen pouhou obcí a městem jej až 17. října 2006 na základě novely zákona o obcích vyhlásil předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček.

Pero se napíná.

Sametové revoluce se Horní Jiřetín dočkal v zuboženém stavu. Ačkoli v obci nebyla nikdy vyhlášena žádná stavební uzávěra, účastníkem stavebních řízení býval Báňský úřad, který od přelomu šedesátých a sedmdesátých let vydával jen záporná stanoviska, takže se tu nikde nic nedařilo postavit. Změna nastala až počátkem devadesátých let.
Konec zákazů a stavební boom neprožívali jen místní občané, ale i stavebníci, přicházející tam z litvínovských či mosteckých paneláků. V severní části městečka nedaleko zachovalých přírodních bučin vyrostla celá čtvrť novostaveb rodinných domků. „Vrátil jsem se sem z Litvínova, abych pantátovi pomohl postavit dům pro naše rodiny. Získat v roce 2003 stavební povolení nebyl problém. Stejně se rozhodlo i několik našich dalších sousedů. Domy jsme nestavěli pro to, abychom je vzápětí někomu prodali k demolici. Svá obydlí opustit nechceme, a kdyby nás k tomu někdo přinutil, byl by to Mnichov,“ uvažuje Jaromír Fryček.
Měli s tchánem štěstí alespoň v tom, že se jim podařilo dům postavit. Noví žadatelé mají problémy získat povolení. Litvínovský stavební úřad přitom postupuje v rutinní proceduře stále stejně, protože k umísťování staveb v dobývacím prostoru má platný souhrnný souhlas už od roku 1995. V nejnovější schvalovací kauze se však Mostecká uhelná proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolala. Nicméně ten na svém výroku trval a rozhodnutí potvrdil i odvolací orgán na krajském úřadě. MUS se tedy rozhodla krajský úřad zažalovat u soudu.
Má se za to, že Mostecká uhelná přijala politiku co nejvíc ztrpčovat život občanům, kteří vzdorují vysídlení Jiřetína. „Myslím, že vsadili na hru nervů. Například skrývka horních vrstev zeminy postupuje mnohem rychleji k domům v Černicích, než odpovídá potřebě těžby. Aby to lidem znechutili. Když se však lidi proti tomu trochu obrní a vytrvají, nemá soukromá společnost šanci nás vypudit,“ myslí si Fryček.

Čas sladkých úsměvů.

Ještě koncem minulého roku byla taktika dolů k občanům mnohem vstřícnější. Všechny domácnosti navštěvovaly dvojice milých dam, aby občany seznámily s perspektivami, jaké by se jim otevřely, kdyby své nemovitosti prodali a přistoupili na projekt přesídlení. Ředitel útvaru speciálních projektů MUS Vladimír Zemánek vysvětluje, že tato takzvaná zjišťovací fáze neměla za úkol nic víc než poznat názor obyvatel na nabídku těžařů a ochotu diskutovat o přesídlení. Dámy pak sepsaly protokol a nechaly si ho od navštívených podepsat. Tím ovšem vznikla velice důvěrná databáze, o jejíž shrnutí se MUS ve svých dalších výrocích opírá, ale na jejímž zveřejnění, a tím i ověření pravosti, nemá zájem ona ani dotázaní. A tak je k pouhému věření předkládáno číslo 75 procent, charakterizované jako počet obyvatel ochotných jednat s vlastníky dolů o podmínkách případného přesídlení a odškodnění. Tisková mluvčí MUS Liběna Novotná šla ve svých úvahách o magických třech čtvrtinách až k závěru, že významná část obyvatel preferuje finanční odškodnění, ale odmítá přesídlení do jediného místa.
Zbylou čtvrtinu zřejmě tvoří ti, kteří před milou dvojicí, která jim přišla nabídnout ztrátu domova, zabouchli dveře, pustili na ni psa (tři případy) či bránili vstup na zahrádku sekerou (jeden případ). Kam patří ti, kteří se na rozdíl od zmíněných zoufalců pečlivě vyptávali, co by je čekalo, ale k ničemu se nezavázali, není z výroků patrno.
Tato první zjišťovací fáze má být v plánu MUS završena řešením střetu zájmů, a potom už ředitel Zemánek počítá se získáním všech zákonných povolení včetně posouzení vlivů na životní prostředí. Pak už by následovala náhradní výstavba a přestěhování obyvatel. Území dnešních Černic a Jiřetína by bylo připraveno pro těžbu.

Souboj čísel.

Proti magickým a v podstatě neověřitelným třem čtvrtinám hlasů, které mají potvrdit výše vyjmenované záměry, postavili odpůrci bourání Horního Jiřetína v čele s městským zastupitelstvem výsledky obecního referenda a voleb do zastupitelstva. Tedy čísla nejen kontrolovatelná, ale povinně kontrolovaná.
Referenda o budoucnosti Horního Jiřetína se před půldruhým rokem zúčastnilo 75 procent oprávněných voličů, z nichž se plných 97 procent vyjádřilo pro existenci města v jeho původních hranicích. I komunálních voleb se zúčastnil vysoce nadprůměrný počet občanů s volebním právem - 63 procent. Tři čtvrtiny z nich daly hlas stranám a seskupením, které mají ve volebním programu zachování Horního Jiřetína a Černic. V deklarovaných postojích jasně vítězí trend radnice a občanských sdružení zachovat obě obce. Z hlediska působení důlní společnosti na občany jsou však důležitá ještě čísla, která bude MUS ochotna dosadit do vzorečku, podle něhož chce vyplácet občany za ztrátu domova. Základem částky má být odhad nemovitosti, povýšený koeficientem 1,4 a výplata na odškodnění ve výši jednoho milionu korun. Výslednou hodnotu mají navýšit už jen náklady na vystěhování.
O atraktivitě nabídky se zatím veřejně příliš nediskutuje, protože pro mnohé je daleko za principiální otázkou, zda obětovat nebo bránit domov. Dotázaným majitelům novostaveb navíc částka připadá příliš malá vzhledem k finančním rizikům spojeným s výstavbou nového domu, když sotva uschla omítka na tom užívaném.

Generál malověrných.

Poslední volby ovšem posílily v obecním zastupitelstvu i menšinovou pozici hnutí Dialog. V jeho čele stojí Petr Leichner, jehož rodina sto let obývá a po znárodňovacích peripetiích a opětovné koupi vlastní jeden z nejhezčích a největších starých domů v centru. Přesto ho tyto vazby nezavazují k úsilí zachovat Jiřetín a je stále na půli cesty. Krédo jeho Dialogu není být aktivní na jednu nebo druhou stranu, ale kontaktovat doly, ČEZ i vládu, aby se dověděl, jak to s Jiřetínem dopadne. „Podle zvěstí z nejvyšších ekonomických kruhů bylo vystěhování Jiřetína od počátku jasnou záležitostí. Vyzýval jsem proto Jiřetínské, pojďme se bavit, dokud se bavit chtějí. Manažeři dolů a elektráren jsou natolik silní, že proti nim nemáme žádnou šanci. Ale my si tu budeme tak dlouho zahrávat, že se s námi bavit přestanou, a profitovat z toho bude těžební společnost,“ vysvětluje svou pozici Leichner.
V praxi to ovšem vypadá tak, že Dialog se stává útočištěm všech, kterým Jiřetín a okolní příroda přirostly k srdci méně než nabízené vyrovnání dolů. A obránci Jiřetína to z jejich pohledu vlastně jen zdržují.
„Ještě před volbami mi lidé z radnice nabídli, že ode mne koupí barák, abych měl klid. Nepochopili, že mi nejde o to, abych byl z Jiřetína co nejdřív pryč. Já jen tvrdím, že na území obce k těžbě určitě dojde,“ vysvětluje svůj pohled na věc Leichner.

Jen nohama napřed.

Majitel restaurace Pošta Josef Paulus odmítá představu, že by ho cokoli mohlo přinutit obec opustit. Jeho restaurace je centrem informací o vývoji kauzy, vede o tom v předsálí velkou nástěnku. Přestože je v malém Jiřetíně devět fungujících restaurací, o klientelu nemá nouzi. Avšak i kdyby se všichni odstěhovali a musel by podnik zavřít, on sám by prý z Jiřetína nikdy nešel. „Žádnými penězi vám nikdo nenahradí prostředí, kde jste vyrostl a žijete celý život,“ je přesvědčen Paulus. Zná to ze svého nejbližšího okolí: „Mojí manželce v obci Souš doly zbouraly dům, úplně zbytečně, dodnes se tam nic nedělo a je tam prázdné místo. Co chvíli ji tam musím zavézt, aby se na tu díru po domu podívala.“

Litvínove, zbystři! Těžařům nelze věřit Padne-li Jiřetín, problém s povrchovým dolem se s víceletým zpožděním přenese do litvínovské části Janov. Budou tam hledět do těžní jámy stejně zblízka jako teď lidé v Černicích. A nejen proto projevilo velkou solidaritu s ohrožením Horního Jiřetína litvínovské občanské sdružení Kořeny. Své sousedy dokonce podpořilo uspořádáním referenda loňského 1. prosince.
Přestože k němu přišlo o čtyři procenta víc voličů než nedlouho předtím ke komunálním volbám, právní závaznost referendum nezískalo. Litvínov je už příliš velké město na český zákon o místních referendech, který je záměrně nastaven tak, aby fungoval jen v opravdu výjimečných situacích, kdy už to ani jinak nejde a k urnám se dostaví více než polovina voličů. To se ve městech s rozptýleným spektrem zájmů obvykle nestává. Ti, co se dostavili, však takřka stoprocentně potvrdili nezbytnost limitů těžby. Jana Doležalová, která je jedním z tahounů Kořenů, si pochvalovala: „Jsem strašně ráda, že pětadevadesát procent hlasujících spoluobčanů odmítá žít na hraně důlní jámy. Pro radnici z toho vyplývá velmi jasný mandát, aby aktivně vystupovala proti prolomení územních ekologických limitů.“ Kořeny si na prohlášeních manažerů Mostecké uhelné povšimly, že nedrží slovo. Zatímco ekologické limity těžby z roku 1991 respektovalo už několik vlád, současní manažeři MUS říkají oproti svým předchůdcům opak. V roce 1994 zaslal generální ředitel MUS starostovi Horního Jiřetína dopis o dalším rozvoji Lomu ČSA: „Vzhledem k hodnocení přínosů, rizik a ekonomické efektivnosti je… nejpřijatelnějším řešením varianta s ukončením těžby okolo roku 2012. Rozhodnutí vychází z dostupných podkladů a podmínek pro rozhodování na úrovni akciové společnosti a současně s tím lze dodržet linie územně ekologických limitů.“ A po třinácti letech je všechno obráceně, MUS se snaží vykoupit domy v Jiřetíně a chová se, jako by vládní nařízení pro ni bylo jen cárem papíru.
A zatímco se od západu vedou spory s MUS o postup lomu Československé armády, od jihovýchodu směrem na Litvínov chce vyrukovat lom Bílina Severočeských dolů. Teď je na Jiřetínu, aby Kořenům oplatil účinnou podporu.

Totální vyuhlení Ošklivá slova z titulku by znamenala ještě ošklivější čin. Velká varianta vyuhlení severočeské hnědouhelné pánve měla povrchovým způsobem odtěžit výchozy uhelných slojí na úpatí Krušných hor od Chomutova po Teplice, a protože by to Krušné hory těžce snášely, měly se seříznout do sklonu 35 stupňů. Krásné přirozené bučiny by byly v háji a Krušné hory jakbysmet. Jestliže se však těžařům podaří prolomit limity těžby, budeme to tu mít v menším. Včetně „menších“ sesuvů půdy, při nichž mohou do extrémně hluboké těžební jámy sjíždět sesuvy svahových hlín a kamene o milionech krychlových metrů. Jako se to tu a tam přihodí západně od zámku Jezeří.
Když však místo důlních strojů zůstanou v Jiřetíně lidé bydlet a pracovat, je naděje na přežití posledního zbytku vyvážené podkrušnohorské krajiny s městečkem uprostřed možná na desítky tisíc let. Uhlí vyrvané zemi brutální těžbou shora do extrémních hloubek se nejspíš i v dnešní době vyplatí, totální devastace krajiny už určitě ne. Jenže odpovědnost za to viníci ještě stále neponesou. Ale nebude jistě dlouho trvat a přijde další generace báňských inženýrů, kterým nebude jedno, jak hrůzné dědictví po sobě zanechávají vyuhlené mozky.
Jiřetín není přitom žádná překážka v těžbě, ale živé městečko s třemi sty padesáti až třemi sty osmdesáti pracovními příležitostmi převážně ve službách. To je srovnatelné s počtem pracovníků v sousední jámě včetně směn. Kdyby stejně čile žily Albrechtice, Dolní Jiřetín a další zaniklé obce v okolí, byla by tu nepochybně menší nezaměstnanost, než jaká je v oblasti nyní s přežívajícím akcentem na důlní obry.
V Jiřetíně mají dokonce raritu, protože tu přežila jedna z textilek se 120 zaměstnankyněmi, je tu balírna zdravotnických balíčků, tři až čtyři stavební firmy s desítkami dělníků, velká sběračská firma kovového šrotu, devět restaurací, sedm obchodů, včelař a tak dál.
A jak je důležité míti Leichnera. Ten muž, dostatečně už představený v připojeném článku, má v Horním Jiřetíně hezký dům, v jehož budoucnost však kvůli riziku dolování nevěří. Ale než aby ho včas prodal své obci, která by tam mohla zřídit třeba penzionek pro budoucí vědce pracující na zámku Jezeří, trpělivě čeká, aby ho po čase mohl prodat dolům k demolici, v niž věří. Jestliže se naplní jeho věštba, pak se jeho dnešní sousedé z Jiřetína chtě nebo nechtě přestěhují mimo jiné k obci Lom. Ta se však sama záhy ocitne na okraji jámy Severočeských dolů. Stát by se to nemuselo, kdyby tam byly zachovány limity těžby. Na zastupitelstvu Jiřetína však Leichner hlasoval proti limitům.