Jestli počítáte, na kolik vám vychází důchod, asi koukáte, jestli jste se nespletli o nulu, tak mizerné to je. Tento článek pro vás má dvě zprávy, dobrou a špatnou. Ta špatná je, že jste se nespletli a skutečně jste na tom zle. Ta dobrá je, že nikdo na tom není o mnoho lépe (alespoň mezi lidmi, kteří se musejí starat o to, jak jejich důchod vypadá). Zbývá otázka, proč to tak je.
Ta otázka má jednoduchou odpověď: protože nešetříme a (skoro) všechno, co jsme kdy vydělali, jsme obratem utratili. Tak tomu nebylo vždycky a není to tak dosud všude; pro srovnání, průměrný Lucemburčan ušetří z platu 17,3 procenta, kdežto průměrný Čech jen 5,5 procenta a Američan 4,9 procenta. Zejména u posledně jmenovaných je to zarážející - ještě před čtyřiceti lety to bylo zhruba 20 procent.
Co se tedy změnilo? Tím si lámal hlavu časopis Global Finance Magazine - a odpovědi, které přinesl, jsou varující. A není moudré brát je na lehkou váhu jen proto, že se týkají konkrétně Američanů; víme, že co se děje v Americe, přijde dříve nebo později do Evropy a nakonec obvykle i do Česka.
Pokles mezd a dluhy
Zaprvé, reálné příjmy klesají. Pro většinu Američanů je to právě tak: reálné mzdy jsou dnes na stejné úrovni jako v roce 1981. Jak se reálný příjem domácnosti ztenčuje (což je pravda za posledních patnáct let, s možnou výjimkou letoška, ovšem pouze v meziročním srovnání), pochopitelně se méně šetří. Celá pravda to však být nemůže: průměrné české domácnosti zbude po pokrytí nákladů na vlastní provoz procentuálně méně než průměrné domácnosti americké, a přesto šetříme více než Američané.
Druhým dílčím důvodem je zadlužení. Zase je to logické: musíte-li splácet dluh, zbývá vám méně na spoření. Ze statistik je patrné, že dluh domácností mívá často tři základní složky: hypotéku, studentskou půjčku a kreditní karty. A tady je první podstatná změna: dluhy ve všech třech kategoriích narostly oproti 70. letům zhruba stejně, to jest obrovsky; dnes činí kolektivní zadluženost Američanů na kreditních kartách 729 miliard dolarů, což je o něco méně než rekordních 866 miliard z roku 2008, ale nepoměrně výš než 87 miliard z roku 1976.
To má svůj důvod: politicky motivované uvolňování podmínek pro poskytnutí hypotéky pomohlo k zadlužení i domácnostem, které si je nemohly dovolit (od 90. let). Podobně to funguje i u zmíněných kreditních karet a vysokoškolské studium podražilo od té doby několikanásobně.
Třetím důvodem pro mizerné vyhlídky do důchodu spočívají v tom, že zase změnou příslušných zákonů se změnily důchodové plány, jež firmy zaměstnancům nabízejí: zatímco dříve to byly plány, u nichž bylo stanoveno, kolik máte k stáru dostávat, dnes platíte pevně stanovenou částku, aniž byste znali částku cílovou. Kromě toho si můžete až čtyřicet procent z ní zase vybrat, což politici popisují jako „pružnost“. Odvrácenou stranou této pružnosti je samozřejmě vyrabované konto.
Nakupuj, nebo zemři
A důvodů k rabování je hodně. Svoji roli v tom sehrává tolik omílaná příjmová nerovnost: chcete-li si coby příslušníci střední vrstvy udržet životní standard srovnatelný se smetánkou, máte to dnes nepoměrně složitější než v sedmdesátých letech, protože vaše příjmy jsou (relativně vůči příjmům bohatého souseda) podstatně nižší.
K tomu se možná přidává efekt ve Spojených státech obzvlášť citelný, a tím je jev nejlépe popsatelný jako autorasismus. Podle něho příslušníci etnické menšiny považované za chudší chtějí stůj co stůj dokázat, že chudší nejsou, pročež utrácejí jako diví za vnější známky vysokého životního standardu, jako jsou drahé oblečení, kosmetika a auta. Výsledkem je, že chudší skutečně jsou, i kdyby nakrásně měli slušný příjem, protože utrácejí za pitomosti.
A konečně posledním důvodem, jež GFM zmiňuje, jsou technologie. Vyostřená konkurence v boji o každý spotřebitelský dolar znamená, že firmy přicházejí se stále důmyslnějšími způsoby placení, aby nákup byl co nejjednodušší (za všechny příklady: Amazon zavádí model, podle něhož stačí stisknout jediný knoflík k objednání a zaplacení zboží).
Velkou roli v tom hraje fakt, že většinu vydělaných peněz ani nedostaneme do ruky: když je nevidíme, snadněji se s nimi loučíme. Není divu, že nám jich mnoho nezbývá. A politici nás v tom ještě podporují. „Choďte víc nakupovat,“ říkal George W. Bush Američanům; ale řeč o povzbuzení domácí spotřeby je vlastní jeho kolegům napříč geografickým i ideologickým spektrem.
Dále čtěte:
50 nejmocnějších lidí světových financí
10 nejzadluženějších zemí světa: o překvapení není nouze
Vypořádání brexitu přijde každého Brita na libru ročně
