Česká republika má problém s tokem financí z Bruselu do kanalizací a čistění vod
Vodárenské společnosti upozorňují naléhavě na to, že na rozvoj české vodohospodářské infrastruktury se z peněz EU za tři roky vyčerpalo jen něco přes jednu miliardu korun, ačkoliv reálných by bylo až 55 miliard. V Operačním programu Životní prostředí (OPŽP), který byl vyhlášen na léta 2007 až 2013 může Česká republika celkem čerpat více než 130 miliard korun. Téměř dvě třetiny z toho připadají na zlepšování vodohospodářské infrastruktury a snižování rizika povodní. Již zmíněných 55 miliard bylo přiřčeno na rozvoj a renovaci čistíren odpadních vod, úpraven vod a kanalizací. Právě v této oblasti se však navršily problémy. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) viní z nedostatečného čerpání vodárenské firmy, ty zase viní ministerstvo, že nastavilo podmínky tak, aby se na peníze z tohoto programu dosáhnout nedalo. Pokusy investorů do této infrastruktury o to, aby bylo dosaženo nějakého kompromisu, napovídají spíše tomu, že ministerstvu o žádný kompromis nejde. S žádným jejich návrhem zatím nesouhlasilo a odmítlo každou verzi, jež se chtěla vyrovnat s podmínkami schválenými v Bruselu tak, aby byly pro soukromé firmy, které vodohospodářskou strukturu provozují, alespoň trochu přijatelné.
Provozovatelé na odstřel
Jde o to, že úředníci v Bruselu za vydatné pomoci pracovníků resortu životního prostředí rozhodli, že žadatelé o tuto dotaci z OPŽP v Česku v řadě případů nárok nemají. Jako jeden z důvodů uvádějí, že vlastníci infrastruktury (města a obce či jejich svazky) uzavřeli s provozovateli natolik dlouhodobé smlouvy, že se to Evropské komisi nelíbí a trvají na jejich zkrácení. Také by chtěli více zasahovat do hospodaření firem; určovat jaký mají mít zisk.
Po změně uzavřených smluv a úpravě ekonomických pravidel by pak obce a města měly na dotaci z OPŽP dosáhnout. Jejich starosti tím samozřejmě nekončí, vždyť je nutné zajistit spolufinancování z veřejných zdrojů. A co je hlavní, nejdřív musejí vše zaplatit samy – proplácení je až následné a pomalé.
Výsledek této situace je očekávaný: jak řekl na konferenci u příležitosti Světového dne vody Jan Kříž, ředitel odboru fondů EU na MŽP, vlastníci vodohospodářské infrastruktury obdrželi do počátku dubna 2010 pouhých 1,16 miliardy korun z OPŽP, tedy necelá dvě procenta možného. A to jsme zhruba v polovině období, na které byl tento program vytvořen.
Kompromis se nehledá?
Je zajímavé porovnat klid na ministerstvu životního prostředí v této věci s tím, jak celkem pružně řeší například původně nadnesené plány na čerpání z programu Zelená úsporám. Když se ukázalo, že podmínky byly nastaveny příliš tvrdě a 17 miliard korun se v žádném případě do konce roku 2012 nevyčerpá, umožnilo MŽP přístup k dotacím také pro žadatele z panelových domů a bytová družstva. Ke konci dubna, to jest zhruba za rok od vyhlášení programu, bylo dosaženo čerpání ve výši čtyři miliardy korun. Pravdu měli ovšem mnozí skeptici, že ani to nepostačí, a prvním krokem nové ministryně Rut Bízkové bylo, že ohlásila možné otevření programu Zelená úsporám také pro veřejné budovy, tedy příležitost pro města a obce, aby zateplily své objekty, domovy důchodců, školy, radnice a další.
V případě kanalizací a čistíren odpadních vod nikomu nevadí ani blížící se termín (konec roku 2010), dokdy mají mít zajištěno čištění odpadních vod všechny obce v ČR, v nichž žije víc než 2000 obyvatel. V tomto případě k žádnému změkčení podmínek nedošlo a nezdá se, že by tomu bylo MŽP nakloněno. Přitom je zřejmé, že vlastníci vodovodů a kanalizací, kteří o dotaci žádají, nemohou své provozovatele ke změnám smluv nutit. Ti se také odmítají nechat ekonomicky řídit a kontrolovat resortem životního prostředí či nějakou firmou, kterou by tím pověřil.
Těžko se odhaduje, kde by se mělo s nápravou začít. MŽP se ohání Bruselem, který prý nic jiného, než daná pravidla říkají, nepřipustí. Navíc prý nejsou projekty dobře připraveny, výběrová řízení jsou příliš dlouhá… Podle Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) jsou hlavním důvodem neodborně a nevýhodně sjednané podmínky přijatelnosti čerpání evropských dotací českou stranou. Nikoliv nepřipravenost vlastníků, délka provozních smluv nebo podíl soukromého sektoru u žadatele o dotaci. „Podrobným rozpracováváním podmínek přijatelnosti s doplňováním dalších podmínek a regulačních nástrojů se celý proces svou vysokou administrativní a finanční náročností stal pro žadatele téměř neschůdný,“ tvrdí předseda SOVAK František Barák.
Ve druhé polovině roku 2009 se zdálo, že lze dojít k určitému kompromisu, který by spočíval v tom, že by žadatelé mohli infrastrukturu, na niž požadují dotaci, vyjmout ze své provozovatelské kompetence. Vlastníci by vyhlásili novou soutěž na provozování, které by se však původní provozovatelé také mohli zúčastnit. Tak by se vyhovělo požadavku Bruselu, ale MŽP v praxi označuje tuto variantu rovněž za problematickou.
Vrcholem paradoxní situace je fakt, že na jednu stranu ministerstvo postavilo přijatelnost dotací na povinném zkracování a podstatných změnách smluv, které nutí vlastníky a provozovatele k tvrdé regulaci, na druhou stranu nyní brání širšímu využití vyjmutí dotovaného majetku ze stávajících smluv. Úředníci se přitom dovolávají právě podstatného dopadu případných dodatků, které proto mohou být neplatné.
Již poněkolikáté tak sledujeme dvojí metr MŽP při hodnocení téže věci, vždy však s jediným cílem – poškodit stávající provozovatele.
Poradce pro přestavbu pražské čistírny odpadních vod Petr Skokan říká, že když nabídli MŽP řešení v podobě vyjmutí nové části čistírny a vyhlášení tendru speciálně na ni, tak si ministerstvo našlo další překážky, aby Praha dotace nedostala.
V Polsku je vše jinak
Obdobně dlouhodobou smlouvu s provozovatelem vodohospodářské infrastruktury, jak je využívána v některých případech v České republice, mají například v polském Gdaňsku. Dotaci z Evropské unie dávno čerpají a nesetkali se s žádnými potížemi.
V Polsku jsou celkově v čerpání evropských dotací nejúspěšnější ze všech nových členských států EU a mají vysokou úspěšnost v přidělování podpory také z Operačního programu Životní prostředí. Funguje tam přitom takzvaný koncesní model, kdy soukromé subjekty vlastní vodárenskou infrastrukturu obcí. Úředníci, kteří evropské dotace zprostředkovávají, jsou na vysokou úspěšnost čerpání hrdí a snaží se jí co nejvíce napomáhat. Podobný přístup se v případě vodovodů a kanalizací na českém MŽP nenajde. Kromě Polska jsou výrazně úspěšnější v čerpání financí z evropských fondů také Maďaři a Slováci, kde jsou dlouhodobé smlouvy rovněž zcela běžné.
V ČR se z dlouhodobých smluv a hospodaření velkých vodárenských firem stalo do jisté míry politikum, což vychází z toho, že jak ceny energií, tak vodného a stočného rostou a viníci jsou tedy zdánlivě nasnadě. Požadavek na regulaci těchto cen proto nachází podporu u těch politiků, kteří se chtějí zavděčit voličům. I za cenu toho, že by to byl návrat někam na začátek devadesátých let, kdy se vytvářelo tržní prostředí právě postupným uvolňováním striktní regulace.
