Desetitisíce lidí budou muset podávat daňové přiznání
Bývá dobrým zvykem, že novely zákonů přinášejí nejen vítaná a užitečná pravidla, nýbrž i spoustu zmatků a nedodělků. Typickým příkladem je právní úprava penzijního připojištění a s ním související změny v daních. Počátkem roku 2000 se český systém penzijního připojištění začíná konečně částečně podobat světovým standardům. Příčinou je zavedení daňových úlev pro ty, kteří do příslušných speciálních fondů přispívají, ať již za sebe, nebo za své zaměstnance. Překáž kou úspěšnosti celého systému potom bude zřejmě jeho přílišná složitost, jež postihne především daňové poplatníky z řad zaměstnanců.
Žádná dvojí podpora.
První chaos způsobila novela ještě před začátkem letošního roku. Zatímco daňové úlevy začaly platit až po Silvestru 1999, samotná novela zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem vešla v platnost již loni v ;srpnu. Od té doby fondy a ministerstvo financí licitují o uplatňování nového pravidla týkajícího se peněz, které svým zaměstnancům k připojištění přidává jejich zaměstnavatel. Protože firmy jsou nyní k takovému kroku motivovány zmíněnými úlevami na daních svých a zaměstnanců, rozhodla sněmovna, že se na peníze, kterými k připojištění přispějí, už nebude vztahovat státní příspěvek. Jinými slovy - dostane-li člověk příspěvek od svého zaměstnavatele, protože stát k tom u firmu pobízí daňovými úlevami, není na místě k těmto penězům přidávat ještě další prostředky ze státní kasy. Nejde totiž o nic, co by si člověk utrhl od úst, nýbrž o dárek. A stát jeho poskytnutí již podpořil daňovými úlevami.
„V zásadě lze s tímto principem souhlasit. Tak, jako nemá existovat dvojí zdanění, není ani důvod k dvojí podpoře, souhlasí se zavedením nového pravidla poradce generálního ředitele Vojenského otevřeného penzijního fondu Jaroslav Šulc. „Potíž je ale v administrativní realizaci. Není problém při uzavírání nových smluv určit, jaké peníze si spoří člověk sám a kolik mu přidává zaměstnavatel. Ve starých dohodách ale původ peněz nijak rozlišen není a fondy budou muset odvést obrovs kou práci, než to dají do souladu s novým ustanovením, dodává.
Nerovnost a fázové zpoždění.
Lze určitě zpochybnit i smysluplnost postupu, kdy restrikce u státních příspěvků začala platit mnohem dříve než daňové úlevy. Doposud mohly firmy přispívat svým zaměstnancům jen z čistého zisku. Peníze navíc musely „projít výplatními páskami a příjemce z nich odváděl dávky státu stejně jako z mezd. Stát za podporu penzijního spoření zaměstnavatele spíše ještě trestal.
Nesmyslnost půlroční nerovnosti v podstatě vyplývá i ze znění samotného zákona. Ten totiž říká, že za pojištěnce může platit i třetí osoba, kterou může být zaměstnavatel. Vůbec neuvažuje o případu, kdy by přispívaly třeba odbory. Ste jně tak neupravuje ani situaci, při níž by někdo přidával peníze na připojištění v rámci marketingové strategie svým klientům. V takových a podobných případech vyplatí stát příspěvek na jakékoliv uložené peníze - samozřejmě pouze do stanov ené hranice 500 korun. Přitom pro společnost, která se rozhodne přispívat na penzijní připojištění klientům, budou vyplacené peníze stejným nákladem jako kterákoliv jiná marketingová podpora produktů. K podpoře systému, na jehož maximálním využití b y měl mít eminentní zájem, ji stát nijak nemotivuje.
Možná právě nerovnost mezi zavedením restrikce státních příspěvků a daňových úlev inspirovala zainteresovaná ministerstva k úvaze o vyhlášení jakéhosi přechodného období v druhé polovině roku 1999. V poslední době se ale podle nepříliš jasně formulovaných prohlášení zdá, že tuto ideu sdílí pouze ministerstvo práce a sociálních věcí. To ovšem o ničem nerozhoduje a resort financí vidí situaci opačně. Při výplatách příspěvků za poslední loňské čtvrtletí je tedy možné očekávat administrativní komplikace.
Odpočty a příspěvky.
V současné době již mohou zaměstnavatelé odečítat část svých nákladů na penzijní připojištění zaměstnanců od daňového základu. Podle představitelů fondů i daňových poradců jeví o tuto záležitost mimořádný zájem. „ Řada velkých firem již učinila patřičná rozhodnutí a nyní je využívají při kolektivním vyjednávání, říká například Dana Trezziová z auditorské a poradenské společnosti Deloitte & Touche.
Po novele budou existovat čtyři formy státní podpory. Do výše 500 Kč měsíčně bude stát na úložky klientů, půjde-li o peníze ukládané jimi, a nikoliv případnými zaměstnavateli, přispívat čtvrtletně vyplácenými penězi (viz tabulka). Na tisícikor unu spořenou nad rámec pětistovky, tedy tisícikorunu ze spořených 1500 Kč se vztahuje daňová úleva. Ten, kdo tyto peníze ukládá, si je může odečíst ze základu daně z příjmu. Je přitom jedno, zda jde o mzdu, peníze z nezávislé činnosti či k ombinaci obojího. V zákoně je definována tato výhoda zhruba následovně: Ze základu pro výpočet daně z příjmu lze odečíst částku ukládanou na penzijní připojištění se státním příspěvkem, sníženou o 6000 Kč, nejvýše však 12 000 Kč ročně.
Snížení o šest tisíc není nic jiného než snížení o onu pětistovku měsíčně, na níž se vztahuje státní příspěvek. Chce-li někdo využít podporu celou beze zbytku, nechť ukládá 1500 Kč měsíčně, tudíž 18 000 Kč ročně. Na 500 Kč měsíčně (šest tisíc Kč ročně) dostane státní příspěvek ve výši 150 Kč měsíčně, což je 1800 Kč ročně. Dalších 12 000 Kč si odečte z ročního základu pro výpočet daně z příjmu.
Zaměstnavatelé jsou potom motivováni dvěma daňovými úlevami. Příspěvek na penzijní připojištění může být uplatněn jako daňově uznatelný náklad do výše tří procent vyměřovacího základu zaměstnance pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (více méně hrubá mzda). Podmínkou je zasílání peněz nikoliv zaměstnancům, nýbrž přímo do penzijního fondu.
Druhá úleva se formálně týká zaměstnance, ovšem fakticky motivuje zaměstnavatele. Až do výše pěti procent zmíněného vyměřovacího základu lze totiž příspěvek, na rozdíl od dřívější praxe, odečíst ze základu daně zaměstnance. V praxi to znamená, že ten, kdo bude chtít dát svému člověku například tisíc korun měsíčně, nebude muset počítat s tím, že část p eněz padne na daně jako doposud.
Hurá za daňovým přiznáním.
Lákavě vyhlížející úlevy však skrývají mnohá úskalí. První spočívá v tom, že lidé budou muset nejdříve své peníze vydat a teprve po čase je dostanou zpět. Na rozdíl od některých jiných forem státem dotovaných finanční ch aktivit totiž nelze příspěvky do penzijního fondu odečítat ze záloh na daně. Ten, kdo si bude spořit, zaplatí zálohy v plné výši (odpočtů u příspěvků od zaměstnavatele se to netýká - ty se zúčtují každý měsíc) a peníze dostane zpět až p o podání daňového přiznání. Mnozí tak s tímto nikoliv záživným dokumentem přijdou do styku poprvé v životě.
Logicky vzato schválený mechanismus částečně potírá samotný smysl koncepce penzijního připojištění v České republice. Státní příspěvek i daňové úlevy jsou koncipovány tak, že skutečný smysl má jejich využití jen u lidí s nižšími nebo maximálně průměrnými příjmy. Zákonodárci jako by říkali, že ostatní si na důchod mohou naspořit jinak. Jenže právě pro velkou část lidí s nižšími platy je nemožné zaplatit každý měsíc 1500 korun a až po podání daňového přiznání získat část z nich zpět. Navíc většina z nich nikdy s finančním úřadem nekomunikovala. Že to není jednoduchá administrativa, potvrdí každý, komu se to již poštěstilo. A právě to může mnohé lidi odradit. Podle informací z ministerstva financí je naštěstí naděje, že by se toto pravidlo mohlo změnit při další novelizaci daňových zákonů.
Výpočty z ničeho.
Jeden z nedostatků, který se může času od času projevit v praxi, přináší i samotné stanovení odpočtů u příspěvků zaměstnavatele. Daňové úlevy se totiž vztahují k vyměřovacímu základu zaměstnance pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v měsíci, k němuž se vztahuje vyplacení příspěvku zaměstnavatele. Jenže onen základ, tedy hrubý příjem, se vypočítává až po skončení měsíce. V době zaslání příspěvku jeho výši nikdo přesně nezná.
V některých případech může jít o čistě teoretický problém. Především tam, kde jsou významné pohyblivé prémie, jde ale o komplikaci dosti závažnou. Své může způsobit i dovolená. Pokud se bude chtít zaměstnavatel vyhnout překročení tříproce ntní hranice pro daňový odpočet, bude na penzijní připojištění připlácet spíše méně. Chtěl-li by stanovit svůj příspěvek jako pohyblivý v závislosti na mzdě tak, aby se vešel do daňově uznatelných limitů, nemá v podstatě šanci. „Obávám se, že tento rozpor je při stávající právní úpravě neřešitelný, potvrzuje Trezziová.
Trest za nemoc snad pominul.
Do nedávné doby se zdálo, že na zaměstnavatele číhá ještě jedno nebezpečí. Vše napovídalo tomu, že příspěvky vyplacené v době nemoci zaměstnance nebude možné odečíst od základu daně. Podle jednoho z možných výkladů je v takovém případě vyměřovací základ nulový, a tudíž i tři, případně pět procent z něj představuje nulu.
Naštěstí se v tomto případě ministerstvo práce a sociálních věcí postavilo na stranu rozumu. Podle jeho názoru se i takový příspěvek odečítat bude. Výjimkou je jen případ, kdy zaměstnavatel spojil poskytování příspěvku s nějakým měři telným efektem výkonu povolání, například odpracovaným časem. Prezidentu Asociace penzijních fondů ČR Petru Illetškovi to dopisem ze dne 17. listopadu 1999 oznámil vrchní ředitel odboru sociálního pojištění Jiří Král. Jelikož právě toto ministerstvo nove lu zákona připravovalo, doufejme, že bude jeho stanovisko bráno jako závazné.
Rozdíl mezi vyplácením v souvislosti s trváním zaměstnání, anebo v souvislosti s jeho výkonem má ještě jeden významný dopad. V druhém případě by se totiž příspěvek musel zahrnout do vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení.
Konflikt s vyhláškou.
Ohrožena by teoreticky mohla být možnost přispívat zaměstnancům státních podniků a rozpočtových či příspěvkových organizací. Těm zákon dovoluje podporovat pracovníky jen z prostředků Fondu kulturních a sociálních potřeb, pokud jej vůbec tvoří. Tato tvorba je stejně jako užití příslušných peněz upravena vyhláškou ministerstva financí z roku 1995. Dokument přesně určuje, na co lze fond použít.
Příspěvky na penzijní připojištění ve výčtu těchto možností nejsou. Naštěstí je tam zařazuje zákon a ten má vyšší právní moc než vyhláška. Navíc se připravuje její novelizace, která má rozpor odstranit.
Otřesená důvěra.
Základním nedostatkem celého systému je otřesená důvěra v soukromé instituce, mezi něž patří i penzijní fondy. Občan České republiky nemá po sérii krachu malých bank, znehodnocených investičních fondů a aférách s kamp eličkami chuť svěřovat své peníze soukromému subjektu. To postihuje i penzijní fondy. Přestože se v tomto sektoru prozatím malér v měřítku, které by připomínalo dění v bankách či investičních fondech, neodehrál. Nejvýraznější událostí byl krach PF Garance doprovázený policejním vyšetřováním. Jelikož ještě neskončilo, od mítá ministerstvo financí poskytovat k případu jakékoliv další informace.
Licence se u nás rozdávaly penzijním fondům poměrně velkoryse, a tak jich začalo působit přes čtyřicet. Dnes, po řadě fúzí, jich aktivně podniká okolo pětadvaceti. Protože jsou vesměs členy Asociace penzijních fondů, lze rámcová čísla o jejich portfoliích najít na internetové stránce tohoto profesního sdružení. Ta ale zahrnuje údaje z června loňského roku a navíc neobsahuje konkrétní tituly. Již v minulosti se přitom objevily případy mimořádně riskantních investic až do několikaprocentních balíků akcií (EURO 22/1999). Protože šlo mnohdy o malé společnosti a fondy, je jakékoliv jejich ocenění pochybné.
Přeborníky v investicích do akcií či podílových listů v té době nepochybně byly PF Spokojenosti (81 procent čistého obchodního jmění), PF Viva (59), PF Certum Renta (47), PF Škoda (42) a PF Vyšehrad (39). Poměrně hodně do nich investovaly také PF Zdraví (27), Spořitelní PF (24), PF Jistota (17), PF České pojišťovny (15), PF VZP (15) a Českomoravský PF (12 procent). V řadě případů ale jde o akcie či podílové listy fondů, které čeká brzké otevření a představují více méně bezrizikovou investici.
Šéf odboru Václav Křivohlávek, který na ministerstvu financí odpovídá za dohled nad penzijními fondy, koncem listopadu prohlásil, že v současné době jeho úředníci šetří některé problematické fondy, u žádného však nehrozí podobná situace jako u Garance. „Na krach to skutečně nevypadá. Penzijní fondy jako sektor jsou v lepším stavu, než byly banky či záložny, tvrdí i Marián Klásek z Czech Rating Agency, který tento sektor dlouhodobě sleduje. „Většina fondů má navíc více než třetinu aktiv v pokladničních poukázkách, takže by neměly mít ani žádné problémy s likviditou, kdyby u nich došlo naráz k odlivu klientů, dodává.
Neprůhledné účetnictví.
Všechny fondy musí nyní povinně zveřejňovat svá portfolia každého čtvrt roku. Základní otázkou však není jejich otevřenost. Ty velké informují poměrně slušně a ty, které tak nečiní, by měly přijít o klienty. Problém je p ředevším v účetnictví, které neumožňuje pořádný pohled do portfolia bez hlubokého zkoumání jeho vývoje.
Penzijní fondy totiž účtují až na detaily podrozvahy jako akciové společnosti. To znamená, že neprovádějí přeceňování svých investic tak často, aby byl dostatečný přehled o skutečné výši jejich jmění. Pokud tržní ceny rostou, nemohou je do svého úč etnictví promítnout nijak. Klesají-li, mohou na ně vytvořit oprávky. Zájemci o ně mohou tedy zjistit, jaké tituly se nacházely v majetku fondu k určitému čtvrtletí, ale ne za kolik je manažeři nakoupili. A protože fondy nevyhlašují aktuální ceny portfolií, není přehled o tom, jak se jejich majetek vyvíjí. Například rámcové rozdělení investic na internetové stránce asociace vychází z tržních cen. Pro přehled by ale bylo za potřebí znát i ceny pořizovací. K tomu by bylo dobré znát aktuální stav zaplacených příspěvků a inkasované státní podpory.
Omezení užitečná i na draka.
Zákonodárci ve snaze uchránit klienty fondů od špatného nakládání s jejich penězi zpřísnili pravidla pro jejich investování. Fond mimo jiné nesmí mít uloženo více než deset procent majetku u jedné banky a více než 25 procent v akciích a podílových listech. Aktiva nesmí být použita jako zástava. Ministerstvo financí také může nařídit změnu depozitáře. Bez jeho požehnání se také nikdo nesmí stát více než desetiprocentním majitelem fondu.
Ne všechna omezení budou ale k dobru. Fondy například nyní smí investovat jen do cenných papírů z hlavního a vedlejšího trhu burzy. „Budou muset prodávat například akcie Tabáku, které přinášejí pravidelné dividendy a jsou pro ně jak stvořené. Stejně tak se musí zbavit obligací Mera, upozorňuje Klásek. Takové obchody by ovšem mohly klienty poškodit a to zákon zakazuje také.
