Města jsme si postavili jako své domovy. Lidé je navrhují na míru lidem. Měli bychom se tam cítit tak jistě jako nikde jinde. Měli bychom se tam vyznat i poslepu. Jenže nevyznáme. Není tajemstvím, že ve velkoměstech se spoléhají na navigaci v telefonu i rodáci a že po přestěhování do jiné metropole téměř každý bojuje s nastupováním do tramvají jedoucích opačným směrem. Ačkoliv taxikáři získávají licenci na základě bezchybné znalosti ulic a zákoutí britského hlavního města, běžní lidé jejich schopnosti postrádají.
Dle výzkumu dat ze 14 000 mobilních telefonů, patřících obyvatelům velkých měst, člověk vůbec neumí odhadnout nejkratší cestu ulicemi. Důvod je překvapivý – selháváme kvůli tomu, že nám mozek radí jít směrem k cíli. Ačkoliv mysl ví, kudy vede nejkratší trasa vzdušnou čarou, v pravoúhlých ulicích nemusí jít o nejefektivnější postup. Mezinárodní tým vědců vedený univerzitou MIT tomu říká „nejšpičatější cesta“ na základě množství rohů, které na ní mineme, a věří, že se po ní vydáváme, protože naše mysl se soustředí na jiné úkoly, kterým dává přednost před efektivním orientačním smyslem.
Vektorová navigace
Na vině je „vektorová navigace“, kterou sdílí všichni živí tvorové od hmyzu po primáty. Jít směrem, kde tušíme náš cíl, je totiž jednodušší, než skutečně počítat nejkratší trasu. Evoluce se prostě rozhodla na navigačním systému šetřit, aby se mysl mohla věnovat dalším úkolům. „Je to kompromis, který umožňuje mozku směřovat energii jiným směrem. Před 30 000 lety musel člověk dávat pozor, aby se vyhnul lvovi, dnes kličkujeme mezi auty,“ říká Carlo Ratti, architekt a profesor městských technologií na MIT. Kromě toho se zabývá urbanismem v Senseable City Laboratory, která se snaží město zpřístupnit lidskému vnímání. „Vektorová navigace nehledá nejkratší cestu, ale trasu, která je také relativně krátká a navíc se jednoduše počítá,“ dodává Ratti, který je jedním z autorů studie, publikované v Nature Computational Science. Vedl ji Christian Bongiorno a Joshua Tenenbaum s oběma spolupracoval.
Ratti se však o orientaci ve městě začal zajímat už před dvaceti lety. Tehdy jako doktorand každé ráno chodil z koleje do kanceláře a odpoledne zpět. Jednou si všiml, že cestou tam volí lehce odlišnou trasu než při návratu. „Jedna z nich byla určitě efektivnější, ale z nějakého důvodu jsem si zvykl je takto střídat,“ vypráví. „Byl jsem konzistentně nekonzistentní, což mě jako studenta, který zasvětil život racionálnímu myšlení, zklamalo.“
Nyní v Senseable City Laboratory na Katedře urbanistických studií a plánování na MIT sbírá obrovská množství dat z mobilních telefonů svých sousedů a zkoumá, jak se člověk ve městě chová. Před lety laboratoř získala údaje o GPS signálech z mobilů lidí, kteří během jednoho roku procházeli po Cambridge a Bostonu. Dataset obsahoval téměř 550 000 cest, kterými prošlo 14 000 lidí. Vědci zjistili, že chodci volili cestu, která byla o kousek delší, než by musela, ale umožňovala jim jít dle jejich názoru rovnou za nosem. Neradi se odchylovali od směru, v němž se nacházel jejich cíl. Paolo Santi, který se účastnil výzkumu, říká, že kdyby lidé odbočili víc doleva nebo doprava, mohli si ušetřit pár minut chůze. Jenže to neudělali. Obcházeli z rohu do rohu, aby se mohli vydat napříč ulicemi podél vzdušné čáry.
Člověk není počítač
Stejný výsledek se potvrdil v Bostonu, Cambridgi i San Franciscu, kde se ulice stavěly do pravoúhlé mřížky. Dokonce se tam často stávalo, že lidé chodili tam a zpět jinak, jako to dělal kdysi Ratti. „Když se rozhodujeme na základě úhlu cesty, ulice nás vedou asymetricky,“ říká architekt. „Na základě údajů o tisících chodců je jasné, že nejsem sám: Lidské bytosti jsou špatnými navigátory.“
Studie provedené na hippokampu zvířat naznačují, že ostatní tvorové také využívají vektorovou orientaci. Ta se velmi liší od způsobu, jakým nás vedou algoritmy a GPS navigace v telefonech, které umí na základě obrovského množství uložených map vypočítat nejkratší trasu mezi dvěma body téměř bezchybně. Mozek však takovou paměť nemá, a tak ji musel nahradit jiným postupem. „Nemůžete si do hlavy nainstalovat detailní mapu v přesném měřítku, takže jak jinak to uděláte? Nejpřirozenější bude, když použijete informace dostupné na základě vašich zkušeností,“ říká Tenenbaum. „Mysl si hledá záchytné body, úhly a z nich pak sestavuje vlastní algoritmy pro mapování prostoru a orientaci v něm podle věcí, které se dokážeme sami naučit při pohybu po světě,“ pokračuje.
„Umělá inteligence čím dál víc doplňuje tu naši, jak používáme smartphony. Proto musíme zkoumat výpočetní techniky našeho mozku, abychom viděli, jak moc se podobají strojovým mechanismům,“ tvrdí Ratti. „Počítače jsou zcela racionální. Dělají přesně to, co jim určí kód. Lidé naopak využívají ohraničenou racionalitu, hledají řešení, která jim dostačují, a dělají kompromisy. Oba přístupy se setkávají, když člověk následuje GPS v autě či pěšky, a proto si musíme uvědomit, jak moc se tyto systémy liší,“ uvedl Ratti pro The Conversation.
