Proč všichni vidí jen skleničky?

Hutě zřejmě nevyhasnou, podnikatelé ale preventivně lákají turisty

Pofňukávat po tradičním českém sklářství je zbytečná nostalgie. Kdysi slavné odvětví československého průmyslu nepřežilo jako řada dalších oborů střet s trhem ve chvíli, kdy vzala za své výhoda nižších nákladů. Dnes je sklářství prostě jen tvrdý byznys jako každý jiný. Možná ještě tvrdší, protože je více než ostatní závislý na exportu. Přežívají jen ti nejodolnější. Vkus prý neexistuje, skláři vyrobí v podstatě cokoliv, co zákazník žádá. Přiznávají, že optimističtější vyhlídky jim zajistila především zkrachovalá konkurence. Vyhráno ale ještě není. Zda nebudou skláři s píšťalami poskakovat kolem pecí jen pro potěchu turistů, se teprve ukáže.

Jen sklenice.

„Proč všichni vidí jen skleničky? V oborech průmyslových skel jsme byli a nadále jsme velmi dobří,“ podivuje se tajemnice Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR Magda Purkrábková. Jenže na rozdíl od takzvaného užitkového skla, které zůstalo v českých rukou, po podnicích vyrábějících technické, obalové, ploché sklo nebo skleněná vlákna skočily už na začátku devadesátých let nadnárodní koncerny. A průmyslové sklo se ubírá úplně jinudy než užitkové odvětví.
Tradiční sklářská výroba těžila v Česku z devizové minulosti, dobré pověsti a vybudovaných vazeb na západ zhruba do poloviny 90. let. Počátkem devadesátých let se rozpadly čtyři výrobně hospodářské jednotky (Karlovarský porcelán, Sklo Union, Jablonecká bižuterie a Crystalex), do kterých byly soustředěny sklárny a porcelánky. Rozběhly se restituce a privatizace. Řada podnikatelů do sklářství ještě naskočila s vidinou zlatého dolu. „Každý chtěl být hvězda, malé sklárny ale zůstaly po pádu Skloexportu bez obchodních kanálů,“ vzpomíná Purkrábková.

Dvě ťafky.

Krach Skloexportu označují skláři za jednu ze dvou porevolučních katastrof. Socialistický podnik s pobočkami po celém světě totiž fungoval bezchybně. Představoval dokonalý systém, který měli jen čeští skláři. „Byla obrovská škoda, že šel do konkurzu a byl vytunelovaný. Celý sklářský průmysl tím ohromně utrpěl a řekl bych, že dopady jsou patrné dodnes,“ soudí harrachovský sklář František Novosad. Řádění podnikavců odskákaly především malé firmy navázané na exportní podnik. Sklárny, které se otřepaly a dokázaly si zajistit odbyt samy, ovšem čekala v novém tisíciletí další rána. V roce 2002 začal prudce oslabovat dolar, na němž je dodnes většina sklářů závislá. Během posledních pěti let klesl ze 40 pod dvacet korun. A zatímco se zisky logicky tenčily, energetické, mzdové a surovinové náklady raketově rostly.

Levný buldozer z východu.

Od konce 90. let klesá poptávka, mění se životní styl. Běžné sklo se k nám začíná dovážet, obchodní řetězce prodávají pod svými značkami - to jsou zřejmě další příčiny mizérie českých sklářů. Jen v minulém roce se do Česka dovezlo užitkové sklo z Číny za 138 milionů korun, z Turecka za 108 milionů korun. Odtud také pochází většina skleniček za osmnáct korun, které jsou k dostání v tuzemských obchodních řetězcích. Zatímco ze zemí mimo Evropskou unii se k nám dováží jedno kilo skla za průměrně 32 korun a z unie za 62 korun, Češi exportovali do EU za 77 korun a do ostatních států za 168 korun na kilo. Další problém je, že se k nám doveze levné zboží, tady se upraví a vyveze jako made in Czech Republic.

Kandidáti na přežití.

I po zániku desítek firem u nás stále přežívá 38 skláren s více než 20 zaměstnanci, které mají užitkové sklo na prvním místě. Loni se sice podařilo propad sklářství zastavit, nelze ale opomenout, že poptávka se stejně jako v jiných odvětvích vyvíjí ve vlnách. Ivan Konečný, ředitel největšího tuzemského sklářského uskupení Bohemia Crystalex Trading, je dokonce přesvědčen, že sklářství celosvětově zažívá boom, ze kterého bude koncern zatížený miliardovými úvěry profitovat. „Za prvních šest měsíců se objem získaných zakázek meziročně zvýšil o více než miliardu korun,“ dokládá. Po letech informací o bídných hospodářských výsledních, zavírání továren a propouštění konečně mohl vypustit dobrou zprávu. Představitelé rodinných firem založených na ruční práci ale už tak optimističtí nejsou a vymýšlejí alternativy, které by je v nouzi udržely nad vodu.

Popisek: Jako šafránu. Sehnat skláře je dnes umění, o obor není zájem. Sklář si vydělá mezi 18 a 30 tisíci korun hrubého. Než se stane mistrem, trvá přitom zhruba deset let.

AJETO Pro malé a komplikované

Odbočka na Lindavu vypadá spíše jako vjezd do dvorka. Zabloudí tu ale občas jen nějaký umělec, který v zapadlé vísce na Českolipsku hledá sklárnu. Z bývalé barvírny sametu ji vybudoval se dvěma společníky Petr Novotný. Majitel AJETO začínal v novoborském podniku Crystalex, kde se potkal s výtvarníkem René Roubíčkem. Roubíček do Boru přivedl Bořka Šípka, tohoto času žijícího v Nizozemsku. Šípek dokázal své výmysly ztvárněné novoborskými skláři i prodat a zakázky dohazoval Crystalexu stále častěji. „Byli jsme jako firma ve firmě, v pátek odpoledne po směně a v sobotu jsme dělali pro Šípka,“ vzpomíná sklář.
Novotný si už v roce 1983 doma postavil pícku a snil o tom, jak si jednou vybuduje studio. Představoval si, že bude sám foukat a přibere dva nebo tři zaměstnance. Dnes jich má 56 a foukne si jen občas pro radost. „Téhle velikosti jsme dosáhli díky Šípkovi. Na druhé straně od začátku jsme měli klienty a program, ale také úvěry s úročením šestnáct procent,“ popisuje začátky firmy v roce 1994. Podnikání založil na jednoduché filozofii: Náš program bude to, co ostatní nechtějí dělat, tedy malé komplikované věci. Monotematické série v Lindavě neberou. „Nejhorší je obyčejná sklenička. Lidé mají zafixovanou cenu, váza od nás ale může stát dva i patnáct tisíc korun, když je tam jméno,“ říká Novotný. Strategie zřejmě firmě se 45milionovým obratem zatím vychází. Je známá v zahraničí, do vesničky pár kilometrů od Nového Boru jezdí umělci, architekti či návrháři, jejichž myšlenky přetavují skláři v artefakty. Párkrát sem zavítal i slavný americký výtvarník Dale Chihuly. Zákazníci si jednoduše pronajmou jednoho skláře na hodinu za 65 eur, celý tým vyjde na 195 eur, a co vyrobí, je jejich. Přestože firmě vyhýbající se tradičnímu sortimentu u nás konkuruje jen pár uměleckých ateliérů, vymýšlí Novotný náhradní náplň. Slábnoucí dolar jí totiž ukrajuje ze zisku stejně jako těm tradičním. „Když bude nejhůř, skleničky necháme udělat v Číně. Dánské sklárny už mají jako prioritu turisty a sklenice si nechávají vyrábět v Crystalexu nebo na Slovensku. Přežívají díky show a výrobě čokolády,“ žertuje zcestovalý sklář. Možná to ale myslí i trochu vážně. „Už po revoluci jsem si říkal, že za deset patnáct let budeme následovat evropské sklárny, které jsme tehdy my zabili levnější výrobou. A nás teď bude stejně válcovat východ,“ přemýšlí Novotný. Vedle sklárny rekonstruuje stodolu, ve které postaví pec, prodejnu a občerstvení pro turisty, v Boru už zřídil galerii a restauraci s výhledem na skláře potící se u hutě. „Pražské hotely mají o sklářskou turistiku zájem,“ vysvětluje.

Sklárna Novosad a syn Je libo pivní lázeň? Firmu založenou v roce 1712 vlastní sklář, právník a sládek v jedné osobě. Harrachovské sklárny, které jsou po krachu chřibského podniku nejstarší fungující v Evropě, koupil František Novosad v roce 1993 v privatizaci. „Foukáme ručně na píšťalách jako před třemi sty lety. Brusírnu z roku 1895 jsme také zachovali v původním stavu, pohání ji transmise a vodní turbína. Brousíme na dřevěných stavech přírodními kameny, všude jinde už používají diamanty. Kamenem dosahujeme vyšší kvality, ale běžný zákazník to nepozná,“ říká Novosad. Zastaralá a dražší technologie ovšem slouží jako tahák na turisty. V Harrachově zastaví i patnáct autobusů denně, sklárnou ročně projde 50 tisíc zvědavců. „Ne, ne, nás živí sklo, to je grunt, ostatní je nabalené,“ odmítá majitel, že by sklárny byly pouhou atrakcí. Když viděl, jací lidé přišli do Skloexportu zbohatnout, začal přemýšlet, co dál. Zvelebil dílny, vymyslel trasu pro turisty, postupně přistavěl restauraci s výhledem na pece a muzeum s unikátní sbírkou pěti tisíc exponátů včetně obsahu vzorkovny, kterou nechali v roce 1942 zazdít Harrachové přinucení prodat sklárny říšskému Němci. Vyučený foukač skla s titulem JUDr. ještě opravil vietnamskou ubytovnu na hotel, zřídil samoobslužnou prodejnu skla, v roce 2002 přilepil k huti pivovar a letos přidal pivní lázně. Zřejmě se mu lázeňství rozjelo, shání další maséry. Lepší časy snad čekají i samotné skláře. „Jeví se to tak, ale možná jen zdánlivě. Za posledních pět šest let polovina skláren zanikla, stali jsme se vzácnější,“ říká Novosad a vypočítává: zavřela jihlavská sklárna, Železnobrodské sklo, chřibská sklárna, Chlum, Karolínka… Zkrachovalci podle něho nezačali včas šetřit a dělali stejnou chybu – podbízeli se. Zmizelou místní konkurenci prý ale mohou brzy nahradit Asiati. „Nepodceňoval bych je, jsou pracovití a učenliví,“ přemýšlí Novosad a pohrává si s temně rudou skleničkou. Ta poputuje do carského paláce, který se Rusům podařilo po 150 letech dostavět. Export se podílí na výkonech firmy s ročním obratem 80 až sto milionů korun z 85 procent. Zdaleka největším zákazníkem je Amerika, Harrachovským se daří vyvážet i do severských zemí. Firma se soustředí na nápojové sklo z barnatého krystalínu, které představuje o něco luxusnější a dražší sortiment. Skleničku v horském středisku neudělají pod čtyři dolary.

Glass Glamour Pec a eura žádány Když Jaroslav Noha před čtrnácti lety sháněl investory a zakládal v Okrouhlici na restituovaném pozemku vedle svého domu sklárnu, zdálo se, že půjde o snadný byznys. Mýlil se. Tento rok přežila firma už po několikáté svou smrt. Poté, co překonala nedostatek zakázek a horko těžko se vyrovnávala s posilující korunou, prý minulé vedení zaúřadovalo tak, že nebylo ani na výplaty. „Dnes je firma stabilizovaná, zakázky máme vykryté. Letos skončíme na nule, příští rok už v plusu,“ říká spolumajitel Pavel Satoranský. Huť jede na doraz, skláři chodí do práce i v sobotu. Čerství vlastníci proto uvažují o investici. Jenže nová pec by vyšla na 20 milionů, což je odvážná částka pro ožívající podnik, který nemůže počítat se žádnou dotací. Obrat firmy by se tím ale zvedl ze 40 milionů korun na dvojnásobek. „Pec by nám přinesla konkurenční výhodu výroby nejkvalitnějšího olovnatého křišťálu, mohli bychom oslovit i zákazníky z Německa a Francie, kteří požadují lehčí dekor,“ vysvětluje obchodní ředitel Glass Glamour Jaroslav Noha. Bohatší zdobení, na které si potrpí klienti z arabského světa, totiž zároveň zakrývá nedostatky materiálu. Právě Střední východ patří mezi nevýznamnější zákazníky sklárny na Vysočině. Vývoz do arabských zemí, které si až na Egypt potrpí kromě broušení i na barvu, pohltil do nedávné minulosti až 60 procent produkce, nyní se firmě podařilo najít novou klientelu s větším podílem úhrad v eurech a korunách. „Český křišťál a značka Bohemia Crystal má velký zvuk například v Egyptě, patří k bontonu střední a vyšší vrstvy mít jej doma. V Americe už méně. A v Evropské unii není český křišťál nijak populární. Kam se hrabe na německý nebo francouzský,“ dodává Noha. Okrouhličtí ale letos získali i italskou zakázku na džbánky pro kostely či americkou na sklo pro privátní tryskáče, Řekové si objednali barevný křišťál a Japonci kalíškovinu, zpět přitáhli ztraceného španělského zákazníka na lustrové díly. Vysočina patřila mezi tradiční sklářské bašty. Glass Glamour je dnes jednou z několika posledních firem, které tu ještě přežívají. Právě zavírají nedaleké Jihlavské sklárny Bohemia s několika sty zaměstnanců. „Velké sklárny nejsou tak flexibilní. K nám přijde zákazník s návrhem výrobku, my uděláme dřevenou formou a klidně mu vyfoukáme 80 skleniček,“ říká Noha. Nicméně i větší podniky považuje za konkurenci. „Žádná velká sklárna, která by se soustředila na ruční práci, tu už není. Některé ale nefoukají, vyrábějí sklo na lisech, potom jen lehce obrousí výlisky a vydávají ho za ruční práci,“ stěžuje si Noha. Asijské konkurence se zatím nebojí: „Užitkové sklo dělají jako na běžicím pásu, olovnatý křišťál naštěstí zatím neumějí a chybí jim značka.“

Ivan Konečný Nejsem kamikadze Konkurence ubylo a spotřeba skla neklesá, tvrdí ředitel společnosti Bohemia Crystalex Trading

Ivan Konečný strávil většinu profesního života v zahraničních firmách. Naposledy před příchodem do společnosti Bohemia Crystalex Trading (BCT) šéfoval OCÉ Česká a Slovenská republika. Do seskupení ovládaném Radovanem Květem a Janem Součkem, které by měl vyvést z problémů, náleží i Porcela Plus zastřešující Karlovarský porcelán. Samotný BCT sdružuje závod Crystalex Nový Bor, který vyrábí sklo pro domácnosti, takzvaný křišťál, Sklárny Kavalier Sázava s borosilikátovým (varným) sklem, Sklo Bohemia Světlá s olovnatým křišťálem a Sklárny Bohemia Poděbrady produkující broušený a lisovaný olovnatý křišťál. BCT zaměstnává 5400 lidí.

EURO: Je ve větším průšvihu porcelán nebo sklářství? KONEČNÝ: Když jsem před rokem do firmy přišel, našel jsem tu situaci o poznání lepší, než se prezentuje v médiích. Nejsem žádný kamikadze, na odstřel bych dobrovolně nešel. Musíme vylepšit výkonnost, optimalizovat náklady a zlepšit strukturu prodeje, co se týká marží. Prostě taková ta klasická manažerská výzva. Práce je dost na obou stranách.

EURO: A pokud by se můj dotaz týkal stavu odvětví obecně? KONEČNÝ: Mají podobné problémy. Ve skle, zejména křišťálové kalíškovině, kterou vyrábíme hlavně v Crystalexu, je výrazná konjunktura ovlivněná také úbytkem kapacit v západní Evropě. To v porcelánu nepociťujeme, sílí ale příklon k tradiční „evropské“ kvalitě a odklon od „asijské“ cenově výhodné, ale nízké jakosti. Řada lidí, i na straně novinářů nebo podnikatelské veřejnosti, k nám ale stále přistupuje jako k české firmě. Je to jinak.

EURO: Jak to myslíte? KONEČNÝ: Česko není pupek světa, s podobnými problémy jako my se potýkají i naši světoví konkurenti. To znamená: energie, směnný kurz a výkony lidí, investice. Devadesát procent výrobků exportujeme, tedy 90 procent zákazníku i problémů je zahraničních a to si málokdo uvědomuje, když se baví o českém sklu.

EURO: Je tedy podle vás sklářství v útlumu nebo v krizi celosvětově? KONEČNÝ: V krizi určitě ne. Vývoj je ale v různých skupinách skla do domácností rozdílný – u olovnatého křišťálu pokračuje několik let pokles, u křišťálu naopak růst a borosilikátové sklo je stabilní. Někteří výrobci v Evropě zavřeli své provozy. Ceny energií, na kterých je odvětví hodně náročné, jdou všude nahoru a ti, kteří nebyli schopni zareagovat, zkrachovali. Spotřeba skla je přitom relativně vysoká, lidé už nechtějí pít z kelímků. Dnes si v některých oblastech můžeme vybírat, co budeme vyrábět.

EURO: To jste první sklář, který si může zákazníky vybírat… KONEČNÝ: My víme, co budeme dělat na některých linkách devět měsíců dopředu. Některé zakázky z důvodů kapacit odmítáme.

EURO: Konkurenci levnějších teritorií, například Turecka nebo Asie, tedy nepociťujete? KONEČNÝ: V nápojovém skle je konkurence v Evropě vidět, ale kvalita a cena, kterou my nabízíme, je na jiné úrovni. Nás nezajímají skleničky za osmnáct korun, které můžete koupit v některých obchodech. U borosilikátu pro domácnost tuto konkurenci přebíjíme vyšší kvalitou. Laboratorní a technické sklo, výroba trubic je kvalitou na nejvyšší světové úrovni. Náš podíl na světovém trhu je zde přibližně patnáct procent.

EURO: Jak vidíte budoucnost ruční výroby? KONEČNÝ: Ponecháme si jen tu ruční výrobu, kde budeme dosahovat dobrých marží. Je jasné, že hlavní směr, kam investujeme, je automatická výroba.

EURO: Veřejně přístupné hospodářské výsledky firmy jsou z roku 2005 a uvádějí ztrátu BCT 54 milionů korun. Můžete říci výsledky za minulý rok a předpokládané pro letošní rok? KONEČNÝ: Provozní hospodářský výsledek BCT byl v roce 2005 195 milionů korun. V roce 2006 77 milionů a letos předpokládáme, že budeme nejméně 150 milionů korun v plusu.

EURO: Takže úspěšný rok? KONEČNÝ: Já bych nebyl tolik euforický, potřebujeme více. Musíme dokončit finanční restrukturalizaci, pokračovat v zúžení sortimentu a zvýšení kvality výroby. Měníme také zákaznickou strukturu.

EURO: V minulosti se prý investovalo bezhlavě, což je jedním z důvodů, proč se firma musí vyrovnávat s miliardovými úvěry… KONEČNÝ: To určitě ne. Historicky je zásadním negativním momentem směnný kurz. U toho, když se v minulosti investovalo, jsem nebyl. Všechno se jeví relativně, udělat z molocha z poloviny 90. let prosperující firmu není jednoduché. Uvědomte si, že z tehdejších více než jedenáct tisíc zaměstnanců koncernu asi polovina odešla, ale prodej zůstal stejný.

EURO: Obecné povědomí je takové, že firma je přeúvěrovaná, a jen na splátky úroků z úvěrů je potřeba hodně pracovat. KONEČNÝ: Souhlasím, že musíme hodně makat, abychom vše zvládli. Na druhé straně zaměstnáváme 5,5 tisíce lidí a taková odpovědnost není žádná legrace. Úvěry platíme, jak máme, stojíme za všemi závazky, nikdy jsme nezůstali dlužni. Úvěry byly relativně velké. Už jsme splatili 2,5 miliardy korun i s těmi dolarovými problémy.