Proč ze sebe armáda zase dělá mouřenína?

Před třemi měsíci, když po několikáté ideové piruetě Andreje Babiše hrozilo, že armáda bleskově přijde o velké peníze i modernizační kontrakty, Lubomír Metnar napsal komentář. Stylově do deníku Dnes patřícího Agrofertu: „Mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít. Armáda významně pomohla se zvládnutím koronakrize, ale teď by mohla být první, kdo na ni doplatí.“

Po čtvrt roce ze sebe čeští vojáci dělají mouřenína opět. A zase zcela dobrovolně, aniž by alespoň jeden generál či sám ministr vystoupil a upozornil, že pomoc státu je jedna věc, ale zároveň by si měli všichni uvědomit, že nejde úkoly pro ozbrojené síly a s takovým nasazením armády by se nemělo plýtvat.

Zase se potvrdilo, že
armáda je tu vždycky, když se státu, respektive Andreji Babišovi, něco vymkne z
rukou. Tak jako Arabela používá kouzelný prsten, jehož otočením řeší všechny
problémy, má vláda k dispozici úslužný generální štáb.

Chytrá karanténa nefungovala a nefunguje? Pošlete tam armádu! V soukromých domovech pro seniory je nákaza? Pošlete tam armádu! Jak zajistit volební právo lidem v karanténě? Pošlete k nim armádu!

Těmihle malými, ale zcela
viditelnými krůčky, postupně dochází k devalvaci hodnoty české armády. Ta sice
sbírá marketingové body a oblibu za svou profesionalitu a rychlou pomoc ve
všech českých a moravských regionech, ovšem v očích veřejnosti se postupně může
proměnit. Vojáky si kvůli posledním měsícům už nepředstavujeme jako bojovníky a
ochránce České republiky, jenž ke své práci potřebují špičkovou techniku, ale
spíš jako odběrové týmy s tyčinkami v defendrech nebo uazech, pomocníky ve
zdravotnických zařízeních s hadrem v ruce nebo skladníky při vykládání roušek
na letištích.

Auru těchhle „dobrých vil od modré studánky“ pak ještě zdůrazní katastrofa v Bejrútu. Ve chvíli, kdy se logicky nabízí, že by do Libanonu mohly vyrazit vojenské lékařské týmy, zdravotníci nebo operátoři bezpilotních systémů (pozemních i vzdušných) v armádním letounu s výsostnými znaky, vyjede tam „pouze“ speciální hasičský tým a navrch letounem soukromých česko-čínských aerolinek Smartwings.

V takové konstelaci se pak
může velmi jednoduše stát, že česká armáda se sama vpasuje do pozice dobrých
rytířů z Nemanic, kteří jsou doma schopni splnit většinu daných úkolů rychle a
na výbornou. A také s technikou, kterou mají dnes k dispozici. Tak proč bychom
jim měli kupovat bojová vozidla za desítky miliard či nové houfnice, může pak
někoho lehkomyslného napadnout. A vojsko, tolik ochotné vždycky bez řečí splnit
i ten nejulítlejší úkol z hlavy politiků, nebude mít jak zareagovat.

Armáda si totiž do pozice němého mouřenína nabíhá sama. A dlouhodobě. Už od
chvíle, kdy ji ministr Martin Stropnický poslal střežit louky a lesy v okolí
vybuchlých vrbětických muničáků, kde vojáci nikdy neměli co dělat. 

Přitom to heslo znělo tak
suverénně, vzpomínáte? „Jsme armáda. Víme, co chceme!“