PROCHÁZKA NA TAPETĚ

Krach IPB by prý snížil HDP až o čtyři procentní body

Před parlamentní vyšetřovací komisi k případu Investiční a Poštovní banky (IPB) předstoupil minulý týden v pátek člověk z nejpovolanějších, první náměstek banky Libor Procházka. Na rozdíl od předchozí otevřenosti tentokrát poslanci termín schůzky úzkostlivě tajili. Mělo k ní dojít dopoledne, ale s největší pravděpodobností se uskutečnila až odpoledne. Tajemnice komise na dotaz týdeníku EURO uvedla, že Procházka není na dnešní den (pátek) před komisi pozván. Ani sám Procházka nechtěl o celé věci hovořit. Předseda komise Miroslav Kalousek v pátek pouze uvedl, že práce komise se má nyní orientovat na prodej IPB japonské Nomuře a příčiny špatného hospodaření banky. „Svědci budou relevantní osoby, které ovlivňovaly rozhodování státu v této časové etapě, řekl. Kalouskova židle. Komise již v kauze IPB vyslechla více než deset svědků a došla k názoru, že aktivní účast vlády a centrální banky při jakémkoli řešení situace v IPB byla „vynucenou nezbytností . Kalousek, který zprávu komise o výsledcích svého šetření i přes nesouhlas sněmovny zveřejnil, si však tímto krokem rozviklal vlastní židli. Nevoli dali najevo především poslanci Unie svobody a ČSSD, kteří chtějí navrhnout sněmovně jeho odvolání. Naopak podporu může Kalousek se vší pravděpodobností čekat od ODS, lidovců a komunistů. V pátek komise vyslovila svému předsedovi důvěru. Kalousek k tomu uvedl, že sice padl návrh o vyslovení nedůvěry předsedovi komise, ale získal velmi malou podporu a nebyl přijat. Hromada bez hromady. V minulém týdnu se rovněž konala mimořádná valná hromada akcionářů bývalé IPB, kterou svolala zřejmě především Česká pojišťovna. Proběhla bez účasti nuceného správce Petra Staňka, který zastupuje statutární orgány banky. Nemohla tudíž o ničem rozhodnout. Staněk podotkl, že jeho přítomnost by na tomto výsledku nic nezměnila, neboť všechna rozhodnutí musí mít nucený správce předem odsouhlasena Českou národní bankou. Stanovisko České pojišťovny uvádí, že na valné hromadě byla podána pouze malá část z informací, které byly na programu jednání a na které mají akcionáři ze zákona právo. Program původně obsahoval například zprávu o průběhu a výsledcích auditů IPB, přičemž do 31. 12. 2000 měl správce poskytnout akcionářům další informace o případné právní odpovědnosti auditora. Dále měla být na programu zpráva o ocenění podniku, o všech důvodech, které vedly k prodeji IPB. Auditor prý nevěděl. Na některé otázky by akcionáři sami mohli najít alespoň částečnou odpověď ve společné zprávě ČNB a ministerstva financí pro Poslaneckou sněmovnu, která je na internetových stránkách ministerstva. Ta například říká, že v průběhu poslední kontroly činnosti banky centrální bankou docházelo ze strany IPB k obstrukcím, které ČNB znemožňovaly včasnější prokazatelné zjištění reálného stavu. „Operace provedené bankou koncem roku 1998 a následně počátkem roku 1999, které navozovaly takovou situaci, aby banka nemusela tvořit opravné položky, byly auditorem akceptovány a v červnu 1999 jím vydaná zpráva k účetní závěrce roku 1998 obsahovala výrok bez výhrad. Z informací postupně vyžadovaných ČNB od IPB však vyplývalo, že prováděné operace mohou pouze zakrývat nedostatečnost opravných položek a rizika potenciálních ztrát mohou nadále zůstávat na bance, uvádí se ve zprávě. Z výsledků kontroly ČNB bylo podle zprávy zřejmé, že v případě jejich potvrzení auditorem bude muset ČNB odejmout IPB povolení, že může působit jako banka, protože její kapitálová přiměřenost klesne pod jednu třetinu stanoveného limitu. Analýzy národohospodářských následků případného kolapsu IPB současně prokazovaly nejen vážné ohrožení bankovního systému, ale rovněž zásadní dopady na ekonomiku země – pokles hrubého domácího produktu o dva až čtyři procentní body. Pro dřívější zavedení nucené správy prý ČNB neměla dostatek nezbytných podkladů. „Bankovní dohled má však velmi omezené možnosti reagovat v situaci, kdy management banky systematicky zkresluje údaje o jejím hospodaření a auditor takto zkreslená čísla potvrzuje; potom je odkázán až na provedení vlastních kontrol, které jednak mají poměrně dlouhé časové intervaly (jak je ve světě obvyklé) a za druhé rozsah tohoto zkreslování nemusí odhalit, píše se ve zprávě. Teprve z trojstranných jednání mezi ČNB, bankou a jejím auditorem, vedených ve druhém pololetí roku 1999, prý vyplynulo, že banka neposkytla auditorovi všechny potřebné informace. Nucený správce obdržel zprávu auditora k účetní závěrce za rok 1999 až 18. června. Z ní podle zprávy vyplývala potřeba tvorby opravných položek přesahující významným způsobem vlastní jmění banky a její závislost na trvalé finanční podpoře k pokračování činnosti. Zpráva rovněž konstatuje, že nabídky obou potenciálních kupců – ČSOB a Unicredito spolu s Allianz – vykazovaly rozdílnosti. Unicredito–Allianz, i přes určitou částečnou znalost rizik, preferovaly postup spočívající v rychlém manažerském převzetí banky a až následnou dohodu o transakci, zatímco ČSOB uvažovala také o rychlém řešení spočívajícím v okamžitém převzetí banky a následném dojednání kontraktu. Za podstatný fakt zpráva označuje skutečnost, že zatímco řešení ČSOB bylo rychle proveditelné v podmínkách nucené správy, postup Unicredito–Allianz vycházel z postupných kroků a nebyl by rychle uskutečnitelný. Nelze tedy prý říci, že by ČSOB byla vybrána bez konfrontace s jinými alternativami.