Ve Středočeském kraji by mělo být privatizováno deset zdravotnických zařízení
Taková privatizace nemocnic, jaká právě probíhá ve Středočeském kraji, v Česku ještě nebyla. Ředitel jedné z prodávaných nemocnic to přirovnává k manželství. „Můžete do partnera před svatbou sebevíce vidět, ale říct, že se nerozvedete a že to bude šťastné manželství, se dopředu nedá,“ míní šéf hořovické nemocnice Tomáš Jedlička.
Když u toho přirovnání zůstaneme, máme po zásnubách. Nevěst bylo deset a nápadníků pětadvacet. Řada z nich se však ucházela o více „manželek“, takže nabídek, které kraj obdržel, bylo devětatřicet. Na doporučení výběrové komise rozhodla rada kraje o prodeji deseti zdravotnických zařízení v Berouně, Brandýse nad Labem, Mělníku, Nymburku, Hořovicích, Rakovníku a Třebotově. Do soukromých rukou půjde i Ústav pneumologie a onkologie Na Pleši, léčebna v Prčici a Geriatrické a rehabilitační centrum v Kladně. Rozhodnutí ještě musí 9. května posvětit krajští zastupitelé. A ti doufají, že noví majitelé převezmou nemocnice už od 1. června 2007.
Miliony na účtech.
Kraj může získat za prodané nemocnice 467 milionů korun. Pouhým aritmetickým průměrem vychází pro nové majitele cena za nemovitosti v blízkosti Prahy s velkými pozemky a s bonusem v podobě řady dalších budov na velmi přijatelné peníze.
V řadě případů přitom majetek nemocnic převyšuje částky, za něž je zájemci získají. Třeba za nemocnici v Brandýse kraj utrží osm milionů korun. Za Rakovník je to sice 61 milionů, ale tato nemocnice měla jen na účtech v době ocenění přibližně 30 milionů korun. A její roční obrat činí čtvrt miliardy. „To je, jako bych koupil vilu na skvělém místě za sto tisíc a zároveň bych věděl, že ji kupuji i s ložnicí, kde je v šuplíku schovaný dárek v podobě pěti milionů,“ kroutí hlavou středočeský zastupitel za Hostivice a exministr zdravotnictví David Rath.
Ten už podal interpelaci na ministra zdravotnictví. „Jak vysvětlíte škodu, která vzniká Česku tím, že nemocnice budou prodány za částky výrazně nižší, než obdržely ze státního rozpočtu v posledních pěti letech?“ ptá se mimo jiné.
Odpuštěné dotace.
Dotace jsou totiž dalším dárkem v šuplíku. Podmínky jejich čerpání stanovují, že v případě privatizace se vrátí zpět státu. Stejný postupem si stát chránil peníze i pro případ, že se změnilo využití majetku. Jenže teď stát - tedy ministerstvo zdravotnictví - změnil názor. A na dotace udělil generální pardon.
„Na základě svého posouzení dospělo ministerstvo zdravotnictví k závěru, že nepožaduje vrátit finanční prostředky zpět do státního rozpočtu,“ píše se v dopise z letošního února, který dostal hejtman středočeského kraje Petr Bendl od ministra Tomáše Julínka.
Ne tak město Hořovice. To chce buď nemocnici, nebo peníze, které do ní vložilo. Nejdříve se pokusí přesvědčit kraj, aby vítězství přiřkl společnosti, která je projektem města a vedení nemocnice. Pokud ne, a kraj schválí coby nového majitele společnost NH Hospitál, patřící řeckému podnikateli, město bude požadovat 4,2 milionu korun, které nemocnici před pěti lety dalo.
Pravdou je, že kraj si chce pojistit investované peníze tím, že majitelé nemusejí dotace vracet, když dodrží pětiletou garanci. Jenže zároveň se v návrzích kupní smlouvy, kterou má autorka textu k dispozici, říká, že „kupující se zavazuje provozovat nemocnici ve stávajícím rozsahu péče, pokud nedojde ke změně nebo k rušení smluv se zdravotními pojišťovnami“. Přičemž k tomu, aby nový majitel nedostal smlouvu s pojišťovnou stačí maličkost: nesnažit se o ni.
Nenasytný bumbrlíček.
O tom, že je v Česku přebujelá síť lůžkových zařízení a že se všechna neuživí, ví kdekdo. Přitom zefektivnění sítě, která spolyká 57 procent peněz ze zdravotního pojištění, je nutné. Žádná škoda, když mnohé z prodaných nemocnic v soukromých rukou rozkvetou z uvadajícího zadluženého zařízení třeba v prosperující hotel nebo domov důchodců. Je však velmi důležité, zda se příklad Středních Čech stane modelem, jak privatizovat, nebo spíše, jak to nedělat. Když však chceme přirovnávat tuto privatizaci k manželství, pak jsou čísla ze statistického úřadu varovná, neboť v Česku každé druhé manželství končí rozvodem.
Šéf odborových svazů Jiří Schlanger Svědomí máme čisté
EURO: Necelých osm milionů korun za nemocnici v Brandýse… Není to trochu málo?
SCHLANGER: Nejde vycházet z účetní ceny. Jsou to transformované nemocnice, majetek je příspěvkových organizací, kde se neodepisovalo, takže jde o ceny v době vypořádání. A ty se liší podle toho, jakou činnost v majetcích chcete provozovat. Jeden zájemce si nechal zpracovat více alternativ. A ukázalo se, že ceny nemovitosti se velmi lišily právě z hlediska toho, co tam chce v budoucnu mít. Je-li tam břemeno veřejné zdravotní péče, je cena jiná, než když tam není, a to až o desítky milionů korun.
Druhá věc je, že to byla soutěž. Bere ten, kdo dá více. A ukázala se zajímavá věc. Shodovaly se cenové nabídky subjektů, které působí ve zdravotnictví. Když to byli zájemci, kteří podnikají jinde, tak ti sice nabídli vyšší ceny, ale projekty zase byly neadekvátní. Například chtěli udělat z malé upadající nemocnice téměř kardiocentrum.
EURO: Podle čeho jste tedy rozhodovali, když cena nehrála hlavní roli?
SCHLANGER: Kritérií bylo pět. Z toho dvě jsme nemohli ovlivnit v hodnocení: cenu a investice. Tam se rozhodovalo podle jejich výše a vzájemného poměru. Zatímco u ostatních se stanovilo pořadí pomocí obodování. Cena rozhodovala z 30 a výše investic z 20 procent, kvalita projektu a rozsah zdravotní péče byly za 30 a zaměstnanost za deset procent, a to, jak projekt zapadá do koncepce krajské také za tolik.
V komisi byla poměrně shoda, protože zdravotní pojišťovny i my, odbory, ty věci dobře známe. Výhodou bylo, že nemáme žádný srdeční vztah k těm nemocnicím, takže tam byla velmi chladná úvaha o jejich perspektivě a do rozhodování nevstupovala politika.
EURO: Proč jste do toho vlastně šel a rozhodoval, která nemocnice komu půjde? SCHLANGER: Kvůli Hořovicím. Zaměstnanci nemocnice odbory požádali, abychom se v tom angažovali. Šlo nám o transparentnost celého procesu. A kdyby se tam objevila nějaká levárna, budu první, kdo bude řvát, a doktor Rath mi nemusí napovídat.
EURO: Co podle vás bude s prodanými nemocnicemi za pět let, kdy skončí garance na veřejné zdravotní služby?
SCHLANGER: Po pěti letech se už s nimi může stát cokoli. Byl bych raději, kdyby garance byla deset let, ale vývoj zdravotnictví je tak dynamický, že tou dobou můžeme být úplně jinde. Jistou zárukou toho, že se tam zdravotnictví udrží, je, že ti, kteří vyhráli, v něm podnikají dlouhodobě. A bude-li jim k tomu, aby plnili závazek veřejného zdravotnictví, stačit polovina majetku, je to v pořádku. Proto se privatizuje. Když to kraj sám neumí využít a říká, že se postará o pět nemocnic, do kterých dá dvě miliardy korun investic, tak ať na tom ostatním participuje soukromý sektor.
Budou-li noví majitelé schopní, může se jim ona investice vrátit na ostatních budovách, ale ne na zisku z provozování zdravotnictví. Tam je ziskovost malá. Když totiž vezmete tříprocentní roční růst výnosů z pojistného, pak s tím žádnou velkou ránu neudělají.
EURO: Chcete říct, že se model privatizace á la Střední Čechy dá zvolit i pro ostatní kraje? SCHLANGER: Jediné, co si troufám říct, je, že se tady kraj zachoval svébytně. Zpracoval vlastní koncepci zdravotnictví, přestože nebyla ta státní, a politicky ji chce obhájit. Je to chování, které nemá žádné alibismy. Přitom si na sebe ušil bič. Neprojeví se to v těchto volbách, ale radní nejsou tak staří, a to včetně hejtmana, a proto ponesou politickou odpovědnost a vrátí se jim to jako bumerang, když se to nepovede.
