Nedávno do Prahy zavítal můj známý z Jižní Koreje i s rodinou. Jednačtyřicetiletý Kim byl z hlavního města skutečně nadšený. Všude historické památky, naprosto odlišné od čehokoli asijského, levné a dobré pivo. Jeho ženu navíc navnadil romantický seriál korejské televize, který se natáčel v historických kulisách Prahy.
Mezi řečí Kim vyprávěl historku, jak si šel vyměnit peníze na Staroměstské náměstí. Když po odchodu ze směnárny kontroloval stvrzenku, zjistil, že mu naúčtovali 500 korun za mapu, kterou si musel koupit, aby dostal lepší kurz (který také nebyl nic moc - 24 korun za euro).
Takových případů se v Praze ročně stávají tisíce, přičemž jen hrstka takto poškozených lidí nelení a stěžuje si u České národní banky. „Většina směnáren je přitom poctivých. V České republice je tisíc směnámíků, kteří mají dohromady 1,5 tisíce provozoven. Těch, které nabízejí špatný kurz či vysoký poplatek, nebo klienta okradou tak, že mu k tomu prodají například předraženou mapu, je odhadem maximálně 50, z nichž 30 sídlí vPraze“ říká / bankovní rady ČNB Tomáš Nidetzký.
. Ty nejhorší směnárny se většinou soustřeďují v centru hlavního města, kde se pohybuje nejvíce turistů.
Zmatený cizinec
Každá směnárna má trochu jiné praktiky, jak přijít k rychlému výdělku, ale cíl mají všechny stejný - zmást turisty. Ceníky služeb jsou nepřehledné, kurzových lístků je často několik, přičemž na některých je malým písmem napsáno, že to není kurzovní lístek. Například směnárna Chequepoint, která dostala od České národní banky rekordní pokutu 1,2 milionu korun a v červnu skončila, se chlubila nulovým poplatkem za směnu. Využívala toho, že na dovolené lidé většinou nejsou tak obezřetní. Na kurzovním lístku uváděla dva sloupečky. V prvním bylo, za kolik si zákazník může koupit eura (25 korun za euro), teprve ve druhém pak stálo, za kolik si zákazník může koupit českou měnu (16 korun za euro). Samozřejmě k podpisu dostal i předsmluvní podmínky, které však byly nepřehledné. Po podpisu pak za svých sto eur obdržel jen 1600 korun a od toho se odečetl ještě tříprocentní poplatek za směnu.
Proti nepoctivcům mezi směnárníky je namířen nový směnárenský zákon, který už schválila vláda. „Hlavní změnou je možnost odstoupit od smlouvy do dvou hodin, když klienti nejsou se směnárenským obchodem spokojeni,“ řekla týdeníku Euro náměstkyniě ministryně flnancí Lenka Dupáková. Platí to pro částky až do ekvi valentu tisíc eur a informace bude uvedena na lístku, který dostane každý zákazník směnárny v angličtině i češtině. Další změnou je zrušení takzvaných VIP kurzů, tedy více kurzovních lístků, protože na základě nich může docházet ke klamání zákazníků.
Ministerstvo si od zákona, který začne platit nejdřív na podzim letošního roku, slibuje, že se směnárenský trh pročistí a že se trochu zmírní negativní náhled na Prahu, za který obvykle mohou směnárny a taxikáři. „Když bude muset směnu obchodník pořád vracet, nebude se mu vyplácet, aby podváděl,“ je přesvědčená Dupáková, podle níž současný neuspokojivý stav směnáren ospravedlňuje i revolučnější návrh, jímž je odstoupení od již uzavřené smlouvy.
Podobný zákon už dřív vypracoval Jan Farský ze STAN, ale ministerstvo flnancí nakonec vytvořilo vlastní verzi.
Poukazováním na nekalé praktiky ke vzniku novely přitom nepřímo přispěl i dokumentarista Janek Hrubeš, který točí pro zahraniční turisty videa o Praze pod hlavičkou Honest Guide.
Jako na pumpě
Nový zákon - stejně jako předchozí verze - nijak nereguluje samotný kurz, který bude i nadále určovat trh. I směnárny, které nakupují euro za šestnáct korun, budou dál moci fungovat, pokud to jasně uvedou ve svém kurzovním lístku.
Česká národní banka, která se jako dohlížející orgán na zákoně podílela, od začátku prosazovala hlavně zrušení VIP kurzů. „V tomto směru jsme měli s ministerstvem financí menší spor, zda mají mít směnárny dál dvojí kurz. To totiž vytváří prostor pro podvodné jednání - z našich dohledových poznatků víme, že právě dvojí kurz způsobuje největší paseku,“ říká Nidetzký. Mělo by to podle něho fungovat stejně jako na čerpací stanici, kam zákazník přijede a na ceduli vidí jedinou cenu, kterou za benzin či naftu zaplatí.
Nový zákon se moc nelíbí samotným směnárníkům. „V některých věcech mi přijde nesmyslný. Když ho ale ministerstvo prosadí a začne platit, dopadne to stejně jako před pár lety s předsmluvními informacemi a problém nepoctivých směnárníků to nevyřeší,“ myslí si šéf Asociace směnáren Václav Vlasák, který je současně šéfem tuzemské pobočky britské sítě International Currency Exchange, a naráží tak na fakt, že ani předsmluvní informace, se kterými se zákazník musí seznámit před samotnou směnou, podvodníky nezastavily.
Podle něj je nový zákon zpolitizovaný a alibistický a nemá obdobu nikde v zahraničí.
„Když si koupíte třeba akcie, také je nemůžete vrátit, protože jejich cena šla dolů,“ horlí. Vlasák nicméně uznává, že hlavně v Praze působí nepoctivé směnárny, které turisty okrádají. „Proč jsou ale směnárny drahé? Mají prostě v centru vysoký nájem. A když nedá směnárník tu cenu, tak si na nájem nevydělá. Tím se nikdo nezabývá. Velké zisky - to bylo před pár lety, dnes už je to pryč!“ uzavírá.
Konec zlatých časů
Má pravdu. Podle prezentace ČNB ze srpna 2014 měly směnárny roční příjmy z turistického ruchu 46 miliard korun; výdaje pak 26 miliard. Novější údaje ČNB odmítla poskytnout, ale zdá se, že zlaté časy jsou už opravdu pryč. „Jestlijsme průměrně před pár lety ročně měnili 300 eur na osobu, dnes je to vprůměru 70 eur,“ říká Vlasák. Trend je jasný - lidé platí mnohem víc než v minulosti platebními kartami, v taxíku i restauracích, takže nepotřebují tolik hotovosti.
Bezhotovostní ekonomika, která by problém vyřešila, je ale pořád jen chimérou budoucnosti. Do té doby musíme doufat, že návštěvníci Prahy jako Jihokorejec Kim na nepříjemnou zkušenost rychle zapomenou a v paměti si zachovají jen pozitivnější stránky hlavního města.
O autorovi| Jiří Zatloukal, zatloukal@mf.cz
