Prodejte medvídka mývala

Bez akcií není velení

Město Mělník zvažuje, že prodá vodárenský majetek. Není jediné. Nabídku dostaly i další obce, které jsou akcionáři Vodáren Kladno Mělník (VKM). A největší municipální akcionář, město Kladno už akcie - nebo přesněji akcionářská práva - ve VKM prodalo. Práv se již zbavil také Zlín a některé menší obce. Ostatní komunální akcionáři se nyní mohou celkem oprávněně obávat, že pokud nebudou dost rychlí, zůstanou jim v ruce bezcenné akcie. Na mapě České republiky je ještě řada dalších míst, která dosud nemají ve vodárnách silného soukromého vlastníka. Stačí jen málo a lavinu výprodeje vodárenského majetku už nikdo nezastaví.
Že to něco připomíná? Jistě. Divokou privatizaci plynárenských a elektrárenských distribučních firem. Také jejich akcie dostaly města a obce v polovině devadesátých let od státu bezplatně. A po prvních rozpacích nad skupováním akcionářských práv je až na výjimky prodaly.
Plyn, elektřina, voda a také teplo spojuje jedno společné: jejich dodavatelé mají v místě přirozený monopol. Logicky, protože by se ztěží našel někdo, kdo by dokázal za ekonomicky přijatelných podmínek vybudovat konkurenční potrubí či natáhnout alternativní dráty. Města a obce tak měly garantovat, že monopolní dodavatel nebude šroubovat cenu svých služeb do závratných výšek.
Jestliže starostové obcí hořekují nad tím, kam a kdy vlastně zmizel tento infrastrukturní majetek, pláčou už pozdě. Na druhé straně, pokud obec plynárenské, elektrárenské nebo případně teplárenské akcie prodala výhodně, z pohledu občanů a místních firem se vlastně nic tragického nestalo. Energetika totiž má svého regulátora. Čili nikoli monopolní firma, ale Energetický regulační úřad určuje ceny elektřiny a plynu tam, kde si zákazníci nemohou vybrat jiného dodavatele.
Voda podobného regulátora nemá. Na její ceny dohlíží ministerstvo financí přes takzvané věcné usměrňování. Tento způsob kontroly může být účinný, pokud má pomocníky. Těmi měly být města a obce, protože se předpokládá, že bude v jejich zájmu, aby se cena vody zbytečně nezvyšovala. Jak se bude poroste cena vody, když se města této zodpovědnosti zbavují? Jistě časem dosáhne úrovně Evropské unie, kde je nyní voda dvakrát až třikrát dražší než v Česku. Vodné a stočné, tedy cena za kubík pitné vody a za jeho spláchnutí do kanalizace, rostla v České republice v posledních letech zhruba o deset procent ročně. Na úroveň zemí Evropské unie by se tímto tempem dostala za sedm až devět let. Nebo rychleji, což do značné míry závisí na tom, kdo bude vodárenské sítě vlastnit a kdo je bude provozovat.
Příkladem může být letošní vývoj v Praze. Přestože většina vodárenských firem již ohlásila zdražení o šest až devět procent, v hlavním městě se cena vody zvyšuje jen o inflaci. Paradoxní situace je výsledkem neukončených jednání mezi provozovatelem (Pražské vodovody a kanalizace) a správcovskou firmou (Pražská vodohospodářská společnost), jež hájí zájmy města.
Pražské vodárny nejsou jediným příkladem, kdy se cena vydala vlastní cestou. Cenové nůžky mezi jednotlivými vodárenskými firmami se rozevírají už delší dobu. Údaje Českého statistického uvádějí, že vodné a stočné se letos v lednu pohybovalo v rozpětí od 23,70 do 49,60 korun za kubík. Celorepublikový průměr byl 39,76 koruny za kubík.
Při evropských cenách je vodárenský byznys lukrativní i pro privátní sektor. Ve většině zemí se však stále soukromé firmy dělí o zisky s municipálními vlastníky. Podobně je to zatím i v Česku. Bez těchto vlastníků a jejich tlaku na snižování ceny by toto podnikání bylo o hodně přitažlivější. Při věcném usměrňování si může dodavatel vody do ceny promítnout oprávněné náklady a přiměřený zisk. O přiměřený zisk spory nejsou, přiměřenost nákladů se však nedá zkontrolovat jen z účtů. Britský regulátor, který kontroluje zhruba desítku privátních vodárenských firem, má pro tuto práci k dispozici kolem tisícovky odborníků.
Velká Británie je jednou z mála zemí, v nichž nejsou města a obce vlastníky vodárenského majetku. V Česku již existuje několik ryze privátních vodárenských firem, například Severomoravské vodovody a kanalizace. Cena vody tam zatím celostátní průměr nijak nepřevyšuje. Otázkou je, jak by se vyvíjela, kdyby severomoravská firma nepodnikala v prostředí, kde jsou – zatím - municipální vlastníci v naprosté přesile.
Divoká privatizace využívá skuliny v zákonech, které sice obcím zakázaly prodávat akcie, ale o akcionářských právech se nezmiňují. Stát by určitě mohl tyto praktiky postavit mimo zákon. Dosud to však neudělal a těžko lze očekávat, že se teď něco změní. Poslední, kdo proti podobným prodejům protestoval, byl před třemi lety exministr financí Pavel Mertlík. Zahraniční investoři však na jeho výzvu příliš nereagovali. Korunu nasadil skupování akcionářských práv i tehdejší kabinet, když na popud Mertlíkova rivala - ministra Grégra - rozhodl, že stát musí kvůli chystané privatizaci energetiky začít sám od obcí tyto práva nakupovat.