Do víru dluhové krize se dostalo také Slovinsko. Na vině je nejspíše apeninská psychóza
Slovinsku mohly všechny východoevropské země donedávna jen závidět. Malý podalpský státeček se po rozpadu Jugoslávie stal nejvyspělejší postsocialistickou ekonomikou. Může se pochlubit velmi nízkým zadlužením, dobrou teritoriální i produktovou strukturou exportu (vyváží hodně věcí do hodně zemí) a také v HDP na obyvatele je daleko před Českem. O to více zaráží, že se v uplynulých týdnech Slovinsko ocitlo v poměrně drsné nemilosti finančních trhů. Výnosy ze slovinských vládních dluhopisů se dokonce nějakou dobu držely nad sedmi procenty, což je magická hranice signalizující potíže – za tuto cenu už většina států nedokáže svůj dluh dlouhodobě ufinancovat.
Vysvětlení se nachází u západních sousedů. Ostatně Slovinsko vypadá na mapě tak trochu jako prodloužená ruka Itálie, tedy země, která je v centru pozornosti v souvislosti se současnou dluhovou krizí. Stačí porovnat grafy vývoje slovinských a italských dluhopisů, pohybují se v podstatě po stejné křivce. Investoři tedy vidí riziko pádu slovinského šampiona důsledně svázané s osudem Apeninského poloostrova.
To ovšem dává smysl jen v omezené míře. Jistě se dá poukázat na to, že italské banky si v zemi pod Triglavem otevřely řadu poboček a hrozí, že až se dostanou do potíží, začnou u svých dcer utahovat kohoutky. Stejně tak je Itálie pro Slovince důležitým obchodním partnerem. Propojenost obou ekonomik ale zdaleka není tak velká, aby napovídala takovému ohodnocení rizika. Slovinský zahraniční obchod je například mnohem více spjatý s Německem, na jehož exportu je ostatně poměrně závislý (viz porovnání růstu exportu obou zemí).
Slovinci se tak budou muset smířit s tím, že finanční trhy sledují spíše polohu jejich státu na mapě než skutečnou kondici jejich hospodářství. Ostatně v případě České republiky to možná nedělají zásadně odlišně. S tím rozdílem, že pro nás je to stále ještě výhoda.
