Minulý týden se svět točil kolem dohody eurozóny o nové půjčce Athénám ve výši 130 miliard eur a o anulování více než 100 miliard řeckých dluhů – výměnou za posílenou kontrolu Řecka zvenčí.
Foto: Profimedia.cz
Není divu, že předtím nabývaly na vlivu hlasy prosazující názor, že Řecko je třeba z eurozóny odlomit jako uschlou větev ze stále ještě životaschopného stromu. Poprvé od konce druhé světové války bylo nutné vzít na vědomí, že relativně vyspělá západní země není schopna splácet dluhy svým věřitelům. Navíc tato země s 11 miliony obyvatel a pouhými dvěma procenty HDP eurozóny stanula na nejvyšším stupni „vítězů“, pokud jde o absolutní objem dluhu bankrotujících zemí za poslední čtvrtstoletí. Ani dluhy finančně zdevastovaného Ruska (1998) či neblaze proslulé Argentiny (2001), kterou jsme se u nás strašili před volbami 2002, nepřesáhly částku 80 miliard dolarů, v aktuálním přepočtu 60,5 miliardy eur.
Do historie se tak zapsala opravdu dlouhá noc z minulého pondělka na úterý, kdy se po čtrnáctihodinovém vyjednávacím maratonu představitelé eurozóny dohodli na záchranném laně ve výši 130 miliard eur. Spolu se 110 miliardami eur pomoci, o níž bylo rozhodnuto v květnu 2010, se jedná – alespoň tak o tom píše evropský tisk – o „bezprecedentní solidaritu, ještě před dvěma lety nemyslitelnou“.
Odpisy jedněch, hlad druhých
Soukromí věřitelé minulý týden nakonec akceptovali, že se vzdají 53,5 procenta nominální hodnoty řeckých dluhopisů, které si nakoupili, a nikoli 50 procent, jak bylo původně vyjednáno. Ve skutečnosti nejde o rozdíl malý, protože prodloužení splatnosti dluhopisů a nižší úrokové sazby znamenají faktickou ztrátu z předpokládaného zisku ve výši 72 procent! Nové obligace (podle britského, a již nikoli řeckého obchodního práva), za něž nyní budou staré vyměněny, jsou splatné do 30 let s tím, že do roku 2015 budou úročeny jen dvěma procenty, poté do roku 2020 pouze třemi procenty a v dalších letech 4,3 procenta.
Situace je taková, že takto rozsáhlé „znásilnění“ trhů je nutné proto, aby v roce 2020 činil řecký dluh 120,5 procenta HDP, přičemž bez „sestřihu“ toho současného by dosáhl 129 procent.
Řecký dluh teď činí 259 miliard eur. Po odečtení zhruba 50 až 55 miliard v držení Evropské centrální banky (ECB) zůstává v rukou soukromých bank, pojišťoven nebo hedgeových fondů 204 až 209 miliard eur pohledávek. Konkrétně představují pohledávky evropských bank 40 miliard, řeckých bank 50 miliard, dalších řeckých privátních investorů 30 miliard (z toho 20 miliard penzijních fondů), evropských pojišťoven 20 miliard a ostatních evropských investorů 66 miliard eur.
Po restrukturalizaci má dluh Řecka dosáhnout kýžené cílové částky ve výši „pouhých“ 100 miliard eur (2,5 bilionu korun českých). To především znamená, že se Athénám odepíše 104 až 109 miliard eur. ECB vymění příslušné obligace za pořizovací hodnotu, to je mezi 70 a 80 procenty hodnoty nominální, což představuje pokles řeckého dluhu o dalších pět až sedm miliard eur.
I poté bude Řecko stále dlužit 150 miliard, z nichž celou jednu třetinu musí snížit „zodpovědnou politikou“. A to je samozřejmě problém, zásobují-li světové agentury obrazovou část novin fotografiemi athénského náměstí Syntagma, zastřeného mraky slzného plynu, a řeckých žebráků dřepících pod nápisem „Mám hlad“.
Naděje a Kassandra
O tom, kam je záchranná eurovesta fakticky házena, se po Evropě vede spor, jenž nejvíce zuří na pravolevé frontové linii. Napohled je to jasné. Po transferu 110 miliard eur z roku 2010 (který ani dosud celý neproběhl) přidá eurozóna a MMF 130 miliard, aby byly pokryty řecké finanční potřeby do roku 2014. Z této částky poslouží 40 miliard na rekapitalizaci bank, které budou znárodněny, ozdraveny a – znovu prodány.
Velká „malá domů“ finančnímu kapitálu, kompenzace za nenaplnění podnikatelských záměrů, další pokus o socializaci ztrát a privatizaci zisků? Ne, rekapitalizace bank umožní Řecku „nový začátek“ a hospodářský vzestup, odrážejí kritiku obhájci poslední záchranné operace.
Odhlédneme-li od nákladů na dluhovou službu, větší část sumy vskutku vyhlíží více samaritánsky vůči veřejnému sektoru. Budou z ní hrazeny naléhavé rozpočtové položky, platy státních zaměstnanců, důchody atd. Jenže od dluhové služby odhlédnout nelze, protože nejde o dar, nýbrž stále o úročenou půjčku. A úroky ze státních dluhopisů – odpisy neodpisy a Řecko Neřecko – jsou a zůstanou jedním z nejspolehlivějších způsobů zhodnocování kapitálu.
Že i poté bude řeckých dluh – 120 procent HDP – stále gigantický? Ano, odpovídají optimisté. Ale – dodávají – struktura dluhu bude zcela jiná, protože většina obligací bude v držení Evropského fondu finanční stability, jednotlivých evropských států, ECB a MMF. Což má Řecku umožnit, aby nežilo pod Damoklovým mečem okamžitých nálad na finančních trzích a mohlo se zaměřit na vnitřní – ekonomické a politické – reformy. Prostě se předpokládá, že ke zvýšení konkurenceschopnosti – tedy ke zlevnění řecké práce a k vývoji kompetitivních odvětví – je stále ještě prostor, hladovým žebrákům a ničivým athénským ohňům navzdory.
Shrnuto a podtrženo: Evropa zřejmě odvrátila chaotický bankrot Řecka dohodou na poslední chvíli. Přetrvávají však obavy, že kontinentální dluhová katastrofa byla pouze oddálena. Za všechny sýčky vyhmátl evropský prodloužený čas profesor ekonomie na Harvardu Kenneth S. Rogoff: „Nechci být Kassandra, ale představa, že to skončilo, je iluze.“
