Jestliže neumíme ani přibližně určit kapacitu výroby jediné nevelké továrny, jak chceme měřit kapacitu celé ekonomiky?
Co je to láska, táže se básník. Je to vůně, nebo zář, růže, nebo pouhý stín, neví si rady zpěvák evergreenu. To ekonom se ptá na první pohled poněkud nepoeticky: Co je to produktivita? Ač se to nezdá, odpověď na tuto otázku je podobně nesnadná jako na tu básníkovu.
Může za to tzv. horndalský efekt. Horndal je nevýznamná obec ve Švédsku. Nevýznamná až na to, že tamní ocelárnu svého času dlouhodobě zkoumal ekonom Erik Lundberg. Přišel na to, že fabrika zvyšovala v letech 1935 až 1950 produktivitu každoročně o dvě procenta, a to navzdory tomu, že do ní za celou dobu nebylo významněji investováno.
Horndalský efekt není historickou anomálií, lze jej zobecnit. Třeba ekonomové Igal Hendel z Northwestern University a Yossi Spiegel z Telavivské univerzity důkladně zkoumali produkci jiné ocelárny v průběhu 12 let. V loňské studii s názvem Malý krok pro dělníky, velký skok pro produktivitu konstatují, že závod v letech 1997 až 2008 postupně zdvojnásobil svoji produkci. Výrobní podmínky se přitom nijak zásadně nezměnily.
V podstatě se stejným počtem pracovníků a se stejným množstvím strojů docílila továrna dvojnásobku – vskutku záhada hodná básníkova mysteria lásky. Oba ekonomové nakonec uzavírají, že záhadu lze vysvětlit jedině tak, že pracovníci ocelárny postupně, krůček po krůčku, „jemně dolaďovali“ celý systém výroby.
Co z horndalského efektu plyne? Jestliže nedokážeme ani přibližně určit možnou kapacitu výroby v jedné jediné nevelké továrně, jak chceme určovat kapacitu celé ekonomiky?
Výrobní kapacita celé ekonomiky, to jsou nezřídka stovky a tisíce továren. Jak má statistik nebo analytik, který v životě nejspíše nenavštívil jedinou z nich, z čísel, která dostane na stůl, rozpoznat, zda ten či onen výrobní provoz „jede na maximum“? Jak má určit, zda třeba management té které továrny nemůže „jemným dolaďováním“ rovnou zdvojnásobit výrobu?
Přitom závěry statistiků a analytiků představují vstupní data pro modely, na jejichž základě rozhoduje třeba taková Česká národní banka. A to i o intervenci za oslabení koruny. Například letos na jaře nabralo oživení české ekonomiky obrátky, které ČNB nečekala (což bylo patrné ze zvýšení odhadů růstu na letošní i příští rok). In? ace přitom zůstávala minimální, navzdory loňské intervenci.
ČNB tedy vyvodila, že v ekonomice muselo být ještě více nevyužitých kapacit (tzv. mezera výstupu), než předpokládala.
Čímž vlastně mezi řádky řekla, že nebýt intervence, bylo by hůř.
Jenže pravda je taková, že ČNB ani nikdo jiný skutečnou kapacitu ekonomiky nezná.
Jak vidíme, krajně problematické je určení výrobní kapacity jedné jediné fabriky. Zpětně však lze odborně znějícími slovíčky jako „kapacita“, „produktivita“ či „mezera výstupu“ zdůvodnit vlastně cokoli – právě proto, že vlastně nemají žádný pevný obsah. Jsou éterická jako ta láska. Ta se však aspoň netváří, že éterickou není.
O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
