Crowdfunding nemůžeme považovat za adekvátní náhradu řádného úpisu akcií včetně detailně zpracovaného plánu na organizovaném a regulovaném trhu
V dnešním Makru se spolu s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Robertem Shillerem na chvíli ponoříme do složité problematiky ekonomického růstu. Ten z dlouhodobého hlediska opravdu nezávisí jen na tom, kolik daná země investuje a jak se v ní vyvíjí zaměstnanost, ale také – a možná především – na tom, jak rychle dokáže daná ekonomika vstřebávat a produkovat nové poznatky a efektivně využívat omezené zdroje. Tenhle základní postulát známe dlouho, koneckonců kdyby celý ekonomický růst závisel jen na tom, jak rychle dokáže nějaká země prostřednictvím akumulace kapitálu (často vynucených úspor) vybavovat ekonomicky aktivní obyvatele technologiemi, Sovětský svaz by nikdy neskončil. Ten dokázal po desítky let udržovat v celosvětovém měřítku mimořádně vysokou investiční míru a kapitálová zásoba v přepočtu na pracovníka utěšeně rostla.
Co nerostlo, byla účinnost, s jakou bylo rostoucí zásoby kapitálu využíváno a kam byl ten kapitál investován. Jestli ekonomické dějiny říkají něco podstatného, pak tedy to, že je velmi ošidné protahovat trend do budoucnosti. Nejde jen o Sovětský svaz s jeho centrálním plánováním a snahou upřednostňovat produkci výrobních prostředků před produkcí spotřebního zboží tak dlouho, až si deprivovaní konzumenti lámali kosti ve rvačkách o italské boty, jak před pár dny zavzpomínal poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov. Příkladů chybné alokace kapitálu a investičních boomů, které skončily kolosálním odpisem aktiv a dlouhou stagnací, najdete bezpočet i v ekonomikách, které se do centrálně plánovacího experimentu nikdy nepustily.
Pozoruhodné příklady nabízí i dosud nejsilnější součást světové ekonomiky – Spojené státy, jejichž historie je poseta prasklými bublinami, od té železniční v 19. století až po tu nedávnou internetovou či tu zatím nejčerstvější hypoteční. Ta je přitom příkladná masivním využitím finančních inovací, které slibovaly řešení velmi starého alokačního problému, jímž je nalezení investora, který má chuť na určitý typ rizika, ví, co dělá, a je přitom velmi vzdálený od dlužníka a původního věřitele. Kdo má paměť, vzpomene si, jak sexy a vysoce kreativní nám ještě před takovými deseti lety tahle idea připadala. Foukat se dá různě Přes odlišné institucionální uspořádání a značné rozdíly v kultuře i v právním řádu dokázaly bubliny nafouknout k prasknutí jak americký kapitálový trh založený na úpisech akcií, dluhopisů a jejich inovativních odvozeninách, tak i Evropě mnohem bližší financování založené na bankách.
Nobelista Robert J. Shiller dospívá k závěru, že nakonec potřebujeme ekonomické instituce, které budou tak či onak motivovat ke koordinovanému kreativnímu úsilí širokého spektra lidí po celém světě. Nemělo by se jednat o korporativistické instituce, jimž dominují centrální lídři, ale měly by svou moc odvozovat od tekutých aktivit moderních davů.
Rozhodně bych se neoznačil za sympatizanta korporativismu, ale vydestilovat z této věty uchopitelný závěr, jak by měly vypadat instituce vyhovující dané podmínce, mi opravdu činí problémy. Že by financování na bázi crowdfundingu bylo onou pákou kreativity na globální úrovni spíše než dalším, nyní velmi přitažlivým způsobem, jak odrbat investory?
Je jasné, že historie zná finanční vztahy na horizontální úrovni bez korporátních zprostředkovatelů, a víme, že takhle lze mobilizovat finance a posloužit velmi dobře investičnímu rozvoji a zdravému ekonomickému růstu jako už tolikrát v minulosti. Ale dosud vždy to bylo za podmínky, že se podařilo potlačit asymetrickou informaci. Co s těmi penězi dlužník chce udělat, jak to udělá a jak zaručí, že mě jako věřitele nepodvede a peníze vrátí? Jak tenhle problém překonat při vysoké informační asymetrii, kdy příslib značné kreativní inovace není takřka ničím hmatatelným podepřen?
Jak chcete „organizovat instituce, které svoji moc odvozují od tekutých aktivit moderních davů“? Tekutá kreativita davu zní naprosto bezbariérově slibně, avšak jak by taková instituce reagující na „tekutost“ měla vypadat, jak by byla sama o sobě důvěryhodná a legitimní, čím by ručila a přitom byla od „ nešéfované tekutosti“ odvoditelná?
Zůstane to v rodině Instituce horizontálního financování (od lidí k lidem) fungovaly historicky jinak a byly všechno, jen ne „tekuté“. Byly většinou založeny na reciprocitě, vzájemné důvěře a sdíleném riziku ztráty v rámci „investičního klubu“ nebo širších rodin, jinak vyžadovaly křížové ručení v relativně uzavřené komunitě lidí, kteří mobilizovali vlastní úspory, aby financovali svoje produktivní, chcete-li podnikatelské projekty. Vždy se navzájem znali, a důvěřovali si, v opačném případě by nebyli nikdy ochotni vstoupit do vztahu věřitel– dlužník. V mikrofinancování je dodnes běžné křížové ručení.
Tohle schéma známe z české a středoevropské historie a instituce typu kampeliček a raiffek dokázaly pozoruhodně přispět k akumulaci kapitálu a ekonomickému růstu v monarchii v 19. století. V Anglii byla ctihodnou kvakerskou bankou Barclays – dávno předtím, než se topila ve skandálech kolem manipulací s referenčními úrokovými sazbami. Naposledy jsem viděl docela působivý příklad horizontální mobilizace kapitálu v případě komuny národů Nahua a Totonak v Cuetzalánu ve státě Puebla v centrálním Mexiku v roce 2010. Jejich úvěrové družstvo odmítalo zahraniční kapitál nabízený za mírně lepších podmínek, než za jakých sbíralo domorodá depozita, ačkoli komunita ochotně přijímala všechny nabídky na zvýšení produktivity včetně fint, jak marketingově prosazovat jejich hlavní produkt – „café de altura“, tedy drahé vysokohorské, ekologicky pěstované kávy ve fairtradových obchodech v západní Evropě i USA.
Jistěže najdete mnoho komunit podobně orientovaných či smýšlejících lidí, které přijmou „crowdfunding“ a budou ho velmi aktivně dělat.
Ale tohle přece nebudeme po zralé úvaze považovat za adekvátní náhradu řádného úpisu akcií včetně detailně zpracovaného, nelživého prospektu na organizovaném a regulovaném trhu jenom proto, že dosavadní praxe bez adekvátního zveřejňování všech údajů vyústila ve zklamání a ztráty. To, co tady bylo dosud „nejtekutějšího“, tedy co zprostředkovalo úspory do produktivních investic, byl kapitálový trh.
„Tekutá aktivita moderních davů“ si bude muset najít institucionální uspořádání, které jí vyhoví víc. Doufejme, že to neskončí strašným zklamáním.
JAK FUNGUJÍ NEBANKOVNÍ (HORIZONTÁLNÍ) FINANCE? Crowdfunding a l‘ancienne: Úvěrová družstva – mikropůjčky. Základní princip je sdružování úspor v rámci skupiny pro financování záměrů jejích členů. Platební disciplína je vynucována prostřednictvím skupinového ručení – nesplacení jedním členem znamená ztrátu pro všechny, takže disciplína je skupinou velmi účinně vymáhána. Hawala, neformální způsob transferu peněz, se v mezinárodním obchodu uplatňuje již mnoho set let a obdobu hawaly znají takřka všechny orientální národy Peršany počínaje, Číňany a Thajci konče. Hlavní výhodou byla bezpečnost ve srovnáním s převozem zlatých či stříbrných mincí obchodníky; dnes je v řadě zemí ilegální (kvůli potenciálnímu zneužití pro ??inancování terorismu a jiné trestné činnosti).
Sdělí příjemci peněz stejné klíčové slovo
A chce poslat peníze B, ale nechce například platit bankovní poplatky. Co udělá? A využije služeb zprostředkovatelů X a M (hawaladarové)
… a sdělí klíčové slovo
A předá peníze…
X a M se znají a důvěřují si, často jsou hawaladarové členy jedné rodiny či klanu. Hawala znamená v arabštině směnka, v hindštině a jazyce urdu navíc ještě důvěra. B řekne klíčové slovo zprostředkovateli…
… a ten mu předá peníze, protože ví, že B je legitimní adresát.
2b Zprostředkovatel sdělí svému kolegovi stejné klíčové slovo
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
