D a n i e l a Š á l k o v á
Když křehká dlouhovlasá dívka Daniela přestupovala ze studia produkce na pražské FAMU na studijní obor organizace a řízení divadel na DAMU, jen stěží mohla tušit, že skutečně bude - a brzy - řídit divadlo.
Ještě na studiích ředitel Městských divadel pražských Jan Vedral ustanovil Danielu šéfkou tehdejšího divadla Ká, po půl roce však přešla na místo ekonomické náměstkyně v divadle Labyrint. Tato epizoda ale trvala jen půl roku a pak na rok opustila svět divadelního zákulisí. Pro její další vývoj byl velmi důležitý - získala odstup a nadhled a užila si pětiletého syna Vojtu. Odpočinutá a nabitá energií tak mohla kývnout na nabídku režiséra Jana Borny, Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška, kteří ji oslovili v souvislosti s konkursem na ředitele Divadla na Starém Městě. Jimi navrženou novou koncepci magistrát jako zřizovatel divadla označil za nejlepší, a od července 1996 se tedy začíná psát historie nové scény, divadla v Dlouhé. Paní ředitelce bylo v té době třiatřicet.
„V Labyrintu jsem mohla na svou vlastní kůži zažít, jak složitá byla komunikace mezi ředitelem - režisérem a jeho uměleckými partnery, zároveň však soupeři. Odcházela jsem v době, kdy divadlo nemělo ani na známky. Po této zkušenosti jsem propagovala, aby ředitelem divadla nebyl umělec, ale manažer zodpovědný za ekonomickou stránku. Když mi pak Borna, Burešová a Otčenášek nabídli účast na projektu, nemohla jsem už vycouvat, aniž bych popřela vlastní tvrzení. Věděla jsem dost o ekonomickém provozu divadla, o tom, jak má fungovat propagace, ale dosud neznám vše o provozu dole, kolem jeviště. To už ze své pozice asi nedoženu, naštěstí mám za sebou profesionály, kteří dělají divadlo dlouho a po stránce umělecké jsou výborní. Nebylo mým snem být ředitelkou, ale pracovat s těmito lidmi. Režiséři Burešová, Borna a dramaturg Otčenášek tvoří trojčlenné umělecké vedení divadla a myslím, že jsou rádi, když jim odpadlo provozní a ekonomické papírování.
Kamenné divadlo je vždycky větší či menší fabrika na umění. Daniela Šálková řídí celkem 85 zaměstnanců, z toho jen třicet je umělců. Ostatní tvoří technické zázemí, od obchodního oddělení po kulisáky a uvaděčky. Pokud chce mít jistotu, že všichni dělají svou práci dobře, měla by jí sama rozumět. Na jejím nočním stolku proto leží vedle Zákoníku práce také odborná literatura a všechno, co se jen trochu dotýká divadla. Důsledná kontrola podřízených se jí už vyplatila - hned zpočátku bylo nutné vyměnit celé obchodní oddělení, jehož osazenstvo nebylo zvyklé na přívaly práce. V divadle se hraje třicet pět představení do měsíce, soubor připraví za rok pět premiér… Technickým složkám nezbývá moc času na melouchy, jak to bylo dřív. „Nemusela jsem moc lidí vyhazovat, stačilo po nich chtít práci a oni radši odešli sami. Navíc typická divadelní kombinace hodně práce a málo peněz vyžaduje i velké fandovství a takové lidi jsme museli hledat. V hektických začátcích si člověk ani ne-uvědomí, jaký má v ruce ohromný majetek, takže dospívám k věcem, na něž nebyl dosud čas. Vidím, jak je nutné a těžké rozdělit po majetkové i pracovní stránce osobní zodpovědnost. Spravuji majetek města a ráda bych, abych ho někdy v budoucnu mohla předat bez pocitu, s jakým jsem ho přebírala. Tehdejší dočasný ředitel Divadla na Starém městě, František Ringo Čech, mi podal klíče, ukázal na kufřík, kde byla celá jeho kancelář a pravil: ‚Tyhle šuplíky jsem nikdy neotevřel, nic po mně nechtějte vědět… A v baru mi nechal půl lahve koňaku.
Daniela Šálková není člověk, který kolem sebe šíří atmosféru zmatků a neklidu. Naopak, i cestu do zaměstnání si zvolila takovou, aby ji nenutila spěchat. Tramvají se veze kolem Hradu, pak vystoupí na Klárově a do divadla jde přes most, uličkami Starého Města, den začíná s pohodou v duši. Dopoledne věnuje pracovním schůzkám, protože delší klid na práci nastává v domě až po druhé odpolední, kdy končí zkoušky. Pokud nezůstává na večerní představení, vyzvedne cestou syna z některého z mnoha kroužků, které nad-šeně navštěvuje. Doma za vrátky je pak blahem počůrá pes, a tak vezmou tenisák nebo létající talíř a jdou na břevnovské pláně: „Tam je krásně za každého počasí, a to se mi teprve podaří vypnout, znovu začínám myslet na práci, až když Vojta usne.
Říká se, že divadlo potřebuje k rozběhu tři roky. Divadlo v Dlouhé má ve své třetí sezoně plná hlediště dopoledne i večer, už se o něm ví. „Nejsme divadlo pro jeden typ diváka, proto ani nemám strach z konkurence, tvrdí Daniela Šálková. „Řekla bych, že si s ostatními divadly navzájem držíme palce. Sama se často upřímně naštvu, když čtu v novinách některé kritiky na jejich představení. K nám chodí baťůžkáři i dámy ve večerních róbách, polovina repertoáru je určená dětem. S tím souvisí i fakt, že zatím pořád patříme mezi levnější divadla, i když také musíme zdražovat vstupné. Soběstační jsme totiž asi tak z dvanácti procent, zbytek pokrývá magistrát. Díky němu vlastně vůbec můžeme platit horentní sumu za nájem v domě, o němž zástupci majitelů pořád mluví spíš jako o ideálním místě pro podzemní garáže. Naštěstí sem chodí lidi, vycházejí poměrně příznivé kritiky, občas nám někdo v rámci sponzorství přiveze pivo na premiéru nebo strhne hrozné zelené linoleum, takže máme původní krásné mramorové schodiště, a já dostávám pocit, že divadlo konečně funguje. Radost má Daniela Šálková i z toho, že existuje možnost předplatného prostřednictvím e-mailu, pak ale přijde na představení, proběhne divadlem, zjistí, že na záchodě teče umyvadlo a nikdo si toho nevšiml, a posbírá drobky dalších nedostatků - a zase si dělá hlavu z věcí, které už vlastně vůbec nejsou podstatné. „Problémy jsou a bylo by spíš divné, kdyby nebyly. Ale dokážeme je vyřešit sami, za svými dveřmi, říká ředitelka.
