Banalizace koronavirového zla se táhne od jarní uzávěry. Už tehdy profesor Pirk, který nemoc prodělal, mluvil o trochu nepříjemnější chřipce, kterou však lze přestát bez problémů, takže by se jí měli nakazit všichni, aby se obrnili proti viru. Profesní slepota, která vládne mezi částí českých lékařů, je pozoruhodná.
Opravdu je tak špatně vidět to množství pacientů, kteří mají problémy i po prodělání nemoci? Cožpak ti mrtví, o nichž zejména Roman Šmucler mluví jako o anonymech beztak již odsouzených k smrti, nemají tváře, jména, rodiny?
Lékaři a vědci mají v Česku dlouhodobě největší důvěru obyvatelstva. Tato důvěra v době koronakrize trpí. Vědci si najednou nevědí s virem úplně rady, a někteří z nich se dokonce uchylují ke spikleneckým teoriím.
Lékaři se zase pro změnu dohadují, zda je infekční situace vážná, nebo zda se ohrožení politicky či jinak nafukuje. Úplně věřit se už nedá nikomu, protože vždy se najde někdo s váženým titulem, kdo všechno shodí a zpochybní.
Vědění je moc, konstatovali už Aristoteles či Francis Bacon. Vědění je ale také odpovědnost ke druhým, kteří jsou na tomto vědění životně závislí tak jako teď v době koronaviru společnost na lékařích a vědcích. Věřte ale někomu, kdo se na veřejnosti neustále odkazuje jen sám k sobě a vlastní mínění vydává za pravdu vědy.
Cožpak celebritní lékaři zapomněli na Hippokratovu přísahu, v níž se mimo jiné praví: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.“
