Nejprve to vypadalo, že Jiřímu Rusnokovi spojenectví s Milošem Zemanem po jeho odchodu z ČSSD vyneslo pouze neúspěšnou kandidaturu za SPOZ do zastupitelstva Prahy-Vinoře před třemi lety. Nyní to vypadá o poznání lépe. Je prezidentovým poradcem. Příští rok nejspíše zamíří do bankovní rady. A mezitím si vyzkouší premiérskou roli.
V posledním rozhovoru deníku E15 s Jiřím Rusnokem z minulého podzimu se závěr stočil k jeho možnému návratu do politiky. „Neláká vás to zpět do politiky? Patříte k příznivcům Miloše Zemana, nechystáte s ním už třeba stěhování na Hrad?“ Odpověď zněla: „S tím rozhodně nepočítám, a dokud můj zaměstnavatel bude stát o mé služby, tak zůstanu u něho.“ Rezolutní vyhlášení věrnosti ING Penzijnímu fondu, kterému Rusnok dosud šéfoval, však dlouho nevydrželo.
V prezidentské volbě podporoval Miloše Zemana a už v květnu se stal jeho poradcem pro oblast financí. O další metě se spekulovalo ale až pro příští rok. Rusnok patří k prezidentovým favoritům do bankovní rady ČNB. O to více překvapilo současné intermezzo v podobě jmenování premiérem.
„Jestliže mě pan prezident požádal, abych se alespoň na krátkou dobu vrátil do služeb vlasti, tak to udělám,“ prohlásil na Pražském hradě. Jenže vlast ho zas tak moc nepotřebuje, soudě podle reakcí z Poslanecké sněmovny. V té se totiž mezitím urodila většinová podpora pro stávající koalici v čele s novou premiérkou Miroslavou Němcovou. Rusnok se ujímá vlády v unikátní situaci, kdy mu nefandí žádný ze zástupců lidu ve sněmovně. Jeho vláda „odborníků“ tak nevyhnutelně směřuje k předčasným volbám. Přesto si Rusnok věří, že se během krátké doby v čele exekutivy dobře zapíše do dějin české politiky.
Muž mnoha rolí
Jiří Rusnok umí plynule přecházet z jedné role do druhé. Před ministerským angažmá patřil k levicovějším členům ČSSD. Jako ministr financí se stal pragmatikem. Za vlády Vladimíra Špidly se jako jeho konkurent opět přihlásil k levicovějšímu směřování. Když neuspěl, stal se dobře placeným liberálním ekonomem v penzijním fondu. Dokonce se spekulovalo o jeho vstupu do pravicové vlády Mirka Topolánka. Vstoupil později i do Národní ekonomické rady vlády, kterou jinak levice bojkotovala.
A nyní se vrací v nečekané roli premiéra z vůle Miloše Zemana. Přestože své přemety občas musí déle vysvětlovat, ničeho nelituje a za vším si stojí. A nikdy se nevzdává, jak ukázal například v roce 2003, kdy šel do sebevražedného souboje o předsednictví ČSSD s Vladimírem Špidlou. Věří si i nyní, že jeho narychlo sehnaná vláda „odborníků“ má šanci dostat důvěru nepřátelsky naladěných poslanců. „Naděje určitě je,“ prohlásil.
Špidlův podřízený, Špidlův nepřítel
Kdybyste na začátku devadesátých let Jiřímu Rusnokovi řekli, že jednou bude ekonomem velkého finančního nadnárodního domu, kde bude prosazovat liberální finanční reformy, asi by si zaťukal na hlavu. Jako vystudovaný ekonom zažil totiž v osmdesátých letech jen plánování ve Státní plánovací komisi a na ministerstvu, vztah k režimu si pojistil kandidátstvím na rudou knížku.
Po roce 1989 nastoupil jako ekonom do Českomoravské konfederace odborových svazů. V roce 1998 tak přišli po Zemanově vítězství ve volbách na ministerstvo práce a sociálních věcí dva přesvědčení levičáci, kteří se později pod tíhou okolností změnili v pragmatiky. A taky v nepřátele. Do funkce ministra nastoupil Vladimír Špidla, který později jako premiér prosazoval úsporná opatření. Jeho náměstkem se stal právě Rusnok.
V roce 2001, když funkci ministra financí po mnoha sporech s premiérem položil Pavel Mertlík, povyskočil o příčku výše a coby Zemanův věrný spojenec nastoupil na jeho místo. Souběžně vedl i Fond národního majetku a zastupoval republiku v mezinárodních finančních institucích. To už ale zbýval jen rok do voleb a po nich bylo vše jinak.
Rusnokův patron Zeman se odebral na Vysočinu připravovat se na svou první prezidentskou volbu. Premiérem se stal Rusnokův někdejší nadřízený a rival Špidla. Rusnok si sice udržel post ministra, ale z financí se musel odebrat vést průmysl. Už tehdy Špidlu naštval, protože prosazoval velkou koalici ČSSD a ODS. O rok později přišel i o tento ministerský post, když ho Špidla odvolal. Oficiálně proto, že premiér v něj ztratil důvěru a také prý nedostatečně komunikoval. Pravým důvodem ale byla zjevně msta za Rusnokovu podporu Václava Klause v prezidentském klání toho roku.
Rusnok byl tehdy jedním z klíčových hráčů okolo nástupce Václava Havla. Špidla sice nejprve dokázal vyšachovat ze souboje Zemana, ale pak už nedokázal sehnat dost hlasů pro svého kandidáta. Rusnok nejprve odmítl podepsat nominaci kandidáta tehdejší koalice Jiřího Sokola. Pak se přímo vyslovil pro Klause, protože země prý potřebovala stabilitu. Trest od Špidly byl proto jen otázkou času.
Rusnok okamžitě zpochybnil svůj hlas pro další koaliční hlasování. „Po této epizodě nehodlám demonstrativně vypovídat loajalitu ČSSD. Pokud budu mít pocit, že jde pouze o kamufláž, vyjádřím se podle svého vědomí a svědomí,“ výhružně naznačil. A brzy i konal. Postavil se Špidlovi v souboji o předsednický post. Věděl, že nemůže vyhrát, ale jeho velmi slušný výsledek (147 hlasů proti Špidlovým 299) ukázal, že Zemanovo křídlo v ČSSD je nutné brát velmi vážně. O měsíc později rezignoval i na poslanecký mandát: „Uvažuji o tom, že bych odešel z politiky. Mám nějaké nabídky ze soukromého sektoru a rozmýšlím se. Už je to neudržitelné.“
Koketování s pravicí a sázka na Zemana
Z levicové odboráře se mávnutím kouzelného proutku stal liberální ekonom, který si získal ostruhy v čele ING Penzijního fondu a později i v čele Asociace penzijních fondů. Přestože si formálně podržel stranickou knížku ČSSD, hlasitě se o něm spekulovalo jako o vicepremiérovi pro ekonomiku v pravicové vládě Mirka Topolánka. Nakonec se jím nestal a zůstal v soukromém byznysu. Podruhé už pravici kývl, když v roce 2010 nastoupil do NERV, leč pouze na neplacenou poradní práci. Měl spolu s ostatními vládě Petra Nečase radit, jak prosazovat účinné reformy. Nečas ale jistě nečekal, že rada bude znít tak, že je nejlepší ho rovnou zastoupit na premiérském postu.
Minulý rok se Rusnok dostal do médií především hozením vidlí do špatně připravené reformy penzí. Vyhlásil, že jeho ING Penzijní fond se druhého pilíře nezúčastní, a rezignoval i na předsednictví v penzijní asociaci. Vzhledem ke stahování ING z některých regionů se začalo spekulovat i o tom, zda se Rusnok po deseti letech nevrací zpět do politiky. Rusnok to zásadně odmítl. Sice podpořil Zemanovu stranu SPOZ, a dokonce za ni kandidoval do zastupitelstva své domovské pražské části, ale dušoval se po neúspěšné kampani, že to byla výjimka, která se nebude opakovat. V prezidentské volbě bez překvapení podpořil Miloše Zemana, ale návrat do politiky stále popíral.
Po zvolení Zemana se však už funkcím nebránil. V květnu zasedl do poradního sboru prezidenta, o kterém ještě nikdo netušil, že za několik měsíců bude předlohou i pro sestavování kabinetu „odborníků“. Po vynucené rezignaci Nečase pak překvapivě Zemanovi spadla do klína nečekaná možnost se už rok před volbami stát pánem situace. Přestože veškeré ústavní zvyklosti mluvily proti, prezident neváhal a nabídl nejvyšší exekutivní post svému letitému spojenci. Rusnok jej mimo jiné i jako „důstojník české armády v záloze“ nemohl prý nepřijmout.
• Čtěte také:
Rusnok: Ministrem vnitra bude Pecina, diplomacii má řídit Kohout
Úřednická vláda bez podpory - exces, nebo standardní řešení?
