Byl jedním z nemnoha světových umělců v zemi, ale málokdo si to uvědomoval. Na lidi hleděl s překvapivě tvrdým výrazem, ale když se plaše usmál, místnost prozářilo nádherné světlo. Působil přitom křehce jako sklo, se kterým nejraději pracoval. Výtvarník, architekt, designér Bořek Šípek zemřel v sobotu ve věku 66 let.
V posledních letech sedával často nedaleko Karlova mostu ve své pražské galerii. Rušnou Mosteckou ulicí proudily davy turistů a sem zavítal málokdo. Ale když už se tak stalo, strnuli návštěvníci v úžasu.
Skleněná planeta Bořka Šípka je okamžitě uhranula. Daleko za nimi zůstal plytký svět beranic, matrjošek a podivných sklářských paskvilů vydávaných v centru Prahy za „originální české sklo“.
Před nimi se plazili neuchopitelní hadi po stěnách váz, na svítidlech rozkvétaly květy roztodivných tvarů, byl tu svícen s názvem Anděl, rostl tu skleněný strom, vybuchovaly ohňostroje barev.
Doptávali se, kdo to vlastně stvořil. A jen málokdo z nich si přitom všiml šedovlasého muže v černém sedícího v koutě na originální trojnožce.
Dvorní architekt
Pravda ale také byla, že ne každý z návštěvníků galerie byl vystavenými díly nadšený. Ta nikdy nebyla obyčejná, vždy vyvolávala silné emoce. Buď je lidé brali, nebo odsuzovali. Nic mezitím. „Ale to je přece skvělé! To je lepší, než když jsou všichni neutrální,“ řekl Šípek v rozhovoru pro deník E15.
Byl takový už jako mladý, když navrhoval Glasshaus v Hamburku, dům s nevšední architekturou, za který dostal v roce 1982 prestižní ocenění Preis für Architektur, i později jako hlavní architekt Pražského hradu. Zde působil deset let během funkčních období Václava Havla, který byl jeho velmi blízkým přítelem. Vytvořil například lustry, sklenice a mnohé jiné.
Společně s dalšími, třeba s držitelem filmového Oscara Theodorem Pištěkem, hrad rozsvítili. Nebylo tedy divu, že hned po skončení Havlovy éry technokrat Klaus všechny místnosti rychle pozhasínal. A stejně dopadly v Praze jiné projekty, které Šípka zaujaly a na kterých se bezprostředně nepodílel. Třeba blob architekta Jana Kaplického.
„Byl jsem docela velký bojovník za to, aby jeho knihovna na Letné stála. Ale ne proto, že by se mi to líbilo, já jsem tomu nerozuměl. I když jsem se s Janem Kaplickým o tom i bavil, tak jsem nikdy nepochopil, proč vznikla tahle forma. A jaký má vztah k vnitřku. To mi nikdy nedošlo a on mi to ani nevysvětlil. Takže ne že bych byl fanda té stavby. Ale proces kolem byl neuvěřitelný. To nejde, aby někdo rozhodl, že to tam nebude stát. A konec! Nebo že někdo nebyl pozvaný na parník a urazil se. I proto to nakonec v Praze vypadá takhle,“ řekl.
Proti ignorantům
Nahlas o tom příliš nemluvil, ale vždy se mu příčila malost, tupost a nevzdělanost mnoha českých politiků a úředníků. On, světoobčan, vzdělanec, v Německu a Nizozemsku vystudoval architekturu a filozofii, se s ní jen obtížně vyrovnával.
V Praze Bořek Šípek trpěl i jako architekt, který stvořil více než padesát projektů po celém světě. Navrhl třeba budovu opery v japonském Kjóto nebo muzeum moderního umění v nizozemském Den Bosch. Stvořil interiéry butiků módního návrháře Lagerfelda. Naposledy pracoval na novém centru čínského města Fo-šan.
Šípek: Tančící dům je tak krásný na tom rohu. To je jediný dům z nové doby, o kterém se dá v Praze bavit.
Hlavní město podle něho bylo z pohledu moderní architektury mrtvé. Objevily se v něm jen nevýrazné kusy, jako Myslbek či dům na Karlově náměstí. Vyzdvihoval jen Tančící dům. „Přitom všichni ho zprvu napadali. A on je tam tak krásný na tom rohu. To je jediný dům z nové doby, o kterém se dá bavit.“
Podle něj hlavní brzdou v Praze vždy byla byrokracie, která dokázala zabít i ty nejúžasnější nápady. Včetně těch jeho.
Emocionální údery
Jako mladý se inspiroval kdekým. Prošel si fáze od bauhausu k De Stilju, následoval Gaudí, Mackintosh, pak objevil Plečnika, podle něho nejlepšího architekta dvacátého století. Ten byl nejdůležitější pro jeho vývoj. Uhranul ho tím, že šel svojí cestou. „Měl hodně individuální myšlení. To je něco, o co se snažím také. Takže třeba vůbec nesleduji trendy,“ řekl.
Když hovořil o architektuře, vždy zdůrazňoval, že je to všechno o kvalitě. „Asi už bylo všechno vymyšlené, těžko přinést něco úplně nového. Ale pořád se mění kontext. To, co vymysleli před sto lety, v dnešním kontextu musí automaticky vypadat jinak. Takže to je pořád otevřené.“
Asi už bylo všechno vymyšlené, těžko přinést něco úplně nového. Ale pořád se mění kontext, prohlásil Šípek
Neustále přitom ve svém životě přeskakoval z role do role. Chvíli působil jako výtvarník, pak designér, architekt. Přiznával, že se mu to mísilo. Ale v podstatě vše dělal z pohledu, myšlení architekta. „Ona architektura funguje jinak než design. To je úplně jiný obor. Je spousta architektů, kteří design vůbec neumějí. A naopak designérů, co neumějí architekturu. Protože myšlení v designu je o tom, co vidím před sebou. Kdežto architektura je okolo. Je i za mnou. A tam je právě strašně důležité navrhovat tak, že i to, co je za mnou, hraje stejnou roli. Takže to myšlení je úplně jiné.“
Humor i poetika
Ve světě se proslavil i jako designér, tvořil pro významné rakouské firmy Wittmann, Swarovski, Leitner či Quartet, švýcarskou Vitru nebo Sevres, francouzský Saint-Gobain a německý Rosenthal. Češi ho však poznali nejvíce jako výtvarníka. Umělce, který čaroval se sklem.
Třeba v druhém patře Tančícího domu probíhá od loňského podzimu retrospektivní výstava, na níž jsou k vidění dvě stovky jeho skleněných uměleckých objektů a designérských děl. A není tam jediné, které by nudilo. Ne náhodou se výstava jmenuje Out of Limits.
Bořek Šípek stvořil styl vyznačující se mícháním všeho možného. A také tím, že byl poetický. Projevovala se v něm hravost, humor. Ten styl byl vpravdě neuchopitelný. Stejně jako jeho autor.
Ostatně to dokládala i váza, která se na výstavě objevila. Jmenovala se Neuchopitelný šípek a navrhl ji muž, který umělce znal snad nejlépe. Bývalý český prezident Havel. On naopak navrhl na jeho počest Lavičky Václava Havla, které jsou instalovány po celém světě (a jen v Česku ničené).
Překvapivý konec
V posledních měsících se Bořek Šípek, který onemocněl rakovinou jako kdysi oba jeho rodiče, léčil ve Španělsku. A vypadalo to, že vše dopadne nakonec dobře. Jeho náhlý skon tak překvapil i ministra kultury Daniela Hermana.
„Vážím si toho, že patřil do sboru mých poradců. Konzultoval jsem s ním nejen pohledy na českou kulturu, ale na život vůbec. Jeho smrt mě zasáhla o to více, že jsem měl shodou okolností právě dnes otevírat v Muzeu Jana Amose Komenského v Naardenu jeho výstavu. Společně s ním.“
| Bořek Šípek (†66) |
|---|
| • Narodil se 14. července 1949. Když byl dítě, zemřeli mu rodiče, oba na rakovinu. Jeho poručníkem se stal sklářský výtvarník René Roubíček. • Po maturitě na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze v roce 1968 emigroval. V Hamburku pak vystudoval architekturu, ve Stuttgartu filozofii. V roce 1979 získal doktorát na Fakultě architektury na Technické univerzitě v Delfách. • V roce 1983 přesídlil do Nizozemska, zde založil studio Alterego. Spolupracoval s proslulou italskou designérskou firmou Driade. • V roce 1989 založil v Praze umělecké studio, o rok později byl jmenován profesorem architektury a designu, přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. • V letech 1992 až 2002 působil ve funkci hlavního architekta správy Pražského hradu, v období let 2005–2012 byl děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. • V roce 2012 otevřel novou sklárnu v Novém Boru – studio Anežka. • Jeho umělecká díla lze nalézt v mnoha světových galeriích a muzeích. Vytvořil téměř padesát architektonických projektů, většinu v zahraničí. Za Glasshaus v Hamburku (1982) získal prestižní ocenění Preis für Architektur. • Má tři syny. Dva s anglickou choreografkou Bambi Udenovou, jednoho se zpěvačkou Leonou Machálkovou. • Zemřel ve věku 66 let na rakovinu slinivky. |
Čtěte také:
