Blázen, imperialista, diktátor, Brežněv, Stalin, Hitler… Takových a ještě jiných přízvisek se dočkal v českých médiích ruský prezident Vladimir Putin po anexi Krymu. Nic nemůže být ale dále od pravdy než malování stereotypního obrazu Leonida Brežněva 2.0. S někdejším sovětským vůdcem možná Putin sdílí doktrínu odůvodňující vojenské zásahy v cizích zemích. Osobnost je to ale zcela jiná. A neznámá. O novém sousedovi, který se cpe do evropského domu, bychom přitom měli vědět co nejvíce.
Kreml, 18. březen, projev ruského prezidenta k připojení Krymu do Ruské federace. „Na Krymu je doslova všude přítomná naše společná historie a hrdost. Zde byl starobylý Chersones, kde byl pokřtěn svatý kníže Vladimír. Jeho hrdinský duchovní čin – to je přistoupení k pravoslaví – předurčil společný kulturní, hodnotový, civilizační základ, který spojuje národy Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Na Krymu jsou hroby ruských vojáků, díky jejichž odvaze byl Krym v roce 1783 přivtělen do Ruska. Krym to je Sevastopol, město legenda, město velkého osudu, město pevnost a domov ruské černomořské flotily. Krym to je Balaklava a Kerč, Malachovská mohyla a Sapun-hora. Každé z těchto míst je pro nás svaté, jsou to symboly ruské vojenské slávy a nebývalé udatnosti.“
Vše špatné začíná koncem SSSR
Ruský prezident Putin při této nacionalistické exkurzi do dějin Ukrajiny vypadal trochu jako Stalin, když v době ohrožení Hitlerem svůj socialistický internacionalismus vyměnil za verbování na obranu Velké Rusi. To byl od Putina ale jen povinný odstavec pro vybičovaný ruský nacionalismus posledních týdnů. Mnohem podstatnější, i když méně sledovaný byl jeho geopolitický exkurz do uspořádání Evropy a Asie dle prezidentových představ. U Putina vše zlé začíná pádem SSSR: „Co se zdálo být nemyslitelné, bohužel, stalo se skutečností. Sovětský svaz se rozpadl. Události se vyvinuly tak rychle, že jen málokdo z občanů pochopil dramatičnost událostí, k nimž tehdy došlo, a jejich důsledky.“
Pak Putin vědomě či nevědomě přešel k přáním, které byly otcem myšlenek: „Mnoho lidí v Rusku a na Ukrajině, také v dalších republikách doufalo, že Společenství nezávislých států, které tehdy vzniklo, se stane novou podobou společné státnosti. Konec konců, vždyť jim slibovali i společnou měnu, i společný hospodářský prostor, i společné ozbrojené síly, ale vše zůstalo u slibu a velká země zmizela. … Miliony Rusů šly spát v jedné zemi a probudily se v zahraničí, během krátkého okamžiku staly se z nich národnostní menšiny v bývalých sovětských republikách a ruský lid se stal jedním z největších, ne-li vůbec největším rozděleným národem na světě.“
Putin na oficiálním shromáždění na podporu připojení Krymu k Rusku
Putin zjevně nikdy nebazíroval na samotném útvaru SSSR, o němž v roce 2005 prohlásil, že jeho rozpad byl geopolitickou katastrofou století. Šlo mu o jakýkoliv útvar, který by Rusko a jeho „blízké zahraničí“ udržel v jednom celku. To, že něco takové nevzniklo, bylo dle Putina špatné, nikoliv samotný rozpad sovětské moci. Z projevu dále vyplývá (ač samozřejmě mluví prioritně o Krymu), jak Putin vnímal dění ve ztraceném „blízkém zahraničí“ jako nepřátelský proces vůči Rusku: „Byla také celá řada řízených ´barevných´ revolucí. Je jasné, že lidé v těch zemích, kde došlo k těmto událostem, byli unaveni z tyranie, chudoby, neexistence perspektiv, tyto pocity však byly cynicky využity. Těmto zemím byly vnucovány standardy, které nikterak neodpovídaly ani jejich způsobu života, ani tradicím, ani kultuře těchto národů. Nakonec místo demokracie a svobody nastal chaos, vzplanutí násilí, řada převratů… Podobný scénář byl realizován na Ukrajině.“
A následně už Putin nikoho nenechal na pochybách, že doba mezinárodní potupy Ruska definitivně končí: „Dá se říci, že máme všechny důvody se domnívat, že dobře známá politika zadržování Ruska, jež byla prováděna v 18., v 19. a ve 20. století, pokračuje i dnes. Pořád se nás snaží zahnat do nějakého kouta za to, že máme nezávislé stanovisko, za to, že ho hájíme, za to, že nazýváme věci pravými jmény a nepřetvařujeme se. Všechno má však své meze. A v případě Ukrajiny naši západní partneři překročili onu hranici, chovali se hrubě, nezodpovědně a neprofesionálně.“ A následovalo hrdé prohlášení: „Rusko je samostatný, aktivní účastník mezinárodního života, má jako i jiné státy národní zájmy, které je třeba mít na paměti a vážit si jich.“
Západ jako celek a především Evropa jsou po tomto varování a nové geopolitické doktríně ale zcela zmatení. Protože neznají záhadného Putina, kterého karikují do stereotypu egoistického diktátora opojeného kultem osobnosti, nevědí, co dál udělá. Vpadne do evropského domu silou? Pokud ano, bude to na jihu a východě Ukrajiny, v Moldavsku, nebo třeba v členském státu NATO Estonsku? Nebo přijde energetická a sankční válka? Či se Putin pokusí vybudovat strategickou protizápadní alianci s Čínou? Nikdo neví. Přitom existuje několik rozborů Putinovy osobnosti, ze kterých se dá mnohé usuzovat a v Česku je nikdo nezmínil.
Svár Putinovy hlavy a srdce
Profesor New York University a expert na ruskou bezpečnostní problematiku Mark Galleoti ve Foreign Policy tvrdí, že pod chladnou Putinovou slupkou dřímá horkokrevný homo sovieticus. Záhada Putinovy osobnosti podle něj spočívá v tom, že hlava ruského prezidenta chce často něco jiného než jeho srdce. „Hlava mu říká, že Krym je jen trumf pro vyjednávání – něco, s čím jde uchránit zájmy Moskvy na Ukrajině, aniž by proti němu postupovaly sankce, které ochromí ruskou ekonomiku a znepřátelí elitu země. Ale srdce říká, že Ukrajina není reálná země – jen ztracená část Velké Rusi – a Západ i Ukrajina jsou pouze kohortou zbabělců, která se nezachová podle svých odvážných slov.“
Galleoti říká, že právě proto je tak těžké předvídat Putinovy kroky. Kdyby byl Putin opravdu Brežněvem, doktrína ochrany Rusů v zahraničí (respektive předtím obrany socialismu ve Varšavském paktu), by byla předvídatelnou nutností. Ale u Putina jeden neví, zda se svou vlastní doktrínou míní řídit. Podle Galleotiho se samozřejmě všichni lídři řídí racionalitou i emocemi. Ale u Putina je směsice těchto charakteristik zcela nepřehledná. Putin totiž postrádá potřebné meze, systémové brzdy a vyvažování. Přitom Putin nikdy nebyl takový autoritář, jak se na Západě traduje. Jeho moc stála v prvních dvou prezidentských obdobích na pragmatických mocenských koalicích. Od svého opětovného nástupu do Kremlu v roce 2012 ale je podle Galleotiho čím dál více izolovaný. Klíčoví spojenci, kteří měli v mnohém vlastní názor, se museli poroučet. Známý je případ ministra financí Alexeje Kudrina. Nebo vicepremiéra a autora slavného konceptu „suverénní demokracie“ Vladislava Surkova.
Ruský ministr financí Alexej Kudrin (vpravo) spolu s Vladimirem Putinem na počátku společné politické dráhy v roce 2000. Ta skončila po 11 letech
Že se Putin čím dál více izoluje, je vidět i na krymské krizi. K rozhodování o krymské anexi nebyli přizváni například ministr zahraničí Sergej Lavrov, na kterého pak zbyla jen úloha opakovače Putinových lží. Stejně tak byl mimo i ministr obrany, jeden z těch lepších ruských technokratů Sergej Šojgu. Putin padá do úzkého kruhu svých našeptávačů podobně jako kdysi Boris Jelcin a jeho „Rodina“. A je i podobně těžko jako Jelcin na konci svých sil odhadnutelný.
Statista i outsider
Jiný přístup k Putinově osobnosti volí experti na Rusko Fiona Hillová a Clifford Gaddy z Brookings Institutu. Jejich kniha „Mr. Putin: Operative in the Kremlin“ vyšla minulý rok a zdařile se pokouší odhalit Putinovy motivace prostřednictvím více osobností schovaných do jedné. „Putin je nejlépe pochopitelný jako souhrn několika identit, které vycházejí z minulých zkušeností. Vysvětlují jeho vzestup z důstojníka KGB a zástupce starosty Petrohradu na vrchol ruské moci. Z těchto mnoha identit je šest nejpodstatnějších: statista, muž historie, ten, který vše přežije, outsider, opatrný příznivec volného trhu a ten, co řeší problémy. „Nic z těchto slov se obvykle nespojuje s Putinem, který platí za násilníka z KGB, kleptokrata, autokrata. Ale nabízí uspokojivé vysvětlení fenoménu jeho vlády,“ tvrdí autoři.
Statistou autoři označují Putina coby muže vyvoleného elitou obrodit a posílit stát. Putin byl vybrán v letech 1999-2000 Jelcinovým úzkým kruhem jako nástupce z pouhého zoufalství. Na nemocného Jelcina tlačilo mnoho mocenských skupin, ekonomika se hroutila a postkomunistické evropské státy vstupovaly do NATO. Oligarcha Boris Berezovskij si najednou vzpomněl na Putina, kterého potkal v Petrohradu jako úředníka, jenž si jako jediný neřekl o úplatek. Putin jako statista je odhodlán navrátit Rusku jeho lesk, zatratit západní hodnoty. Společnost musí být nadřazena jednotlivci a ruská ortodoxní církev musí získat zpět své místo ve společnosti.
Ruský prezident Boris Jelcin (vpravo) v den oznámení své rezignace. Jeho nástupcem se stal tehdejší premiér Putin (vlevo vpředu)
Jako muž historie se Putin stylizuje sám. Velmi se zajímá o ruskou historii. Sám se zjevně zhlédl především v Pjotru Stolypinovi, kterému k jeho 100. výročí smrti nechal vystavět v roce 2011 několik pomníků. I Putin se vidí jako tehdejší ministerský předseda Mikuláše II. mezi lety 1906-1911, který prosadil dalekosáhlé agrární, sociální i ekonomické reformy. Zároveň ale reformátor neváhal proti protestujícím zasáhnout brutální silou. V Kyjevském divadle byl nakonec zavražděn. I Putin chce být reformátor. A jak poznal Michail Chodorkovskij a jiní, nikdo mu v tom nebude bránit.
Putin jako ten, který umí přežít a zorientovat se v nových poměrech, není žádná jeho osobní zkušenost. Je to kolektivní zkušenost celých ruských generací v pohnutém 20. století. „Putin ale přežívání povýšil z osobní na národní úroveň,“ píší autoři. Jako si prostí Rusové v mnoha historických okamžicích schovávali konzervy na horší dobu, Putin se zaměřil na splacení dluhů po SSSR a Borisu Jelcinovi. Pak začal hromadit bohatství za prodej nerostných surovin do zvláštních fondů pro případ katastrofy či války. Putin si je nyní jistý, že jeho Rusko není slabé a může přežít minimálně ve střednědobém horizontu mnohý konflikt.
Velmi podstatný je Putin i jako outsider. Měl to těžké jako synek továrního dělníka. Neměl to lehké dokonce ani v KGB, kde nestoupal nijak rychle a neměl své jisté. Nebyl ani význačným straníkem. Sotva se dostal jako rozvědčík do Berlína, padla Berlínská zeď. Kariérní vzestup byl určitě post zástupce starosty v Petrohradu, ale pak zase odešel do zcela neznámé Moskvy. A podle autorů si pozici outsidera pěstuje i nyní v prezidentském úřadě. Přestože je symbolem Kremlu, vypadá jako by byl mimo elitu a v pevném sepětí s obyčejným lidem.
Jako opatrný příznivec volného trhu se projevil už v Petrohradu. Prosazoval kapitalismus, ale nebyl to volný trh. Byl to trh postavený na osobních konexích, licencích a protekcích. Přestože za Putina zásadně kleslo daňové zatížení firem i osob a prosperita srazila chudobu na polovinu, nic se na tomto markýrování trhu nezměnilo – konexe stále rozhodují.
A nakonec je zde Putin jako ten, který řeší problémy. Ruský prezident je díky této vlastnosti schopen vyřešit cokoliv. Pokud odporuje jeho podpora soukromého vlastnictví statickým cílům mocného státu, bez milosti jednoho oligarchu po druhém zlomí a nebo si koupí na svou stranu. Tato Putinova vlastnost je důležitou ingrediencí jeho osobnosti. Nikdo neví, jakou z pozic Putin zaujme. Ale je jasné, že v ní jeho často protikladné zájmy budou nakonec v co největší shodě. Což je vlastně případ i Krymu.
Vymrštěná pružina
USA i Evropa nejspíš ještě nepochopily, že už dávno proti sobě nemají Jelcina. V 90. letech impérium v úpadku sneslo cokoliv. V debatě o vyloučení Ruska ze skupiny G8 je toto zastaralé myšlení dobře vidět. V roce 1998 G7 přizvalo Rusko jako člena, aby Jelcin skousl vstup Česka a dalších do NATO o rok později. Ale Putin na takové hry rozhodně není. Neodpovídají žádné z jeho šesti základních charakteristik, opulentní velkopanské chování Jelcina není nic pro chladného pragmatika Putina.
Z uvedených charakteristik Galleotiho i Hillové a Gaddyho je vidět, jak moc se údajný autoritář Putin přizpůsobuje okolnostem. V pojetí Galleotiho Putin dává přednost svému chladnému vypočítavému rozumu, než je dotlačen do situace, že v něm převáží emoce horkokrevného sovětského člověka. V pojetí dalších dvou autorů je Putin ještě racionálnější, poměřující své jednání ze šesti různých úhlů pohledu. Zároveň ale nepochybuje o své historické roli při obnovení silného a zajištěného Ruska ve světové politice.
Pokud přijmeme toto Putinovo vidění, invaze na Krym se najednou jeví jako takřka nevyhnutelná. Časopis Spiegel připomíná, že už v roce 2007 Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci Západ jasně varoval, aby nechal ruskou sféru vlivu na pokoji. Ale USA a Evropa toho (celkem pochopitelně) nedbaly. Západ podporoval protikremelskou elitu na Ukrajině, v Gruzii i jinde. Prvním varováním byla válka o Jižní Osetii v roce 2008. Nyní došlo na Krym. A vypadá to, že se Putin rozhodl Evropě spočítat všechna příkoří od 90. let. Bombardováním spojence Srbska počínaje a ponižujícím rozšířením NATO až do pobaltských republik konče. Putin sám to poeticky formuloval ve zmíněném projevu: „Jestliže se stále stlačuje pružina, nakonec se s velkou silou napřímí. Je třeba na to vždy pamatovat.“ Pružina se vymrštila. Ale ještě nevíme, kam doskočí. Do Estonska, kde se Putin rozhodne ochránit početné Rusy před pochody veteránů SS? Do Moldavska, kde v Podněstří zřídí těžko ubranitelnou ruskou republiku mezi Ukrajinou a Evropskou unií? Nebo rovnou odčiní geopolitickou katastrofu rozpadu SSSR násilným připoutáním Běloruska či Ukrajiny pod nadvládu Kremlu?
To nikdo netuší. Ale politici USA i EU by měli vědět, že Putin není neovladatelný. Naopak je velmi přizpůsobivý proměnlivému prostředí. Jen se mu nesmí sahat na velikost Ruska a příliš ho zahánět do kouta.
Článek vyšel v magazínu DNES&ZÍTRA
Čtěte také:
Krym Putinovi nestačí. Chce Finsko i Pobaltí, tvrdí jeho exporadce
Lavrov: Ukrajina by se měla stát federací
Rusové chystají invazi na Ukrajinu, varuje americká rozvědka
