Pro italskou levici je to hořké zklamání. Dosavadní premiér Mario Monti si znepřátelil Italy škrty, jeho předchůdce Silvio Berlusconi se zdiskreditoval skandály. Přesto šéf levice Pier Luigi Bersani nedokázal docílit většiny v obou komorách italského parlamentu.
Lídr levicové volební aliance Itálie – Společné dobro Pier Luigi Bersani možná už lituje svých odhodlaných slov z předvolebních kampaní: „Musíme zvítězit. Ale ne za jakoukoli cenu. Nemůžeme vyhrát vyprávěním pohádek, protože takto se pak nedá vládnout. Nebude to lehké, ale přesně toto naše země potřebuje.“
Možná kdyby 61letý profesionální politik trochu více soutěžil v populismu s lídrem pravice Silviem Berlusconim a především antisystémovým populistou Beppem Grillem, nemusely volby dopadnout tak, jak dopadly – patem. Levici se sice povedlo ovládnout dolní komoru parlamentu, ale v té horní se není Bersani schopen dopočítat většiny. Místo plánovaného hladkého převzetí moci tak musí volit ze dvou zel: zda se spojit s dosavadními protivníky, nebo vyvolat další volby. Ani za jedno ho ale Italové nepochválí.
Katolík, komunista, liberál
Bersani se úspěšně v předvolební kampani stylizoval do role „Antiberlusconiho“. Vůdci nejsilnějších italských stran totiž opravdu nemají nic společného kromě toho, že oba pocházejí ze severní Itálie, tráví pravidelně dovolenou na Sardinii a plešatí – byť u Berlusconiho fakt zastírají implantované vlasy. Bersani žije 30 let se stejnou ženou, farmaceutkou Danielou Ferrari ze svého rodného města Bettoly, se kterou má ve spořádaném manželství dvě dcery. Tedy žádné rozvody a soudy za sex s nezletilými jako v případě Berlusconiho.
Jak je ale Bersani poněkud šedivý v osobním životě, což Italové oceňují, tak volby ukázaly, že je trochu šedivý i v politice. Letitý politik z profese prostě nedokázal dostat Italy natolik do varu, aby ho výrazně více volili než Berlusconiho či Grilla.
Přitom Bersaniho politické zrání bylo dosti divoké. V roce 1951 se narodil do dělnické katolické rodiny, otec pracoval jako mechanik. Jeho pozdější radikální levicové názory rozhodně nešlo rozpoznat u dítěte, které pravidelně ministrovalo v katolickém kostele. I když… Ve své autobiografii Bersani vzpomíná, jak už jako dítě zorganizoval malou stávku ministrantů, aby si kněží přestali vybírat ke mším jen své oblíbence.
Stejně tak nebyl vidět budoucí hospodářský reformátor v mladém studentovi filozofie na boloňské univerzitě. Téma jeho absolventské práce se týkalo vlády papeže Řehoře Velikého a Bersani se u něj rozhodně nepřiučil svému pozdějšímu tažení za liberalizaci mnohých sektorů italského hospodářství.
Pro rodinu to byl šok, když jejich mladý katolík a obdivovatel středověkého papeže vstoupil do italské komunistické strany. Bersani později přiznal, že si na pomoc jeho matka přizvala strýce, aby mu to rozmluvil. Ale italská komunistická strana ještě v osmdesátých letech – ač je to dnes nepředstavitelné – byla pro mnoho italských mladých levicových intelektuálů přitažlivou volbou. Jedna z největších komunistických stran na Západě se už od okupace Československa v roce 1968 dokázala jakž takž emancipovat od Moskvy a sledovat spíše socialistickou než bolševickou politiku.
V této straně dokázal katolík Bersani v polovině osmdesátých let vystoupat k viceprezidentství svého regionu, v devadesátých letech se stal šéfem regionu Emilia-Romagna. V této dekádě byl také aktivním podporovatelem přeměny komunistické strany na postkomunistickou Demokratickou stranu levice. Srp a kladivo se ve znaku nástupnické strany zmenšily a nad symboly totality vyrostl zelený strom.
Hlavní postavou sílící strany, která se postupně stala silnou sociální demokracií, byl Massimo D’Alema, budoucí premiér a především patron Bersaniho. Právě díky němu získal v roce 1996 své první ministerské křeslo šéfa průmyslu. Naplno v této funkci předvedl, že už není rudý, ale spíše růžový.
Trochu šedivý, ale přesto vůdce
Po drtivém nástupu Berlusconiho do vlády se Bersani v roce 2004 odklidil do Evropského parlamentu a více se vyskytoval v zakavkazských republikách než v rodném státě. Z italské intelektuální debaty však zcela nezmizel. Od roku 2001 propagoval svůj umírněný reformní ekonomický program v jím založeném think tanku NENS – Nová ekonomika, nová společnost. A získal si pověst politika s vizí a programem.
V roce 2006 byl z Evropského parlamentu povolán zpět do formované levicové vlády pod Romanem Prodim a začal zde jako ministr ekonomického rozvoje své hlavní liberalizační tažení. Svými dekrety uvolnil kdeco – od licencí taxikářů, přes farmacii až po trh s elektřinou. Na regionální úrovni liberalizoval veřejné služby, začínajícím podnikatelům zjednodušil zakládání společností. Během dvou let si tak získal neuvěřitelnou řadu nepřátel v řadách zájmových lobby ve všech možných sférách italské rozparcelované ekonomiky. A pravověrná levice uvnitř jeho strany na něj nadobro zanevřela.
Po opětovném nástupu Berlusconiho se italská levice rozhodla sjednotit v nové široce rozkročené Demokratické straně po americkém vzoru. V roce 2009 propukl boj o vůdcovství a Bersani se do něj přihlásil. Vyhrál sice přesvědčivě, ale nikoli na celé čáře.
Oponenti stárnoucímu politikovi vyčítali jeho přílišný pragmatismus, léta ve funkcích a pramalou přitažlivost pro mladé voliče. Jeho image usedlého katolíka s tlustým cigárem v koutku opravdu mladou generaci do varu nepřiváděla. Samostatnou kapitolou je pak Bersaniho svérázná rétorika plná těžko pochopitelných metafor. Mezi dalšími filozofy by možná byl pochopen, ale jeho abstraktní příměry typu „když prší, prší na každého“, masy voličů nikdy neoslovily.
Smrtelná podpora Montimu
Přesto se Bersani minulý rok rozhodl získat i post lídra levicové koalice Itálie – Společné dobro. Po americkém vzoru se konaly v létě primárky, ve kterých hlasovaly tři miliony příznivců. Bersani postoupil do druhého kola se starostou Florencie Matteem Renzim. Byl to souboj generací i stylů politiky. Mladý Renzi prosazoval ve zjevné narážce na Bersaniho, aby politici po 20 letech na scéně odcházeli a aby se strana více aktivizovala a posunula doleva. Paradoxně bývalý komunista Bersani hájil středové směřování. A nakonec vyhrál.
Bersaniho čestné, ale nepopulární přihlášení k Montiho reformám ostře kontrastovalo s Berlusconiho vymezováním proti končícímu kabinetu
Ještě koncem minulého roku to vypadalo, že Bersanimu nemůže premiérský úřad nikdo uzmout. Jenže pak preference levice začal dohánět jak Berlusconi, tak Grillo. Bersani pravděpodobně udělal strategickou chybu, když za svého budoucího spojence vyhlásil dosavadního premiéra Maria Montiho a jeho centristickou Občanskou volbu. S Montim si ale čím dál více Italů spojuje jen škrty a jeho popularita šla za poslední měsíce prudce dolů. To dosvědčil i Montiho hubený výsledek.
Bersaniho čestné, ale nepopulární přihlášení k Montiho reformám ostře kontrastovalo s Berlusconiho vymezováním proti končícímu kabinetu. Bersani tak ztrácel podporu jak levicovějších voličů, tak i klíčových mocných odborů CGIL.
Volby ukázaly, že Bersaniho předvolební slib nevykládat Italům pohádky ho připravil o vítězství. V dolní komoře parlamentu mu těsné vítězství nad Berlusconim stačilo k zisku volebního bonusu pro vítěze, ale v horní komoře po složitém přepočítávání na jednotlivé regiony neuspěl. Na severu a částečně i na jihu ho jasně převálcovala pravice, což neodvrátil ani slabý výsledek spojence Montiho.
Bersani nyní stojí před těžkou volbou. Podruhé vyhnat Italy k urnám by ho mohlo připravit i o současné hubené vítězství, kdy vyhrál nad pravicí o pouhých 124 tisíc hlasů, tedy 0,36 procenta voličských lístků. Berlusconi ho už láká k povolební spolupráci, ale tím Bersani zase naštve své voliče. Zatím ale nic nevzdává. „Levice vyhrála ve sněmovně a v počtu hlasů i v senátu,“ prohlásil, ale nepopřel, že „vznikla velmi složitá situace pro naši zemi“. A pro něj osobně bezpochyby také.
Pier Luigi Bersani
» narodil se 29. září 1951 v severoitalské Bettole do dělnické katolické rodiny. Jako mladík ministroval v kostele
» vystudoval filozofii na boloňské univerzitě v roce 1974, titul získal za práci o papeži Řehoři Velikém, rodinu šokoval vstupem do komunistické strany
» chvíli učil na škole, ale u komunistů se rychle vyšvihl do lokálních politických funkcí, v letech 1993 až 1996 šéfoval regionu Emilia-Romagna
» v roce 1991 podporoval přerod komunistické strany v postkomunistickou Demokratickou stranu levice, v roce 1996 dosáhl na křeslo ministra průmyslu, později dopravy
» po krátkém působení v Evropském parlamentu se v roce 2006 stal ministrem ekonomického rozvoje a zásadně liberalizoval italskou ekonomiku
» od roku 2009 stojí v čele Demokratické strany, minulý rok se stal lídrem levicové koalice, s níž vyhrál volby v dolní sněmovně, ale ne už v Senátu
» s manželkou Danielou Ferrari má dvě dcery
Čtěte také:
Italské dluhopisy už poskočily vzhůru, trhy se bojí o osud reforem
