Po plebejském a arogantním konzervativci Mahmúdu Ahmadínežádovi se stává íránským prezidentem jeho přesný opak. Hasan Rúhání je umírněný klerik, diplomat a pragmatik, který Íránce přesvědčil, že může jejich zemi přinést potřebnou změnu.
Přestože končící prezident Mahmúd Ahmadínežád svojí politickou kariérou dokázal, že starostování Teheránu může být dobrým odrazovým můstkem k získání prezidentského křesla, Rúháního nejvážnější protivník, současný starosta Teheránu, konzervativec Mohammad Kálíbáf, neměl šanci. Proti jeho šesti milionům hlasů získal Rúhání trojnásobek voličů, dostal tedy přes 18 milionů hlasů, a stal se tak prezidentem hned v prvním kole.
„Každý by ho měl přijmout za prezidenta,“ říká 25letý student Reza z Teheránu a doufá, že s novým prezidentem se změní i poměry v zemi. „Myslím, že na to půjde jinak než Ahmadínežád. Není tak striktní a také se pokusí zlepšit zahraniční vztahy. Doufám, že si uvědomuje, že íránská ekonomika potřebuje některé zásadní změny,“ dodává. A Rúhání to zatím dosvědčuje. „Toto vítězství je vítězství moudrosti, umírněnosti, pokroku, uvědomění, odhodlání a víry nad extremismem a špatným chováním,“ sdělil prezident po svém zvolení.
Reformista z nouze
Během tohoto roku Rúhání zažil pozoruhodnou cestu od umírněného konzervativce k šampionovi reformního hnutí. Ještě v roce 1999 při protestech studentů proti zavření reformních novin požadoval pro ty, kterým se prokáže sabotáž a ničení státního majetku, trest smrti. V roce 2009 se však už zastal demonstrantů, kteří protestovali proti zfalšování výsledků prezidentských voleb. Ale stále ještě tento mocný duchovní nebyl považován za reformistu.
Pak však přišlo jeho rozhodnutí kandidovat na prezidenta a nečekaná eliminace všech liberálnějších kandidátů. Nejvíce se vzhlíželo k někdejšímu prezidentovi z let 1997 až 2005 Muhammadu Chatámímu. Ten se však rozhodl nekandidovat. Tak se důvěra proreformních Íránců přelila k jeho prezidentskému předchůdci Akbaru Hašámímu Rafsandžánímu. Jenže toho z voleb vyloučila mocná Rada dohlížitelů. Zbyl tak jediný opravdu reformní kůň Mahmúd Reza Aref. Pak se však pár dnů před volbami sešla mocná skupinka potlačovaných reformistů a vsadila na jistotu – Reza Aref stáhl kandidaturu a všichni jako jeden muž podpořili přijatelného Rúháního, který zároveň tak moc nedráždí faktického vládce země, duchovního vůdce ájatolláha Alího Chameneího.
A povedlo se. Rúhání drtivě vyhrál a jistě se už nebudou opakovat protesty jako v roce 2009 po zfalšovaném druhém vítězství Ahmadínežáda. Tentokrát lidé výsledkům opravdu věří. I počítání hlasů prý trvalo déle, protože tentokrát se hlasy pro vítěze opravdu sčítaly.
Pro režim, proti Ahmadínežádovi
Jak bude Írán vypadat, záleží na třech mužích, kteří se nyní sešli na jedné oficiální fotografii. Nově zvolený prezident Rúhání zdraví ájatolláha Chameneího a v pozadí na ně z rámečku shlíží zakladatel íránské teokracie Rúholláh Chomejní. Zvolený prezident představuje reformisty, duchovní vůdce konzervativce a Chomejní nesmrtelný ideál všech. Že obrovská podpora lidí nemusí v této trojici nic znamenat, může Rúhánímu dosvědčit architekt jeho vítězství, exprezident Chatámí. Ten také zosobňoval naděje velké části Íránců, ale jen málo toho zvládl nakonec prosadit.
Rúhání se narodil na severu Íránu v roce 1948 do pobožné rodiny, která rozhodně neměla v lásce vládnoucí autoritářské šáhy z dynastie Pahlaví. Rodina Hasana nepodporovala na studiích, takže mladý duchovní a zároveň právník se musel sám brzy ohánět. Vzdělání si později doplnil ve skotském Glasgow, kde získal v roce 1999 i doktorát. To vše se však dělo pod jeho rodným jménem Hasan Feridon, přídomek Rúhání, což znamená klerik, začal používat až později. Už od šedesátých let mladý duchovní brojil v zemi pro islámskou revoluci, v roce 1977 na radu zkušenějších raději před šáhovou tajnou policií utekl ze země. Přidal se ve Francii k Chomejnímu a v roce 1979 se slavně s ním vrátil do nyní již islámské republiky. Jeho důležitost v Íránu potvrzuje i fakt, že v parlamentu Rúhání seděl prakticky od počátku revoluce, od roku 1980. Po dvaceti letech ze shromáždění odešel, ale nebyl to ústup ze slávy.
Vedle politické kariéry se stal nepostradatelným i v armádě. Během iráckoíránské války byl členem nejvyššího vedení, dokonce jeden čas vedl i íránské letectvo. Zásadní mocenské centrum se ale postupně vytvořilo z Nejvyšší rady národní bezpečnosti, kde právě Rúhání držel hlavní slovo jako tajemník. Zprvu v ní dokonce zastupoval samotného Chomejního. Z rady odešel po 16 letech až na protest proti Ahmadínežádovu vítězství v roce 2005.
Jaderný pragmatik
Veřejnost – jak domácí, tak zahraniční – si ho ale asi nejvíce zapamatovala jako jaderného vyjednávače v letech 2003 až 2005. Zde plně projevil své diplomatické umění. Zkoušel smířit nesmiřitelné – udržet domácí nukleární program a zároveň si usmířit Západ. Za jeho éry tak Írán podepsal například dodatek ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Pozastavil i obohacování uranu. Na druhé straně dokázal hrát vysokou hru s jadernou kartou. „Byli jsme schopni frustrovat Američany během jaderných vyjednávání,“ hrdě prohlásil Rúhání v roce 2005.
O své misi později napsal i svou nejznámější knihu Národní bezpečnost a jaderná diplomacie, kde rozebral své působení v čele vyjednávání. Konzervativci ho pak napadli, že vyzrazuje detaily národní vyjednávací strategie, což poškozuje zemi.
Jaderný program se dostal i do současné předvolební kampaně. Za příliš holubičí přístup ho kritizoval Ahmadínežád, Rúhánímu se naopak nelíbil nesmyslně striktní přístup dosavadní administrativy. Svou roli hrálo i to, že proti Rúháními kandidoval i Saijd Džalíli, současný hlavní jaderný vyjednávač. Rúhání stále podporuje jaderný program, z jeho předvolebních vyjádření je ale znát, že to pro něj není priorita: „Řekl jsem, že je dobré provozovat centrifugy, ale musí prosperovat i země a musejí se otáčet i kola průmyslu.“
Oteplování vztahů s USA
Zásadní změnu pro Rúháního znamenal rok 2009. Do té doby nikdy za celou existenci islámské republiky nevystoupil otevřeně proti establishmentu, ke kterému sám patří. Protesty po zfalšovaných volbách ho ale přiměly změnit názor. Takzvané zelené hnutí na podporu podvodně vyřazeného Ahmadínežádova protikandidáta Míra Hosejna Músávího přerostlo v největší protest proti režimu od roku 1979. Výsledkem bylo však potlačení protestů a Músáví spolu s dalším vůdcem hnutí Madím Karrúbím skončili v domácím vězení.
Rúhání se jednoznačně zastal protestujících. „Nejenže politický protest má být povolený, je politickou a sociální povinností každého tak činit,“ napsal v roce 2010. Brání se jinak tak potřebnému dialogu. „Ale někteří lidé nejsou dost tolerantní, aby poslouchali opoziční názory,“ povzdechl si.
V lednu se odhodlal přihlásit do prezidentského boje a rozhodně nebyl od počátku jasným favoritem. Jeho program není ani reformní, ani konzervativní. Spíše umírněný a pragmatický. Především chce povzbudit padající ekonomiku, která trpí vysokou inflací a rostoucí nezaměstnaností. Rúhání jí chce dát ze strany státu stabilní regulaci, aby se normy už neměnily prý i 50krát v jednom měsíci.
V dialogu s mezinárodním společenstvím chce pokračovat v jaderném programu a zlepšit vztahy se Spojenými státy. „Je zde stálá rána, která se jen tak nezahojí. Ale není nemožné ukázat dobrou vůli a vzájemný respekt mezi dvěma zeměmi,“ řekl ohledně budoucího vztahu s USA.
Nejradikálnější je jeho požadavek na propuštění vězněných reformistů Músávího a Karrúbího. To však není v jeho moci, pokud k tomu nedá souhlas ájatolláh Chameneí. I přes opatrné sliby ale volby ukázaly, kolik Íránců do něj vkládá naděje. Nyní je na něm, aby dokázal spoluobčanům svá slova, že opravdu dokáže „podpořit spravedlnost a občanská práva po celé zemi“.
• Čtěte také:
