Po osmi letech v kómatu zemřel v sobotu bývalý premiér Izraele Ariel Šaron. Zatímco konec přežívání ve vegetativním stavu se dal očekávat, jeho těžká mozková mrtvice v roce 2006 byla pro Izraelce šokem. Bylo to jen pár měsíců po jeho senzačním vyklizení židovských osad a pár měsíců před volbami, které chtěl vyhrát a začít psát úplně novou kapitolu Izraele.
Pro mnoho konzervativních Izraelců ale nebyl překvapením ani nynější skon Šarona ani jeho dřívější mozková mrtvice. Potom, co celoživotní protipalestinský jestřáb otočil a nechal vyklidit židovské osady v pásmu Gazy, se 23. července 2005 prý sešla na jednom hřbitově skupinka, která nad premiérem vyřkla starodávnou kabalistickou kletbu Pulsa DiNura. Do půl roku Šaron ležel v kómatu.
Existuje ale samozřejmě i vědečtější vysvětlení. Šaron byl známý svou obezitou a schopností spořádat neskutečné porce ne zrovna košer jídla. Když v prosinci roku 2005 utrpěl lehkou mozkovou příhodu, nikoho to u obézního 77letého muže zas tak nepřekvapilo. Jenže místo povinného klidu na lůžku a přípravy k operaci se Šaron věrný své celoživotní neposlušnosti jakékoli autoritě vrátil hned do práce. V lednu přišla mrtvice podruhé, o poznání vážnější a byl konec. Respektive začátek konce, který po osmi letech dokonala nyní smrt.
Král Izraele
Z panteonu významných budovatelů Izraele si těžko představit jinou osobnost, která by mírovým ústupkem Palestincům více překvapila. Šaron se narodil v roce 1928 v britské Palestině do zemědělského mošavu, jeho rodiče tam utekli z Ruska před pogromy a bolševiky. Přestože sám Šaron byl prý v soukromí klidný milovník klasické hudby, veřejnost ho po většinu jeho života brala jako vojáka, který rychleji koná, než myslí. V pouhých 25 letech se stal šéfem speciální jednotky 101, která se mstila za palestinské útoky.
Mezi nejtragičtější akce vedené Šaronem patří masakr ve vesnici Qibya na Západním břehu, kde pod výbuchy dynamitu zemřelo 67 Palestinců. Šaron smrtí litoval, nicméně útok prý ukázal, „že izraelské síly jsou schopny najít a udeřit na cíle daleko za nepřátelskou linií“. Ve vyšších šaržích se pak předvedl v Sinajské, Šestidenní, Opotřebovací a Jomkipurské válce. Vedle osobní odvahy a strategického myšlení ale také několikrát předvedl neposlušnost. Obojí se však šťastně sešlo v Jomkipurské válce v roce 1973, kdy 45letý Šaron bravurně obklíčil egyptskou armádu na Sinaji. Legenda o „králi Izraele“ se zrodila.
Buldozer v Libanonu
Zatímco dobýval Sinaj, Šaron kandidoval i na poslance. Přestože v mládí sympatizoval s předchůdkyní levicové Strany práce, nakonec si vybral Liberální stranu, později známou jako pravicový Likud. A vyšlo to. Práce v opozici ho ale nebavila, a tak rezignoval a radil v bezpečnostních otázkách premiérovi. Že se stal ale i protřelým politikem, dokázaly další volby. Nejprve chtěl čelné místo na kandidátce Likudu. Neuspěl. Totéž chtěl u levice. Neuspěl. A tak si založil vlastní stranu, získal klíčové dva poslanecké mandáty a ty pak směnil za místo ministra zemědělství ve vládě Likudu. A ve stylu své přezdívky „buldozer“ z rezortu udělal jedno z klíčových ministerstev. Prosadil totiž obrovský dotační program pro stavbu nových 240 židovských osad. I těch, které potom v roce 2005 nechal zlikvidovat.
Postupně se dostal až na ministerstvo obrany a v roce 1982 odstartoval svůj plán útoku na Libanon. Oklamal svého premiéra, který mu dovolil jen omezený útok, a zahájil tříletou krutou válku a okupaci jižního Libanonu. Pozdější vyšetřovací komise Šaronovi přiřkla vinu i za masakr muslimů v utečeneckých táborech Sabra a Šatíla křesťanskými falangisty. Podle některých zdrojů prý Šaron plánoval megalomanský plán útoku na Libanon, který by podnítil utečeneckou vlnu Palestinců do Sýrie, kde by svrhli nepřátelský režim a tam založili Palestinu.
Masakr nakonec vedl k jeho dočasnému politickému pádu: „Jsem jediný ministr obrany na světě, který odchází kvůli tomu, co křesťané spáchali na muslimech,“ hořce poznamenal.
Totální obrat
Jeho návrat vedl opět přes pravicový Likud. V roce 2001 se stal premiérem poté, co v roce 2000 provokativně vystoupil na Chrámovou horu, a pobouření muslimové vyhlásili druhou intifádu. Uprostřed násilí spokojený Šaron v roli národního vůdce těsně vyhrál volby. O to větší překvapení bylo jeho jednostranné stažení z pásma Gazy v roce 2005. Muž, který několikrát torpédoval mírové rozhovory, najednou poslal vojáky a buldozery, aby osady srovnali se zemí. „Na konci roku 2005 nebude v Gaze jediný Žid,“ prohlásil rozhodně.
Přestože se mu kvůli tomu rozpadla vláda, veřejnost ho podpořila. Toho stratég Šaron využil a rychle založil centristickou stranu Kadima. Průzkumy válečnickému jestřábovi, který najednou sliboval mír s Palestinci a územní ústupky, věštily jasné vítězství. V 77 letech po čtvrtstoletí válčení a čtvrtstoletí politikaření se Šaron konečně chystal na největší etapu v životě – vytvořit reformovaný Izrael, který bude tak silný a velkorysý, že s ním okolní nepřátelé uzavřou mír. Ale pak přišla mrtvice.
» Ariel Šaron se narodil jako Ariel Scheinermann 27. února 1928 v kibucu Kfar Malal v Palestině, kam jeho rodiče utekli před pogromy v SSSR. Vystudoval historii v Jeruzalémě a práva v Tel Avivu.
» Od vzniku Státu Izrael stoupal v armádní hierarchii. Jeho úspěchy v Jomkipurské válce mu vynesly označení „král Izraele“.
» V roce 1973 se stal poprvé poslancem. Později i ministrem. Podporoval zakládání osad na palestinských územích. Jako ministr obrany v roce 1982 vedl tragickou válku v Libanonu.
» V roce 2001 se stal jako tvrdý jestřáb premiérem, přesto v roce 2005 prosadil zboření osad v pásmu Gazy. Vzápětí založil novou stranu Kadima. V roce 2006 upadl do kómatu, po osmi letech zemřel. Přežil smrt své první i druhé ženy a jednoho syna.
Čtěte také:
