Původně ekonomická redaktorka zpravodajství v České televizi (ČT) na sebe výrazně upozornila během televizní krize na konci roku 2000. Jako ředitelka zpravodajství rázně hájila zájmy vedení Jiřího Hodače, spustila i oficiální verzi Událostí hanlivě přezdívanou Bobovize. Krátce uvažovala o kandidatuře na ředitelský post ČT, ale dala přednost moderování diskusního pořadu Sedmička na Nově, kde se objevovala do roku 2004. Bobošíková se nakonec pokusila šéfovské místo v ČT získat v roce 2009, avšak neúspěšně. První a dosud jediné významnější politické vítězství jí přinesl boj o poslanecké křeslo v Evropském parlamentu, které získala s hnutím Nezávislí. Poradenství jí během europoslancování poskytovala firma BCM, kterou řídil její manžel. Poslanecký post v roce 2009 neobhájila, to už zastupovala koaliční uskupení Politika 21, jehož součástí byla její strana Suverenita. Věčná kandidátka Bobošíková se v roce 2010 marně snažila dostat do Poslanecké sněmovny, Senátu a na post primátorky Prahy. Ambice stát se prezidentkou přiznala v roce 2008, kdy se chtěla na Hrad dostat s podporou KSČM.
Jana Bobošíková (*29. 8. 1964)
Jiří Dientsbier (*27. 5. 1969)
Washingtonský rodák a syn bývalého ministra zahraničí se do politiky zapojil v roce 1989 ve studentském hnutí Stuha. Dva roky byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění a dvakrát zastupitelem na Praze 2. Od roku 1997 je členem ČSSD, kde je od loňska i místopředsedou. O funkce nemá nouzi. Od roku 2010 působí v pražském zastupitelstvu, loni byl na čas poslancem, když převzal místo po Martinu Pecinovi, než se mu podařilo uspět v doplňovacích volbách do Senátu. Sedí v dozorčích radách několika společností – mimo jiné v akciových společnostech Avalcom, Moravská keramika nebo Bohemians 1905. Působení v posledně jmenované firmě mu vyneslo trestní oznámení pro porušování povinnosti při správě cizího majetku, poškozování věřitele a zvýhodňování věřitele v konkurzu společnosti FC Bohemians. Údajnou protiprávnost svého jednání ale Dientsbier popíral. Zatím se mezi lidmi těší vysoké popularitě, podle pravidelného průzkumu agentury STEM se letos v lednu zařadil mezi šestici nejpopulárnějších tuzemských politiků. Někteří členové ČSSD nicméně mají obavy, zda není na prezidentskou funkci příliš mladý.
Jan Fischer (*2. 1. 1951)
Jeden z nejpopulárnějších premiérů Česka vedl po pádu kabinetu Mirka Topolánka takzvanou překlenovací vládu během českého předsednictví Evropské unii od dubna roku 2009 do července 2010. Podle kritiků je oblíbený proto, že toho příliš neudělal, a tudíž nic nezkazil. Nynější viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj po studiích na pražské VŠE nastoupil do Federálního statistického úřadu. Od dubna 2003 do července 2010 byl s přestávkou na premiérování šéfem Českého statistického úřadu (ČSÚ). Během jeho řízení Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že v letech 2004 a 2005 statistici přidělili zakázky v hodnotě 46 milionů korun bez vypsání výběrových řízení. Netají se tím, že v letech 1980 až 1989 byl členem Komunistické strany Československa. Figuroval i v seznamech StB, což vysvětluje tím, že byl prověřen pro styk se státním tajemstvím kvůli funkci ředitele odboru metodiky statistického úřadu. Pokud jde o přímou volbu prezidenta, chce být nezávislým a nestranickým kandidátem.
Miroslava Němcová (*17. 11. 1952)
Vypadá jako „první dáma“ české pravicové politiky, kvůli svému vystupování ale na leckteré lidi působí strnule, upjatě a bez šťávy. Po absolvování Střední zemědělské a technické školy pracovala dvacet let jako odborná referentka na Českém statistickém úřadu, od roku 1992 je členkou ODS. Ve stejném roce otevřela knihkupectví ve Žďáru nad Sázavou, kde několik let pracovala v radě a zastupitelstvu města. Na Žďársku kandidovala v roce 1996 do Senátu, ale na vstup do celostátní politiky si musela ještě dva roky počkat. V roce 1998 se stala poslankyní, v letech 2002 až 2006 působila jako místopředsedkyně strany i Poslanecké sněmovny, po kritice mířené na Mirka Topolánka však v ODS ustoupila do pozadí. Negativní pozornost zaznamenala v roce 2005, kdy byla v novinách obviněna, že její služební vůz používal k soukromým účelům syn. Obvinění popřela a automobil vzápětí vrátila. V roce 2010 se znovu překvapivě stala první místopředsedkyní ODS a předsedkyní sněmovny. Je věrnou zastánkyní prezidenta Václava Klause, kandidaturu na post české prezidentky zatím nepřijala.
Zuzana Roithová (*30. 1. 1953)
Lékařka a poslankyně Evropského parlamentu, kam byla zvolena za KDU-ČSL v roce 2004 a znovu v roce 2009. Jako nestraník se v roce 1998 stala ministryní zdravotnictví v úřednické vládě Josefa Tošovského a pár měsíců poté senátorkou za Prahu 10. O rok později se přidala k lidovcům. Po ukončení vládního angažmá se na chvíli vrátila do Fakultní nemocnice Vinohrady, kde již předtím v letech 1993 až 1998 působila coby ředitelka. Její nástupce na pozici ministra zdravotnictví Ivan David kritizoval jí vyplácené odměny ředitelům nemocnic jako příliš vysoké. Z ministerstva zdravotnictví také přišlo vinohradské nemocnici trestní oznámení na nedostatky v hospodaření během šéfování Roithové. Ta reagovala podáním trestního oznámení na neznámého pachatele na ministerstvu zdravotnictví. Předloni byla Zuzana Roithová jedním z iniciátorů protestu poslanců Evropského parlamentu, který vedl k odtajnění Obchodní dohody proti padělatelům (ACTA).
Karel Schwarzenberg (*10. 12. 1937)
Kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu, landskrabě kleggavský emigroval v roce 1948 s rodiči do Rakouska. Ač byl pět let do roku 1990 předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva a ze zahraničí podporoval český disent, řada lidí mu jeho emigraci nemůže odpustit. Stejně tak bývá terčem narážek jeho šlechtický původ, majetek i způsob vyjadřování. Svými výroky proti sobě poštval nejednoho českého politika či úředníka, ale třeba i rakouské ekologické aktivisty. Rozděluje veřejnost na dvě nesmiřitelné skupiny, přesto podle průzkumu agentury STEM patřil v lednu 2012 k šesti nejoblíbenějším tuzemským politikům. Kromě správy rodového majetku – což z něj při přiznávání majetku politiků činí doslova raritu – se dlouhodobě věnuje politické kariéře. Od poradce prezidenta Václava Havla se přes angažmá v ODA stal v roce 2004 senátorem za US-DEU, v kabinetu Mirka Topolánka byl ministrem zahraničí za Stranu zelených. Do voleb v roce 2010 vedl politickou stranu TOP 09, kterou zastupuje v Poslanecké sněmovně i ve vládě Petra Nečase jako ministr zahraničí a první místopředseda. Před dvěma lety se přiznal, že kvůli hladkému průběhu restitucí uplatil patřičného úředníka „jakousi protislužbou“.
Přemysl Sobotka (*18. 5. 1944)
Dlouholetý předseda Senátu má vizáž a vystupování prvorepublikového politika, které mu zajišťují víceméně stabilní popularitu, přestože nebývá spojován s výraznými politickými činy. Jeho jméno se tak v souvislosti s prezidentskou kandidaturou objevuje velmi často. Někdejší lékař a primář liberecké nemocnice stál u začátků tamní buňky Občanského fóra, stejně tak se podílel na založení liberecké ODS. Působil v zastupitelstvu i radě Liberce. Od vzniku horní komory v roce 1996 je senátorem a svůj post zatím pokaždé ve volbách obhájil, což se kromě něj povedlo pouhým pěti senátorům. Od roku 1996 je rovněž místopředsedou Senátu s výjimkou let 2004 až 2010, kdy byl jeho šéfem. Výrazně se projevil předloni, když kritizoval předsedu ODS Mirka Topolánka kvůli jeho stylu vystupování a vyzval ho ke zvážení rezignace. Topolánek ho na oplátku obvinil ze spiknutí, nicméně nakonec odstoupil z kandidátky.
Jan Švejnar (*2. 10. 1952)
Pro řadu obyvatel Česka zůstává tento ekonom cizincem, který se v tuzemské politice nevyzná. Spolu s rodiči emigroval na počátku sedmdesátých let do USA a dodnes žije střídavě v Česku a ve Spojených státech, kde vyučuje na Kolumbijské univerzitě. V tuzemsku při Univerzitě Karlově spoluzaložil v roce 1991 Centrum pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělávání – Národohospodářského ústavu (CERGE-EI), v jehož výkonném a dozorčím výboru dodnes zastává funkci předsedy. Ač působil jako ekonomický poradce prezidenta Václava Havla, do povědomí veřejnosti vstoupil až při kandidatuře na prezidenta v roce 2008. Ze souboje ekonomů s Václavem Klausem vyšel neúspěšně. Klaus ho tehdy označil za ekonoma, který se „mýlil zatím ve všem, co kdy řekl“. Švejnar o Klausovi prohlásil, že nedosahuje úrovně západních ekonomů. V roce 2008 také Švejnar zveřejnil informaci, že jeho otec před cestou do ciziny v roce 1961 podepsal závazek spolupráce s první správou ministerstva vnitra. Pro ČTK později uvedl, že žádné svazky týkající se jeho osoby neexistují.
Miloš Zeman (*28. 9. 1944)
Jezevec z Vysočiny je z dosud známých kandidátů na prezidenta politicky nejprotřelejším. Dlouholetý předseda ČSSD, po němž je pojmenována jeho vlastní politická strana, byl poslancem, předsedou sněmovny i premiérem. Má za sebou také už jednu neúspěšnou kandidaturu na prezidenta. Ekonomovi a prognostikovi v jedné osobě popularitu zajišťuje hýření bonmoty, díky nimž mu někteří voliči odpustí i kauzy, s nimiž je spojováno jeho jméno. Ať už jde o nevydařenou akci čisté ruce, obviňování „korupčníků“ bez důkazů nebo podíl na kritizované opoziční smlouvě. V letech 1968 až 1970 byl členem KSČ, nicméně režim v roce 1989 veřejně ostře kritizoval již před listopadovým převratem. Neváhá se opřít do novinářů ani politických protivníků či bývalých spolupracovníků. Své si s jeho sžíravými komentáři užil současný prezident Václav Klaus, Zemanův nástupce v čele ČSSD Špidla nebo bývalý premiér Jiří Paroubek.
Evžen Tošenovský (*26. 2. 1956 )
Poslanec Evropského parlamentu má v Občanské demokratické straně pověst nenápadné autority. Několikrát se o něm již mluvilo jako o možném předsedovi ODS, sám se ale do boje nikdy nepustil. Rodilý Ostravák vystudoval Vysokou školu báňskou a začátek kariéry spojil s Vítkovicemi, odkud přešel v roce 1991 do firmy PIKE Electronic jako matematik-analytik. Od roku 1993 byl třikrát za sebou primátorem Ostravy, po roce 2000 pak osm let hejtmanem Moravskoslezského kraje. Z lokální politiky přesedlal v roce 2009 rovnou do celoevropské, když se z křesla krajského zastupitele přestěhoval do Evropského parlamentu. Ve volbách získal nejvíce preferenčních hlasů mezi všemi kandidáty. Bývá považován za Nečasova muže a své kroky pečlivě rozvažuje. Možná i proto do souboje o prezidentský post nechce jít, pokud bude volba kandidáta probíhat podobně zákulisně jako výběr místopředsedů strany.
