Neměl na vybranou – Řecko by bez refinancování poskytnutého Evropským fondem finanční stability, MMF, ECB a bilaterálními věřiteli z eurozóny již v roce 2010 muselo vyhlásit státní bankrot a pravděpodobně eurozónu opustit.
Neúspěch Trojky
MMF zdůrazňuje tři čísla, kterými se pokouší dokazovat, že stabilizační program funguje. Jednak je to zlepšení běžného účtu platební bilance, který se z patnáctiprocentního deficitu přehoupl do mírného přebytku. Také pád hrubého domácího produktu (HDP) je podle všeho u konce a do třetice řecké veřejné finance vykazují mírný primární přebytek.
Jenže běžný účet, který si přeložte jako rozdíl mezi domácími úsporami a investicemi, se dostal do přebytku za cenu zhroucení investiční aktivity, a tedy podvázání potenciálního ekonomického výkonu, takže žádný zázrak. Pokud jde o HDP, přes loňský mírný nominální růst je dnes řecká ekonomika zhruba o sto miliard dolarů v běžných cenách menší, než byla v roce 2008, což je katastrofa. Řecké mzdy (a penze) sice poklesly, ale ekonomika pořád ještě není konkurenceschopná.
Exportně orientovaným podnikům pokles mezd nijak zvlášť nepomohl, navíc růst vývozu stavěl – ve srovnání s Českem – na nepatrném základě. Takže zhruba 300 tisíc lidí propuštěných z veřejného sektoru nemělo kam jít: celková zaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu v Řecku klesla (zaměstnává oproti Česku čtvrtinu lidí při stejném počtu obyvatel). Zemědělství z hlediska zaměstnanosti stagnuje a služby v cestovním ruchu jsou sezonní. Podniky odkázané na domácí poptávku při jejím poklesu pochopitelně nemohly růst.
Po letech naplňování programu dojednaného s Trojkou je řecký stát výrazně zadluženější, než byl před vypuknutím krize v roce 2008. Tehdy vládní dluh dosahoval 113 procent v poměru k velikosti ekonomiky, dnes je na 175 procentech. Na obsluhu takhle ohromného zadlužení potřebujete vybrat mnohem víc peněz, než jich do ekonomiky zase vrátit, aby zbylo na úroky a splátky jistiny.
Při této výši dluhu i přes dlouhou dobu splatnosti a mírné úročení by dodržení závazků znamenalo zvednout loňský mírný primární přebytek asi o 1,5 procenta HDP na řekněme čtyři procenta a tam ho držet zhruba jednu generaci, tedy čtyři pět „normálních“ volebních cyklů za sebou. Svého času dokázaly udržet dvacet let primární přebytky Belgie a Irsko, byť to v průměru nevydalo na čtyři procenta.
Vítězství Syrizy přitom bude znamenat, že Řecko nevydrželo ani jeden volební cyklus. Strana už v září 2014 ohlásila, že chce nejen „významné“ moratorium na dlužní službu, ale také odpis podstatné části jistiny. Její Soluňský program je úžasnou přehlídkou toho, co lze slíbit, ale co nepůjde splnit.
Sliby populistů
Sotva lze zpochybňovat, že se v Řecku prudce zvyšuje chudoba, ale země s alespoň trochu solidní administrativní kapacitou tento problém neřeší nástroji typu bezplatné dodávky elektřiny pro chudé domácnosti nebo manipulací se spotřebními daněmi nafty a topného oleje či třináctým důchodem pro seniory s penzí pod 700 eur měsíčně.
Lecjaká vláda se musí zabývat chudobou, ale měla by přijít s jasně zacíleným sociálním programem, nikoli návrhy, které jsou drahé, protože většinou působí velký průsak (pamatuje si někdo v česku na aféru s lehkými topnými oleji?).
Kolosálním populismem je nápad na obnovení minimální mzdy ve výši 751 eur měsíčně, který je ještě podepřen tvrzením, že návrh „není spojen s dopady do rozpočtu“. V relaci k průměrnému příjmu (tisíc eur měsíčně) jde o velmi vysokou částku.
Takže nemusíte být nijak zvlášť honění v elasticitě poptávky po řecké pracovní síle, abyste dospěli k závěru, že pokud všude jinde minimální mzda nad 40 procent té průměrné snižuje nízko kvalifikované pracovní síle vyhlídky na získání „oficiálního“ místa, v Řecku to při 75 procentech musí být jenom horší. Proto vysoká nezaměstnanost bude v Řecku přetrvávat a vyvolané náklady budou dále zatěžovat rozpočet.
Markantní jsou návrhy oslabující pozice věřitelů včetně státu (pohledávky za neplacené pojistné a daně) tím, aby celkové platby dlužních částek nemohly překročit třetinu dlužníkova příjmu, a trvalý zákaz exekuce nemovitostí určených k bydlení v hodnotě do 300 tisíc eur(!). Tím jednak zatížíte veřejné finance, jednak zvednete náklady na sanaci vzniklé díry v bilancích věřitelských bank. Líbivé, ale kontraproduktivní.
Osvobození rezidenčních nemovitostí od domovní daně u všech „s výjimkou luxusních domů“ je z fiskálního hlediska pozoruhodným oslabením daňové báze, stejně jako zavedení nulového pásma příjmové daně do 12 tisíc eur ročně, což zhruba odpovídá současné úrovni průměrného příjmu v Řecku.
Syriza to chce dohnat nastavením vyšší progrese ve více pásmech, v podstatě tím říká, že řecký stát mají živit bohatí. To je sice v členské zemi Unie s volným pohybem lidí i kapitálu hodně blbý nápad, ale bude se to líbit. Jediný výsledek? Migrace těch, kteří mají být progresivně zdaněni, tedy další oslabení rozpočtových příjmů. A jelikož neodejdou bez peněz, tak i odliv kapitálu, opět s dopady na finanční systém.
Takže „domácí“ zdroje na pokrytí těchto a dalších nápadů sice zcela určitě stačit nebudou, ale Syriza tvrdí, že k naplnění Soluňského programu přikročí bez ohledu na to, co si o něm budou myslet zahraniční věřitelé v čele s Trojkou.
Odpusťte nám dluhy
S nimi chce jednat tak, aby výrazně zlepšila cash flow, především odpuštěním jistiny dluhu. Ale vyrukovat sedmdesát let po válce s vynucenou (a nesplacenou) půjčkou řecké centrální banky tehdejšímu nacistickému Německu těsně po okupaci v roce 1941, spočíst to na konzervativních 11 miliard eur, a ještě zdůrazňovat, že s reparacemi to nemá nic společného, neboť ty by se musely počítat zvlášť a pochopitelně by byly mnohem vyšší, k tomu potřebujete být šéfem zvláštní komise ustavené za tímto účelem nikoli Syrizou, ale současnými úřady.
Jsou to takoví předskokani. Vzhledem k tomu, že Berlín je přímo i nepřímo zdaleka největším individuálním věřitelem Řecka, je to zajímavý začátek vyjednávací strategie. Syriza tvrdí, že z eurozóny vystoupit nechce, což rezonuje s velkou většinou Řeků, ale že by zasypávala příkopy, to se říct nedá. Její program je něco, za co by se mělo vyhazovat ze zkoušek nikoli na vysoké škole, ale již v přípravce.
Přitom ani v té přípravce není zas tak těžké si vypočíst, jak vysoká asi může být při stosedmdesátiprocentním zadlužení v poměru k HDP úroková sazba, aby představovala zátěž, kterou jakýkoli jiní Evropané dokázali po desítky let snášet, a tím pádem jaké fiskální úsilí lze od Řecka rozumně požadovat. I spolkový ministr financí Wolfgang Schäuble musí uznat, že čtyřprocentní primární přebytek po jednu generaci je viel zu hoch.
Takže co se stane? Dlužní zátěž se musí snížit tak jako tak a pojmenujme si dva krajní body, jak se dlužnická situace může vyvrbit. Konsenzuální scénář předpokládá takovou restrukturalizaci dluhu, aby to mohlo alespoň trochu realisticky vyjít (a zase: násobte si potřebná čísla tak, aby primární přebytek nebyl vyšší než dejme tomu dvě procenta HDP) a aby to Řecku umožnilo aspoň trochu dýchat a zůstat v eurozóně.
Druhý extrém je zhroucení vyjednávání, divoký řecký bankrot spojený s ignorováním splátkových kalendářů nejen vůči nadnárodním entitám typu Evropský fond finanční stability nebo ECB, ale i vůči bilaterálním věřitelům, kteří jednali v dobré víře. Nezdá se mi, že by tenhle scénář byl kompatibilní nejen s členstvím v eurozóně, ale ani v samotné Unii.
V podstatě by se nadlouho přerušily oficiální finanční toky mezi Evropskou unií a Řeckem v obou směrech a je otázkou, jak by tohle poznamenalo vnitřní řeckou politiku a jeho ochotu setrvat například v atlantických bezpečnostních strukturách. Posunout začátek zóny neklidu až k Jónskému moři? Nevím, nevím.
Čtěte také:
V Řecku začaly předčasné volby, odhady jasně favorizují radikální Syrizu
Levicová Syriza se chystá vládnout Řecku
Řecká levice před volbami zvyšuje náskok
