„Přiznejme si, že dosavadní způsoby kontroly drog nejsou dostatečné. Problém dosáhl rozměrů, které vyžadují poskytnutí první pomoci celému národu.“ Těmito slovy v roce 1971 tehdejší americký prezident Richard Nixon vyhlásil válku drogám, které označil za veřejného nepřítele Ameriky. Éra, kdy v USA doznívalo marihuanové období hippies a nastupoval módní „podnikatelský“ kokain a heroin, se může zdát na hony vzdálená dnešní realitě. Po třiceti letech se změnilo věkové i etnické složení konzumentů, pole s makovicemi se přestěhovala z Latinské Ameriky na Střední východ, zatímco v USA a Evropě se začaly vařit syntetické drogy. Přesto jedno zůstává. Třicet let po Nixonově projevu v Kongresu už se zase ozývá, že na to jdeme špatně.
„Důkazy jednoznačně ukazují, že represivní strategie nevyřeší problém s drogami a že válka proti drogám nebyla vyhrána a ani být vyhrána nemůže,“ uvedli minulý měsíc experti Globální komise pro drogovou politiku, v níž kromě bývalých politiků zasedá třeba i dobrodruh a občasný uživatel trávy Richard Branson. Válka proti drogám se ocitla ve slepé uličce, což přiznávají i američtí republikáni – jinak tradiční zastánci politiky tvrdé ruky. Za posledních deset let už v celosvětových číslech nelze vyčíst žádné zlepšení. U většiny narkotik vzrostla spotřeba – u opiátů dokonce ve srovnání s rokem 1998 o plnou třetinu, přičemž cena drog v poslední dekádě buď stagnuje, nebo dokonce klesá. Z ekonomického hlediska je to na pováženou. Vzhledem k tomu, že překupníci napojení na narkomafii necítí potřebu cenu zvedat, znamená to, že nemají vyšší náklady. Jinými slovy: i přes senzační zprávy o potírání drogového zločinu v Latinské Americe není cesta drog do USA nebo Evropy o nic problematičtější než před deseti lety.
Amerika v pasti
Dokazují to i čísla ze Spojených států, země, která s Nixonem v čele vyhlásila drogám celosvětovou válku a od té doby za ni utratila z federálního rozpočtu téměř bilion dolarů. Předloni tam počet uživatelů drog, kteří je konzumují alespoň jednou ročně, vyskočil na 22 milionů, což je desetileté maximum. Možná horší je ale fakt, že dostat se k drogám je i přes tvrdé zákony mnohem lehčí než v ostatních zemích. Například 16 procent Američanů během svého života alespoň jednou okusí kokain, což je čtyřikrát víc než na Novém Zélandu. Pro srovnání – v Česku, které ovšem jinak platí za „trávovou“ velmoc, jsou to pouhá dvě procenta. „V USA se provádí většina drogových výzkumů a určuje agenda boje proti drogám, země ale přitom vykazuje vyšší míru užívání alkoholu, kokainu a marihuany, než je běžné v západních zemích,“ varuje Louisa Degenhardtová z australské University of New South Wales.
Zdálo by se proto jen logické, aby se protidrogová politika řídila heslem „více represe za více peněz“. Koneckonců co může být pro politika větší reklamou než záběry razií v klubech nebo přímo rozbití dealerské sítě. Až do propuknutí finanční krize to tak skutečně vypadalo. Jenže i v případě boje proti drogám jde v prvé řadě o peníze. Spojené státy vydají na drogovou problematiku ročně celkem téměř 500 miliard dolarů. Dvě třetiny spolknou náklady zdravotních pojišťoven na léčení závislosti a nemocí spojených s užíváním drog. Na prevenci a výzkum jdou stále jen mizivá dvě procenta.
Evropa bez čísel
A podobně je tomu v Evropě, i když dopátrat se nějakých čísel je na starém kontinentě téměř nemožné. „Neexistují žádná přesná data ohledně ročních nákladů členských států na boj s ilegálními drogami,“ potvrdila v loňské interpelaci místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingová. Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA) odhaduje tuto sumu na 34 miliard eur – zahrnuje do ní ale jen „označené“ výdaje. Tedy ty, s nimiž se počítá v národních rozpočtech. Jaké jsou reálné společenské náklady? Na to existují v rámci EU jen dvě studie – z Finska a Velké Británie, i když i tam jde jen o údaje ze Skotska. V obou případech odpovídaly celkové náklady dvou- až čtyřnásobku těch rozpočtových. V rámci EU by tak šlo o téměř 150 miliard eur, což je roční unijní rozpočet.
Představa, že nebýt drog, mohla by celá Evropská unie fungovat prakticky zadarmo, je lákavá. I když je jasné, že peníze pojišťoven na léčbu jater, žloutenky nebo pacientů s HIV, kteří se nakazili aplikací drogy, jednoduše redukovat nelze, přesto existují cesty, jak za méně peněz z eráru dosáhnout lepších měřitelných výsledků. Základní recept se shoduje s tím, co doporučila Globální komise pro drogovou politiku: místo represe se soustředit na prevenci a léčbu drogově závislých. A místo potírání občasného kouření jointů se zaměřit na dlouhodobé uživatele těžkých drog. I za cenu toho, že nabádat například k navýšení rozpočtů na sociální bydlení pro bývalé „smažky“ se může jevit jako politická sebevražda. Tím spíše v době, kdy je šetření na programu dne. „Přesouvat peníze z nemocnic a věznic na léčbu závislostí a výzkum nikdy nebylo jednoduché. O to těžší je to za situace, kdy federální i státní rozpočty ruší některé veřejné služby,“ posteskl si Joseph Califano, šéf amerického Národního střediska pro závislost.
Raději na svobodě
Ekonomické kalkuly přitom mluví jasně – preventivní péče vyjde za současné drogové legislativy vždy levněji, než jsou náklady na lékařskou nebo vězeňskou péči. Floridská organizace UnityRehab spočítala, že léčba jednoho drogově závislého pacienta vyjde na šest tisíc dolarů, zatímco za mřížemi stojí tentýž jedinec veřejné rozpočty čtyřikrát více. Zdaleka to přitom neznamená, že ve vězení další náklady odpadají. Pokud jde o drogově závislého vězně, stát nebo neziskové organizace placené z eráru, o něj nadále pečují. Platí to i o Česku – podle údajů sdružení Podané ruce prošlo loni českými věznicemi 9800 drogově závislých, z nichž více než 400 bylo za mřížemi na nuceném nebo dobrovolném detoxu a 76 podstoupilo substituční léčbu.
A právě substituční léčbu považují vedle psychosociální péče evropští odborníci za nejúčinnější nástroj boje s drogami. Nahrazování tvrdých drog jinými preparáty pod lékařským dohledem podstupuje 670 tisíc Evropanů – což je desetkrát více než v roce 1993. A to za situace, kdy je na starém kontinentu 1,35 milionů problémových uživatelů opiátů, tedy lidí, kteří jsou potenciálně ochotní spáchat násilný trestný čin, aby si drogu opatřili. Právě jim by politici měli věnovat největší pozornost – mimo jiné proto, že stojí erár zdaleka nejvíce.
Jenže dosud nikdo nevymyslel účinný systém, jak ideálně vyvážit drogovou politiku tak, aby veřejné rozpočty co nejméně zatížila. Za vzor bývá dáváno Švédsko. „Jsem přesvědčen, že za úspěchem stojí vláda, která dokázala najít adekvátní prostředky,“ prohlásil nadšeně Antonio Maria Costa, šéf Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC). K chvále se přidal také Gil Kerlikowske, ředitel U. S. National Drug Control Policy – úřadu, který se zodpovídá přímo prezidentovi. „Švédsko je úspěšným vzorem toho, o co se snažíme v USA,“ prohlásil minulý měsíc ve Stockholmu muž, který mimo jiné určuje protidrogovou politiku Baracka Obamy.
Přísní Švédové
Severský model je postaven na jednoduchém pravidle. Držení, výroba a užívání drog je tvrdě postihováno. Na druhou stranu existují preventivní programy, a kdo se dostane na scestí, může podstoupit nejen účinnou léčbu, ale stát se o něj postará i v případě hledání práce nebo bydlení. Koneckonců první světový program metadonové substituce vznikl v roce 1966 v Uppsale. Za Švédy hovoří i statistiky OSN. Zatímco u nás si zapálí jointa alespoň jednou ročně 37 procent teenagerů, ve Švédsku jen dvacetina. Ve Švédsku žije v přepočtu na tisíc obyvatel o čtyři pětiny méně příležitostných uživatelů kokainu než třeba ve Velké Británii nebo Španělsku, které vedou v evropských statistikách.
Čísla jsou sice přesvědčivá, těžko se ale dají následovat. V pozadí švédského úspěchu je tvrdá protestantská morálka. Školáci si tak jointa nezapálí možná kvůli tomu, že mají strach z trestu i neznámé věci, kterou na rozdíl od alkoholu neviděli ani u svých rodičů. A i když si marihuanu zapálí nebo dají „lajnu“, nic to ještě nemusí vypovídat o neúspěchu protidrogové politiky. „Není vůbec důležité, jestli někdo zkusí drogu v životě jednou, dvakrát nebo třikrát. Pozornost bychom měli věnovat pravidelným uživatelům,“ myslí si Henrik Tham, profesor kriminologie na Stockholmské univerzitě. A právě ti musejí ve Švédsku žít pod drobnohledem. Stát jim pomůže, ale jen jako nemocným lidem, kteří se dobrovolně vzdají některých svých práv a nebudou nikomu na očích. Stockholm je mimochodem jediným hlavním městem Evropy, kde neexistuje žádné veřejně přístupné místo nabízející čisté jehly nebo stříkačky.
Ekonomické varování
„Většina lidí dodržuje zákony a žádné drogy si nepřeje,“ říká Per Johansson, ředitel Švédské národní asociace pro společnost bez drog. V bohabojné zemi, jakou Švédsko je, může státem štědře dotovaný morální apel zabrat. Všude jinde musí ale v rámci nové protidrogové války nastoupit jiné varování – čistě ekonomické. Vést boj na všech frontách se nevyplácí. Mnohem účinnější je nad občasnými uživateli měkkých drog přimhouřit oči a drogově závislé léčit nikoli nutně kriminálem, ale státem naordinovanými preparáty a sociální péčí.
I v otázce boje proti drogám jde totiž především o byznys. „Lidé chtějí právem od státu levné a kvalitní služby. A tahle země vydává polovinu všech peněz za soudnictví a vězeňství, aby dostala za mříže čím dál víc odsouzených za drogy,“ vysvětluje Gary Johnson, jeden z republikánských kandidátů na post v Bílém domě. A další politická hvězda z republikánského tábora, Ron Paul, je pak rovnou pro legalizaci drog. „Když zítra zlegalizujeme heroin, tak se ptám: Kolik lidí ho bude užívat, když bude oficiálně dostupný?“ položil si provokativní otázku vlivný texaský kongresman v diskusi na televizi Fox News. Oběma politikům lidé v sále nadšeně tleskali. Kdo ví, jestli po Nixonovi, který před třiceti lety vyhlásil celosvětový boj drogám, za rok Obamu nevystřídá muž, jenž má v programu naopak legalizaci marihuany.
Na jointa do Prahy
Zapomeňte na Amsterodam a jeho coffee shopy. Nejnovější zájezdy vyznavačů marihuany míří do Prahy. Tak to alespoň v předminulém čísle vylíčil německý týdeník Die Zeit. Díky tabulkám, co je „větší množství než malé“, platí Česko u německých gymnazistů za levnou zemi, kde je joint součástí nezávislé kultury a lze tu sehnat i potřebné „nádobíčko“ na pěstění marihuany. Že by se Praha stala „Amsterodamem východu“? „To je hloupost. Po revoluci to možná mělo romantický nádech, ale teď to organizují kriminální bandy,“ vyvrací v článku německé představy o „ráji huličů“ Jakub Frydrych, ředitel Národní protidrogové centrály.
