Prastarý německý sen o velkolepé metropoli se stále jen sní
Text: Jakub Nachtigall
Fotografie: Hynek Glos
(perex)
Jedno Německo, jedno hlavní město. V roce 1991 se už pokolikáté v historii probudila myšlenka o velkolepé středoevropské metropoli. A spolu s ní hned koloval městem vtip: Nejsnazší by bylo postavit nové hlavní město na zelené louce. Co byl v tom roce Berlín? Prý něco mezi Moskvou a Rotterdamem. Nezastavěný pruh po 167 kilometrů dlouhé zdi. Panelové domy v naprostém centru města, trosky po bombardování… Vzápětí začaly téci do Berlína nespočetné miliardy. Píšeme rok 2009 a dokončení velkolepého projektu je v nedohlednu.
(text)
Na dříve liduprázdné Friedrichstrasse prodává kabelky Louis Vuitton a Postupimské náměstí, které protínala zeď, zdobí supermoderní komplex věžových domů. Pár set metrů odtud však nepříjemně fouká. Na Leipziger Strasse, větrné planině písku a neupravovaného trávníku, se nalézá jen podivný příbytek bezdomovkyně. „Projekt Berlín je hotový jen z padesáti procent,“ poznamenává bývalý dlouholetý zemský senátor pro výstavbu města Hans Stimmann. „Nedá se odhadnout, jak dlouho bude trvat druhá polovina. Vypadá to nekonečně. Bude to dalších dvacet, nebo sto let? To nezáleží tolik na městě jako na investorech.“ Projekty jsou vymyšlené, pozemky k dispozici, jen peníze chybějí. Jako na Leipziger Strasse. Tam nedávno dalo od projektu ruce pryč Orco.
,,Jediná plně zastavěná část okolí zdi je mezi budovou Říšského sněmu a Postupimským náměstím,“ říká člen městské rady pro výstavbu Ephraim Gothe, a jako jeden z hlavních důvodů uvádí pomalý vývoj územního plánu. „Hlavně bychom potřebovali více obyvatel, do Berlína by se k současným třem a půl vešly další dva miliony lidí,“ podotýká Stimmann.
To je ono. V devadesátých letech se při plánování počítalo právě s větším počtem obyvatel. V Berlíně mělo okolo roku 2030 žít šest milionů lidí. Nynější výhledy očekávají stagnaci. „Projekty musí být skromnější, s mnohem ostřejším zaměřením na střed města. Periferie budou vědomě zanedbávány,“ píše se v strategickém plánu rozvoje města pro příštích deset let.
Od původního záměru stavět byty v centru Berlín neustoupil. „Ve středu města se musí bydlet, jinak město nemůže fungovat,“ míní Stimmann. Nabídka na realitním trhu však výrazně převyšuje poptávku. Berlín je tak levný, že přes čtyřicet procent lidí bydlí v samostatném bytě, a ve městě, které bylo industriálním centrem Pruska, žije dnes více studentů než pracovníků v průmyslu. Podepsal se na tom i Kohlův směnný kurz za východoněmeckou marku, z něhož se tamní průmysl dodnes nevzpamatoval.
Na Kreuzbergu, jednom z bývalých industriálních center Berlína, to ale žije. Na rozdíl od většiny ostatních východoněmeckých měst počet obyvatel od roku 1989 neklesl. Berlín si rychle vybudoval pověst mladého alternativního města, kde lze okusit jeden z nejzajímavějších nočních životů v Evropě. „Chudý, ale sexy,“ říká na adresu Berlína jeho starosta Klaus Wowereit. ,,Máme prázdné tašky, ale veškeré možnosti. To je náš luxus,“ hlásá slogan města. Do Berlína odcházejí mladí, kteří by si bydlení v Mnichově nebo Hamburku mohli stěží dovolit.
Celá třetina ze tří milionů obyvatel přišla až po devadesátém roce. Žije se z nových služeb, moderních médií, počítačového průmyslu. Berlín vydělává na nadbytku ploch, levných pozemcích i ateliérech, takže se po letech zadlužování loni dostal do kladných čísel. Celkový dluh však převyšuje šedesát miliard eur a velkou měrou se na něm podepsala přestavba města. „Levněji to nešlo, obrovské plochy v centru byly prázdné,“ obhajuje náklady Stimmann. „Prahou, Varšavou nebo Drážďany neprocházel sto metrů široký komplex zdi. Centra nebyla tak brutálně bořena a přestavována režimem.“
Finančního výbor zemského senátu je však přesvědčen, že rozsáhlé investice do výstavby se mnohonásobně vyplatí. Nebýt jich, nemohla by tu sídlit vláda a skomíral by turismus. „Zeď už každý viděl,“ podotýká Stimmann. Přesto je Berlín nejnavštěvovanějším městem Německa.
Nejobludnější zásahy šedesátých a sedmdesátých let se týkaly srdce Berlína, původního historického středu. Široké ulice sloužící k prvomájovým průvodům, stovky tun betonu a panelu, azbestový Palác republiky a nad vším se tyčící 368 metrů vysoký Honeckerův penis – jak Berlíňané posměšně přezdívají své televizní věži. Uprostřed aleje mezi těmito chloubami NDR nenajdete nic než bronzového Karla Marxe a Friedricha Engelse. Sousoší obdivně fotografuje skupinka čínských turistů. Odkaz minulého režimu žije: „Většina Berlíňanů ani neví, že středověké centrum města stálo tady, ztratily se názvy ulic i kostelů,“ posteskne si Stimmann.
A přece se právě v těch místech něco děje. Byla to myšlenka architekta Hanse Kollhoffa, postavit na místě Paláce republiky rekonstrukci původního pruského sídla – Berlínského městského zámku – a v prostoru mezi ním a televizní věží obnovit obytnou čtvrť s původní strukturu ulic. „Nejprve ze všeho jsem v archivu vyhledal městský plán z roku 1942. Proč bychom vypisovali soutěž na nové město, když tohle 250 let fungovalo,“ přiklonil se ke Kollhoffově nápadu při vstupu do funkce senátora pro výstavbu města Stimmann. „Myšlenkou je aktivovat paměť města. Berlín je muzeum všech neúspěšných pokusů o plánování města od roku 1945,“ dodává.
Rozhodnuto je zatím pouze o ambiciózní výstavbě zámku, a to do roku 2016. Měla by stát 552 milionů eur, 440 zaplatí stát, 32 Berlín, zbylých 80 připadá na občany. Ve sbírce však zatím 60 milionů chybí. Zbytek Kollhoffova projektu zůstává na papíře. Z přestavby původního středu města se stala politická debata – CDU a FDP chtějí stavět, vládnoucí červená koalice SPD a Die Linke je pro otevřené prostranství. Přednost dostávají jiné projekty, řešení historického středu města se odsouvá na neurčito. Věkovitost Berlína v jeho středu proto stále připomíná jen Marienkirche, kostel, který komunisté velkoryse nechali na svém místě jako vzpomínku na doby minulé.
Na druhé straně od televizní věže budou mít dělníci na jaře napilno. Na Alexanderplatzu má vyrůst „downtown“ východního Berlína s třinácti mrakodrapy do výšky 150 metrů. O projektu bylo rozhodnuto v roce 1993, až nyní se však našel první investor – za padesát milionů eur má vyrůst 65metrový hotel, ve druhé části budovy mají být kancelářské prostory.
Na začátku listopadu byl schválen záměr vybudovat čtvrť v okolí Hauptbahnhofu. V pořadí je to už čtvrtá v této lokalitě, jejich celková rozloha přesahuje 70 hektarů. Hotové ale mají být až za patnáct let. „Doba, kdy se mohly během pár let postavit celé čtvrti jako na Postupimském náměstí, je nenávratně pryč,“ podotýká Ingeborg Junge-Reyerová, zemská senátorka pro rozvoj města. „Musíme být realističtější, nechat město, aby se samo vyvíjelo.“ Na místech jako Leipziger Strasse bude ještě pár let profukovat.
(boxy)
Atrakce nového Berlína
Regierungsviertel a Budova Říšského sněmu
V okolí Říšského sněmu by Berlín rostl o poznání pomaleji nebýt devíti hlasů, které v roce 1991 rozhodly o stěhování vlády z Bonnu. O osm let později se parlament přestěhoval do nového Říšského sněmu, vládní budovy stojí právě v jeho blízkosti. Sněm s rekonstruovanou kupolí je symbolem obnovené německé demokracie. Stejně jako jeho požár v roce 1933 byl symbolem Hitlerova převzetí moci a sovětský voják s rudým praporem na střeše budovy na fotografii Jevgenije Chalděje symbolem padlého Berlína. Dílo prominentního architekta Normana Fostera umožňuje neskýtaný pohled na Berlín. Zrcadlový kornout vně kopule přitahuje světlo, příbuznost s Památníkem míru v Hirošimě českého architekta Jana Letzela zase poukazuje na plánovaný atomový útok na Německo.
Největší z moderních staveb vlády je Jakob-Kaiser-Haus, tunely propojený s Budovou Říšského sněmu. Poskytuje prostor pro 1750 kanceláří. Více pozornosti však přitahují Paul-Löbe-Haus a Marie-Elisabeth-Lüders-Haus. První svým lobby jako ze sci-fi, pozoruhodnými schodišti nebo nádherným koncertním prostorem, druhý zejména masivitou použitého betonu a skla. K pozoruhodným stavbám hned u řeky Sprévy patří i sídlo vlády (Bundeskanzleramt), Berlíňany přezdívané „pračka“.
Atrakce nového Berlína
Postupimské náměstí
Aby vojáci měli bez překážek střílet, bylo v padesátých letech zbořeno náměstí, o kterém se v předválečném světě mluvilo jako nejrušnějším v Evropě. ,,Od pádu zdi bylo jasné, že na Postupimském náměstí musí vyrůst něco velkolepého, co mu vrátí lesk let minulých,” komentuje Hans Stimman. Komplex výškových budov udělal z Potsdammer Platzu skutečnou dominantu Berlína. Architektonicky nejzajímavější Sony Center spojilo několik výškových budov se společným zastřešeným dvorem, který se stal centrem oživlé čtvrti. Nejvyššími budovami jsou 103 metrů vysoké Bahn Tower (sídlo německých drah) a Kollhoff-Tower, pojmenovaná po architektovi Hansu Kollhoffovi. Plán schválený v roce 1991 udělal z místa největší staveniště v Evropě.
Bary, kavárny, kanceláře, nádraží, první semafor v Berlíně… To všechno bylo na Postupimském náměstí. V chaotické době mezi válkou a zdí sloužilo rozbombardované náměstí na trojmezí sovětského, amerického a francouzského sektoru černému trhu. Stařec ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem z osmdesátých let nemůže náměstí, které v mládí miloval, najít. Dnes se Wenders na Postupimské náměstí vrací při Berlinale. Právě tady je hlavní promítací sál filmové přehlídky.
Atrakce nového Berlína
Berlínská zeď
U několika panelů na Postupimském náměstí postává jako turistická atrakce voják NDR. Jsou to však většinou napodobeniny zdi. „První myšlenkou samozřejmě bylo zeď zbořit,“ vysvětluje Hans Stimman. „Až postupně si lidé uvědomovali, že něco by mělo zůstat jako připomínka. A to už ze zdi nezbývalo mnoho.“ Nejdelší zachovaná část 167 kilometrové zdi kopíruje Sprévu v městské části Friedrichshain-Kreuzberg. Tamní úsek zdi už v roce 1989 přitahoval umělce ze všech koutů světa a stal se logickou open-air přehlídkou jejich děl. 1,3 kilometru dlouhá řada panelů East-side Gallery je exhibicí politicky zaměřeného streetartu dodnes.
Jinou památkou rozdělení města je Checkpoint Charlie. Hraniční přechod z dob studené války, na kterém proti sobě na začátku šedesátých let stály americké a sovětské tanky, byl stejně jako většina zdi stržen, v roce 2000 však znovu postaven.
Atrakce nového Berlína
Památník holocaustu
Hustotou hrobů pražského Starého židovského hřbitova se inspiroval architekt Peter Eisenman, když na plochu tří fotbalových hřišť umístil 2711 tmavě šedých kvádrů různé výšky. Zajímavě řešený projekt byl počastován nevídanou palbou kritiky: nelíbí se jeho „zbytečná“ rozlehlost, stejně jako přemrštěných 27,6 milionu eur za jeho realizaci. Výhrady též vzbudilo zapojení firmy Degussa, jež se postarala o ochranný anti-graffity filtr. Je totiž dceřinou společností firmy I. G. Farben, která vyráběla Cyklon-B pro vyhlazovací tábor Osvětimi. Problémy způsobuje doposud. Protože se Berlín rozhodl vystavět památníky Židů, Romů a homosexuálů odděleně, svůj vlastní dnes chtějí i další nacismem stíhané skupiny jako například Svědci Jehovovi.
Atrakce nového Berlína
Hauptbahnhof
Skleněná katedrála evropských drah, říkají Berlíňané, kteří si vzhled svého nového nádraží ihned oblíbili. A nádražní hala skutečně připomíná kostelní loď, Hauptbahnhof má i čtyři věžičky, architekt Meinhard von Gerkan se gotikou inspiroval v klenbě střechy. Na největší evropském nádraží může denně zastavit až 1100 vlaků a odbavit 300 tisíc cestujících. Další čísla –pět podlaží, 15 000 metrů čtverečních obchodů a restaurací, 42 000 metrů kancelářských ploch, 700 milionů eur.
Strategické rozhodnutí postavit ústřední nádraží na místě bývalého Lehrteského nádraží nedaleko vládních budov padlo v roce 1992, hotovo bylo těsně fotbalovým šampionátem 2006. I kvůli nutnému otevření před největší sportovní akcí sjednoceného Německa byl původní plán zredukován a například střecha horního nástupiště byla zkrácena o 110 metrů. V současnosti se však mluví o dostavbě za dalších 40 milionů eur.
Tři přestavby za století
Albert Speer: Hlavní město světa
Hitlerův sen, deklarace jeho moci a megalomanství, Germania. „Berlín bude srovnatelný pouze se starověkým Babylonem nebo Římem! Co je Londýn, co je Paříž, oproti tomu!“ prohlásil vůdce. Chtěl město přejmenovat na Welthauptstadt Germania (Hlavní město světa Germania). Dominantou měl být podle plánu Hitlerova oblíbence Alberta Speera mramorovo-žulový Velký sál inspirovaný římským Pantheonem. Do největší budovy na světě se mělo vejít až 180 tisíc posluchačů, s kupolí měla být 220 metrů vysoká. Plášť kupole měl mít plochu 38 000 čtverečním metrů.
Od Velkého sálu se měla táhnout 125 metrů široká hlavní jihoseverní osa. Měla ji lemovat ministerstva, říšské kancléřství (s Hitlerovou pracovnou o ploše 900 metrů čtverečních), dvě opery, divadla i lázně. Přestavěno však mělo být celé město, aby se do něj vešlo osm milionů obyvatel. Počítalo se s novými dopravními tepnami i univerzitou.
Speerův plán byl schválen už v roce 1936, nedostatek financí, pracovní síly i materiálu však megalomanskou výstavbu znemožnily. Vystavěna byla jen budova ministerstva letectví, v níž dnes sídlí spolkové ministerstvo financí, a rozšířeno letiště Tempelhof. Při bombardování Berlína se prý Speer nechal slyšet, že se alespoň urychlí demolice nutné pro přestavbu města.
Walter Ulbricht: Socialistická metropole
,,V tvorbě podoby města podtrhněte grandiózní myšlenky socialismu,“ apeloval na své architekty po nástupu do funkce generálního tajemníka Sjednocené socialistické strany Německa na začátku padesátých let Walter Ulbricht. Centrum komunistického Berlína bylo vyhrazeno reprezentativním stavbám a širokým ulicím pro průvody a vysněnému jednotnému plánu přestavby.
Východní Berlín postupně rostl do podoby socialistické metropole, dominanta mu však chyběla. Původním záměrem bylo na místě trosek Berlínského městského zámku vystavět sto padesát metrů vysoký mrakodrap Regierungs-Haus, v němž měla sídlit vláda. Projekt se však nikdy nedostal dál než ke zboření trosek zámku. V roce 1972 začal na místě zámku začal Palác republiky, v němž později sídlil parlament. Už předtím si však Ulbricht mrakodrap vynahradil berlínskou televizní věží. Výstavba dokončeného vysílače v samém středu Berlína trvala jen tři čtvrtě roku a výška 368 metrů byla pro Ulbrichta senzací, je totiž téměř dvakrát vyšší než vysílač ve Stuttgartu. Už její před stavbou NDR hrdě prohlašovala, že výrazně převýší věže všech kostelů a je symbolem vítězství pokroku nad středověkem. Jenže když byla věž hotova, na její kouli se slunečním světlem tvořil kříž. Křesťané pak mluvili o papežově pomstě a věž přejmenovali na Svatého Waltera (podle Ulbrichtova křestního jména). Vysvětlení soudruhů, že se nejedná o kříž nýbrž o plus pro socialismus se moc neujalo.
Hans Stimman: Návrat do dob předválečných
Dílem Moskva, dílem slátanina Los Angeles a Rotterdamu. Před zemským senátorem pro výstavbu Hansem Stimmannem stál na začátku 90. let úkol propojit dvě diametrálně odlišná města. „Hlavním problémem Berlína je, že dodnes nemá jasně definované centrum, staveb vybudovaných před rokem 1945 je minimum. Na místě, kde byl Berlín před 750 lety založen, dnes stojí paneláky, připomíná to periferii,“ komentuje Stimman. Valná část západního Berlína byla zase postavena až začátkem dvacátého století a pravé centrum v něm neexistovalo po celou dobu rozdělení města. Všechno urbanisticky důležité bylo na východní straně.
Místo megalomanských plánů města vsadil Stimman na návrat k předválečné struktuře evropské metropole. S obavami, že nekontrolovaná výstavba by město proměnila v les mrakodrapů, prosadil Stimmann vyhlášku, regulující výšku domů mezi 22 a 30 metry. Kontroverzní opatření bylo hlavním nástrojem, jak Berlín navrátit k tradiční kostelo-chrámové siluetě. Pochopitelně se znelíbilo mnoha architektům, například architektovi a redaktorovi listu Frankfurter Allgemeine Zeitung Niklasi Maakovi: „Stimmann si nedokáže představit ulici s různě vysokými domy, Berlín vypadá jako kancelářská skříňka.“
