Silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem je pro budoucnost Evropské unie horší zprávou než řecké dluhy a pařížský teror dohromady
Starorůžový kostýmek Angely Merkelové se jasně odrážel od zářivě bleděmodrého interiéru místnosti tiskového střediska berlínského kancléřství. Vedle Merkelové stál francouzský prezident François Hollande, s nímž půl dne řešila, co si počít s imigranty ze severu Afriky a Blízkého východu.
Nebylo divu: hranici mezi Makedonií a Srbskem jich jen ten den, 24. srpna 2015, přešlo na dva tisíce. Další tři tisíce se vylodily u řeckých břehů a ještě dalších 4400 jich vylovila italská pobřežní hlídka ve svých vodách. Drtivá většina z nich mířila právě do Německa.
Na tom samo o sobě nebylo mnoho divného: podobné zprávy chodily z jihu Evropy pravidelně každý den. Tentokrát však Merkelová nechala vybuchnout diplomatickou bombu. Oznámila, že Německo bude přijímat všechny migranty, kteří o to požádají. Věděla, že riskuje. Aby masové přistěhovalectví nezatížilo Německo nad únosnou mez (tu stanovila odhadem na 800 tisíc migrantů do konce roku), musela doufat, že proud migrantů začne rychle slábnout. Kromě toho potřebovala, aby zároveň podobný krok jako ona udělaly i další velké členské země Evropské unie.
Sázka kancléřce monumentálně nevyšla.
Žádná z evropských vlád jí nepomohla; jediná země, u které to funkčně přicházelo v úvahu, Francie, v reakci na teroristický útok (o tom, zda jeho načasování bylo v tomto kontextu náhodné, se lze jen dohadovat) naopak své hranice uzavřela.
Migranti mezitím začali přibývat čím dál rychleji. Oficiální německé statistiky dnes mluví o 1,1 milionu nových příchozích, z jejichž řad vzešlo 476 tisíc žádostí o politický azyl (to představuje nárůst o 134 procent oproti roku 2014). Žádná země na světě by nebyla na takový nápor připravena. Bylo jen otázkou času, kdy něco bouchne.
UŽ TO BOUCHLO
Ono čekání trvalo 126 dnů, jež uplynuly od berlínského prohlášení Merkelové až do silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, kdy se naděje o tom, že „to dobře dopadne“, definitivně rozplynula. Způsob, jímž zhruba tisícovka cizineckých násilníků u kolínského nádraží postavila na hlavu politiku největší evropské mocnosti, je fascinující a děsivý zároveň.
A zdaleka ne jen pro kancléřku Merkelovou, jejíž politický konec kolínské události velmi přiblížily. Ukázaly také ve velmi ostrém světle to, o čem se dosud mluvilo jen potichu: že totiž celý plán na integraci evropských zemí, nejodvážnější německý politický projekt od dob třetí říše, je podstatně zranitelnější, než jak ještě docela nedávno vypadal.
Co se tedy doopravdy v Kolíně stalo? Dosud nejlepším zdrojem je výpověď policisty Hermanna Wohlfahrta, který ten večer v kolínských ulicích sloužil. Jeho popis citoval týdeník Der Spiegel a čte se jako válečné zpravodajství z třetího světa, ne jako popis oslavy konce roku na jednom z nejcivilizovanějších míst planety.
Wohlfahrtovi začala šichta v deset hodin večer; nástup měl o hodinu dříve. Tehdy se dozvěděl, že v prostoru mezi kolínským vlakovým nádražím a tamní slavnou katedrálou „vznikla neočekávaná situace“ – zhruba 400 až 500 mužů, zjevně podnapilých, se chovalo nápadně agresivně. Podle odhadů autora interní policejní zprávy byli všichni severoafrického či blízkovýchodního původu. Také se dozvěděl, že v oblasti je 80 policistů zvlášť cvičených na potlačování nepokojů, dvojnásobek ve srovnání se Silvestrem 2014. A konečně se doslechl, že jeho velitel žádal o přidělení všech 124 takových policistů, jež má Kolín k dispozici, ovšem velitelství státní policie jeho žádost zamítlo.
Kolem jedenácté hodiny už interní zprávy mluvily o tisícovce mužů, kteří odpalovali rachejtle přímo do lidí. Těsně před jedenáctou dorazil k nádraží i Wohlfahrt, podle jehož odhadu čítal shromážděný dav zhruba tisíc až 1500 mužů. Tou dobou se věci začaly vymykat veškeré zkušenosti, jakou za dvacet let služby u policie nasbíral. Z vysílačky slyšel o kolegyni, která sloužila v civilu s úkolem hlídat kapesní zloděje. Obklopila ji skupinka mužů, kteří jí sahali mezi nohy, zatímco ostatní se jí snažili sebrat kabelku. (Jak se později ukázalo, podobnou zkušenost prodělaly stovky dalších žen, které musely projít davem cestou z nádraží.) Podle následné policejní zprávy „složitost situace způsobila, že nemohli být nasazeni uniformovaní policisté, aby ji ochránili“.
Kolem čtvrt na dvanáct začali kolínští policisté za pomoci federálních kolegů dav násilníků vytlačovat. Tou dobou již přítomní muži zákona vyslechli stížnosti až stovky vyděšených kolemjdoucích. Někteří byli oloupeni, jiní zbiti, ženy prakticky bez výjimky zakusily různé stupně sexuálně motivovaného násilí; nejméně dvě z nich ohlásily znásilnění.
POKLIDNÉ NÁSILNOSTI
Wohlfahrta nejvíce udivilo, že dav vůbec nereagoval na přítomnost uniforem – a pokud ano, jen proto, aby policisty provokoval. Několik jeho kolegů později ohlásilo, že někteří násilníci teatrálně roztrhali svá čerstvě vystavená povolení k pobytu. „Nic mi nemůžete, zítra si dojdu pro nové,“ říkal jeden. „Já jsem Syřan! Musíte se ke mně chovat přátelsky, paní Merkelová mě sem pozvala!“ nechal se údajně slyšet jiný.
Život v centru Kolína nad Rýnem se vrátil k normálu až těsně před rozedněním. Skutečný průšvih se však začal dít poté. Před devátou ráno na Nový rok vydala kolínská policie zprávu o průběhu noční služby. „Atmosféra typická pro oslavy, průběh klidný,“ říkal titulek. Wohlfahrt s kolegy nemohli uvěřit, co čtou.
Trvalo čtyři dny, než sebral odvahu k sepsání průběhu silvestrovské noci, tak jak ji prožil. Jméno Wohlfahrt, jež uvádí Der Spiegel, však je smyšlené – policista nechtěl své skutečné jméno zveřejnit v obavách jak ze msty násilníků, tak z disciplinárního postihu.
Stejný šok jako policisté, kteří tu noc sloužili, zažili účastníci-oběti násilí. Ačkoli celý Kolín přivítal Nový rok s očima navrch hlavy, média o incidentu zpočátku mlčela. Lidé se o silvestrovském řádění dovídali pouze ze sociálních sítí. Ani to však nebylo samozřejmé: například moderátor diskusního fóra Nett-Werk Köln, jež normálně slouží k předávání informací o tom, kde je otevřen jaký klub a kde je nová objížďka, prvních několik zpráv o incidentu smazal. Jak později řekl, myslel si, že jsou dílem internetových provokatérů (trollů, jak praví e-žargon).
V neděli se zprávy o sexuálním násilnictví objevily na internetových stránkách deníku Süddeutsche Zeitung, ve zpravodajství agentury DPA a v kolínském bulvárním nedělníku Express. Po pondělní tiskové konferenci, kterou na dané téma uspořádala kolínská policie, se onoho příběhu chopila komerční televize RTL a Spiegel Online. Ve vysílání veřejnoprávní televize ZDF, patrně nejvýznamnějšího sdělovacího prostředku v celé zemi, se však nejdůležitější zpráva nového roku vůbec neobjevila – až do úterka.
„Špatně jsme to posoudili,“ napsal později zástupce šéfredaktora ZDF Elmar Thevessen na Facebooku, „měli jsme ve večerních zprávách incident alespoň zmínit.“ Přesto se Thevessen velmi divil, že se divákům selektivní zpravodajství ZDF nelíbilo. „Jsme zavaleni zlobou a hněvem,“ citoval jej deník Der Tagesspiegel, „je znepokojivé, s jakou dávkou nedůvěry se setkáváme.“
Pro mnoho Němců je však daleko znepokojivější to, co vypadá jako vzorec jednání, podle něhož se veškeré špatné zprávy o imigrantech mají tutlat. Podle různých hlasů z policie – vždy anonymních – nebyl kolínský incident s imigranty nijak nový, pouze jeho rozsah byl větší než obvykle. Jeden bavorský kriminalista řekl, že dostal pozvání od ZDF, aby mluvil o prudkém nárůstu kriminality v posledních třech měsících roku 2015.
Moderátor pořadu mu měl bez obalu říci, že pokud bude svalovat vinu na imigranty, bude rozhovor okamžitě ukončen.
I Der Spiegel, úzkostlivě centristický titul, přiznal, že v prvních hodinách po kolínském incidentu se lidé mohli dozvědět pravdu pouze z internetových stránek provozovaných ultrapravicovými či nacionalistickými extremisty.
NĚMECKÝ OBRAT
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Následující neděli svolalo protiislámské hnutí Pegida v různých městech protestní demonstrace. Několik z nich skončilo střetem s policií; v Kolíně policisté dokonce použili proti demonstrantům vodní dělo. Logická následná otázka, kde tedy bylo řečené dělo na Silvestra, jen prohloubila pomyslný příkop, jenž odděluje stále radikálnější tábory příznivců a odpůrců vládní imigrační strategie.
Politici jsou si toho vědomi. Vicekancléř a šéf sociální demokracie Sigmar Gabriel mluvil o „tvrdých opatřeních, jinak nám lidé už nebudou vůbec věřit“, jak jej citoval deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ministr vnitra Lothar de Maizere se bral za usnadnění deportací žadatelů o azyl, kteří se dopustí trestného činu. Kancléřka Merkelová, která už v půli prosince připustila, že „počet uprchlíků je třeba razantně snížit“, mluvila stejně temně o „rázné odpovědi státu“.
Merkelová a její otevřené dveře dnes slouží jako hromosvod pro hněv a úzkost lidí, jejichž svět je novou situací ohrožen. Kancléřka přitom v srpnu neměla dvakrát na vybranou. Kdyby byla nařídila obehnat Německo ostnatým drátem, migranti by se začali hromadit v sousedních zemích. Bylo to v době, kdy ještě neutichly hlasy z Řecka, jež přirovnávaly dnešní Německo k srdci Hitlerovy říše. Jakkoli je to srovnání absurdní, každý německý politik udělá vše, aby se mu vyhnul. I kancléřka byla rozhodnuta nedat nikomu záminku k vyvolávání protiněmeckých nálad. Zvolila to, co tehdy vypadalo jako menší zlo.
Výsledkem však je, že Německo, jež se donedávna pyšnilo de facto absencí otevřenétéma ho nacionalismu ve vrcholné politice, se dnes přidává k zemím bolestně rozervaným postojem k imigrační krizi. To je nebezpečnější jev, než jak to na první pohled vypadá. Znamená to, že Evropská unie ztrácí jeden ze svých posledních opěrných bodů. Poté, co dluhová krize v posledních dvou letech vystavila naplno na odiv nevýhody společné měny, pod tlakem imigrace a teroristické hrozby se začal rozpadat schengenský systém (viz mapa). Unijních výdobytků tak vůčihledě ubývá.
Co víc, ve většině členských zemí Evropské unie promlouvá do exekutivy silně euroskeptický hlas (znovu viz mapa). V těch zemích Unie, které sužuje více chudoba než imigrace, obvykle tento hlas patří extrémní levici. V bohatších zemích, jež logicky nesou větší břemeno imigrace, oním hlasem mluví populisté nacionalistického typu. Spojuje je odpor k Bruselu a k uspořádání, jemuž pejorativně přezdívají Pax Germanica. Jejich půvab pro voliče nespočívá ve vytváření nového, lepšího řádu, nýbrž pouze v bourání řádu stávajícího.
Politický střed měl dosud oporu právě v Německu; dokud tam věci fungují, jak mají, hrají maďarský Jobbik i španělská strana Podemos druhé housle. Kolínské řádění imigrantů, pokrytecká reakce autorit a následná radikalizace německého postoje k evropskému problému číslo jedna tuto oporu podstatně oslabily.
Čekání na výbuch trvalo 126 dnů, jež uplynuly od berlínského prohlášení Merkelové až do silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, kdy se naděje o tom, že „to dobře dopadne“, definitivně rozplynula. Pax Germanica 2015–2016 Politický střed vymírá, Schengenská dohoda přestává platit. Evropská unie čelí nejintenzivnější skepsi od svého vzniku. Jak se v tom smyslu za poslední rok přeskupila politická moc?
ŠVÉDSKO * Tradičně liberální Švédové loni začali podporovat protiimigračně laděnou stranu Švédských demokratů, dnes by ji volilo 25 procent lidí, více než vládnoucí socialisty. * Devítimilionové Švédsko se loni rozhodlo přijmout 190 tisíc imigrantů.
DÁNSKO * Dánská lidová strana (nacionalisté) získala v červnových volbách 21 procent a 37 parlamentních křesel ze 179. * Vládne spolu s konzervativci a hrozí odchodem z koalice v případě zjemnění ostrého antiimigračního zákona.
NIZOZEMSKO * Největší nacionalisticky laděná partaj, Strana pro svobodu význačného kritika islámu Geerta Wilderse, v průzkumech voličských preferencí výrazně vede; kdyby se parlamentní volby konaly letos v lednu, zvítězili by s náskokem 18 procentních bodů. * Loni měl Wilders jen šest procent; preference mu narostly poté, co se vláda rozhodla přijmout do konce letošního roku 60 tisíc imigrantů.
BRITÁNIE * Parlamentní volby trochu překvapivě vyhráli rozpočtově střídmí konzervativci Davida Camerona. * Letošní rok ministerského předsedu čeká kampaň před referendem, jež rozhodne o dalším členství Británie v Evropské unii.
FRANCIE * Národní fronta (nacionalisté) v prosinci vyhrála první kolo komunálních voleb, když získala nejvíce hlasů (28 procent) v šesti ze třinácti administrativních oblastí; v druhém kole neuspěla jen proto, že socialisté prezidenta Hollanda v několika oblastech raději z voleb odstoupili a doporučili svým voličům odevzdat hlas republikánům exprezidenta Nicolase Sarkozyho. * Šéfka strany Marine Le Penová bude mít napřesrok zálusk na prezidentské křeslo.
ŠVÝCARSKO * Země sice není součástí EU, ale za povšimnutí stojí: v říjnových volbách získala ultrakonzervativní Švýcarská lidová strana, která požaduje razantní imigrační kvóty, 29,4 procenta hlasů, což je její historicky nejlepší výsledek.
NĚMECKO * Po „otevření dveří“ pro imigranty získala nacionalistická strana Alternative für Deutschland v průzkumech voličských preferencí bezprecedentních osm procent. * V téže době poklesly preference křesťanské demokracie kancléřky Angely Merkelové ze 40 na 37 procent. * Protimuslimské hnutí Pegida zorganizovalo v říjnu v Drážďanech dvacetitisícovou protiimigrační demonstraci.
POLSKO * Říjnové parlamentní volby vyhrála společensky konzervativní a ekonomicky levicová strana Právo a spravedlnost, jejímž prvním počinem u moci bylo, že odmítla přijetí již dohodnutého množství imigrantů.
PORTUGALSKO * Parlamentní volby sice vyhrála dosud vládnoucí partaj pravého středu, ale nakonec se k moci dostala pestrá směs levicových stran (včetně komunistů); základním atributem nové vlády je, podobně jako ve Španělsku, odpor k vyrovnaným veřejným financím.
ŠPANĚLSKO * V prosincových parlamentních volbách sice vyhráli pravostředoví lidovci, ale největší díru do světa udělala ultralevicová strana Podemos, která svůj voličský půvab opírá o odmítnutí rozpočtové kázně. * Jestli se bude Podemos podílet na vládě, závisí na rozhodnutí socialistů.
ITÁLIE * Vládnou socialisté premiéra Mattea Renziho, ale nacionalistická strana Liga severu letos v létě vyhrála regionální volby v oblastech Benátska a Lombardie; v Toskánsku, baště Renziho Demokratické strany, získala plných 20 procent hlasů. RakOUSkO * Zemí prošly statisíce migrantů, většinou na cestě do sousedního Německa. * Svobodní (nacionalisté) získali v zářijových komunálních volbách 30 procent hlasů. * Od května 2015 jsou nejpopulárnější stranou v zemi, některé průzkumy jim dávají náskok ve výši až deseti procentních bodů.
FINSKO * Strana Finů či „praví Finové“ (nacionalisté), jak se partaji přezdívá, získala v dubnových volbách 17,7 procenta hlasů a stala se druhou nejoblíbenější stranou v zemi. * Oficiálně odmítá rasismus, ale 51 procent jejích voličů souhlasí s tvrzením, že lidé určitých ras se nehodí k životu v moderní společnosti.
MAĎARSKO * Parlamentní volby proběhly už v roce 2014; přestože vládnoucí strana Fidesz premiéra Viktora Orbána se s imigranty nemaže (letos nechal Orbán postavit 175 kilometrů dlouhý plot podél hranice se Srbskem), přes 20 procent hlasů dostal otevřeně antisemitský Jobbik.
ŘECKO * Kdo má to štěstí, může si užít obou extrémů najednou; země pociťuje z jedné strany německou tvrdost při vymáhání dluhů (pročež se vzmáhá krajní levice) a z druhé strany u jejích břehů přistávají blízkovýchodní migranti (pročež se daří i nacionalistům). * Neomarxistická Syriza premiéra Alexise Tsiprase po letošních volbách vládne, ale sedm procent hlasů dostala i otevřeně fašistická partaj Zlatý úsvit. Úzkostlivě centristický Der Spiegel přiznal, že v prvních hodinách po kolínském incidentu se lidé mohli dozvědět pravdu pouze z internetových stránek provozovaných ultrapravicovými či nacionalistickými extremisty.
Populisty spojuje odpor k Bruselu a k uspořádání, jemuž pejorativně přezdívají Pax Germanica. Jejich půvab pro voliče nespočívá ve vytváření nového, lepšího řádu, nýbrž pouze v bourání řádu stávajícího. Kolínský incident v číslech 1000 násilníků, drtivou většinou tvořili mladí muži severoafrického a blízkovýchodního původu 80 cvičených policistů v akci 2 oznámená znásilnění 10 útočníků vykázáno z náměstí 11 útočníků zadrženo 71 lidí zkontrolováno (všichni se prokázali jako žadatelé o azyl) 32 útočníků obviněno 200 trestních oznámení (policie nepředpokládá, že by je kdy vyšetřila) 600 až 1000 stížností na zločinné jednání, většinou krádeže a hrubé sexuální obtěžování
O autorovi| Daniel Deyl * deyl@mf.cz
