Prokleté opium

Drogový byznys v Afghánistánu vynáší všem zainteresovaným

perex
Obchod s opiem je veskrze špatný a samozřejmě nelegální. Měl by se potírat všemi prostředky. To je základní premisa, z níž vycházejí nejen mezinárodní organizace monitorující drogovou problematiku, ale i USA z pozice hlavní globální mocnosti.

(text) Při bližším pohledu má však opium přinejmenším ještě jeden rozměr, v němž to nezavání sírou z pekla. Jistě – zisky z pěstování, pašování a prodeje opia vytvářejí miliardový nelegální byznys, jenž financuje války a terorismus a způsobuje smrt mnoha tisíců lidí ročně. Opium, jež slouží k výrobě heroinu, však zároveň živí nezanedbatelný podíl populace v producentské zemi číslo jedna. Zejména nejchudší rodiny, jež by bez makových polí a šťávy z nezralých makovic zvané opium pravděpodobně zemřely hlady.
Dle OSN měla loni poptávka po opiu hodnotu zhruba 65 miliard dolarů. Je na něm závislých zhruba patnáct milionů osob, přičemž opiáty jich ročně zabijí asi 100 tisíc. Bezkonkurenčním lídrem v produkci opia je v současnosti Afghánistán, v němž vzniká 93 procent této drogy. Barma, Laos a další producenti v podstatě jen paběrkují. Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) to jen v roce 2009 odhadl na 6900 tun afghánského opia, které v surové podobě nebo jako heroin či morfin zaplavily svět. Druhou stránkou věci je, že ze sklizně makových polí profitovalo 1,6 milionu drobných afghánských zemědělců, pro něž to byla jedna z mála alternativ jak přežít. Co si počít se zemí, v níž spojenci v čele s USA již přes osm let marně zavádějí demokracii, bratr prezidenta je na výplatní listině CIA a zároveň je považován za jednoho z hlavních pašeráků opia, ve které produkce této drogy výrazně stoupla s příchodem Američanů, Britů a příslušníků dalších západních států? Opium v Afghánistánu živí nejen místní zemědělce, ale i Tálibán a další povstalecké skupiny. Vlastně všechny vrstvy obyvatel se na obchodu s touto komoditou nějak podílejí. A to jsme ani nepřekročili hranice státu. Existuje vůbec nějaké řešení, jak zbavit Afghánistán opia? A je to vůbec v zájmu Američanů či Britů, kteří se do rolí hlavních bojovníků proti opiu obsadili?

VYHAZOVALI PENÍZE Ne a ne, je názor autora tohoto článku. Na první otázku stejně odpovídá například komentátor deníku The Washington Post a držitel Pulitzerovy ceny Eugene Robinson. Má k tomu své důvody. Na vlastní kůži totiž zažil – jako korespondent deníku v Jižní Americe – tažení proti kokainu za administrativy George Bushe staršího. Američané na to šli tehdy podobně jako donedávna v Afghánistánu. Zaměřili se na ničení polí v peruánském údolí řeky Huallaga, kde se svého času pěstovalo 60 procent světové produkce koky. Následovaly zátahy na zpracovatelské laboratoře v Kolumbii – tady se z koky stával kokain. A nakonec chtěli Američané rozbít přímo pašerácké kartely. „Nic nefungovalo. Jediné, čeho USA dosáhly, bylo přemístění polí s kokou do dalšího údolí a velké kartely se rozdělily na menší. Dokud budou lidé drogy chtít, jiní najdou cestu, jak jim je dodat,“ napsal Robinson skepticky k podobným americkým snahám v Afghánistánu.
Dle loňské zprávy OSN o drogách závisí život poloviny obyvatel v jihoafghánské provincii Hílmand na pěstování máku. Jak by ne – do Hílmandu se soustřeďuje výroba opia. Své hlavní bašty zde má Tálibán a násilné střety tady nejsou žádnou výjimkou. Působí tu samozřejmě i velký počet amerických vojáků, již se zde každý den setkávají s ekonomickou realitou. Pokud místním lidem zajišťuje potravu opium, jak mohou zahraniční vojenské jednotky získat podporu civilistů ničením jejich úrody nebo pronásledováním pašeráckých gangů, tedy rušením primárních zdrojů peněz vesničanů? Odpověď je asi jasná.
Loni v červnu to pochopili i Obamovi rádci ve Washingtonu. A připravili novou strategii boje proti produkci drog v Afghánistánu. Tkví v tom, že Američané postupně přejdou z likvidace surovin na financování alternativních zemědělských programů. Jak tehdy potvrdil zvláštní vyslanec USA pro Afghánistán Richard Holbrooke na zasedání ministrů zahraničí skupiny G8, likvidační programy nefungovaly. A vlastně jen hnaly rolníky do rukou povstaleckého Tálibánu. Holbrooke přímo řekl, že „likvidace je vyhazování peněz“. Pravdou je, že USA přispívají již od roku 2002 stovkami milionů dolarů – a bez výrazného efektu – na to, aby lidé změnili pěstovanou plodinu. Přesto lze najít příklad, kde tato strategie – i když za specifických podmínek – zaznamenala úspěch (viz Thajský program uspěl).

NENÍ LEPŠÍ NEDĚLAT NIC? Američané v Afghánistánu primárně bojují s Tálibánem, nikoli s drogami. I v tom je možné jádro problému. „Afghánistán je zemí jedné úrody,“ tvrdí John Pike, zakladatel monitorovací skupiny GlobalSecurity.org ve Washingtonu. Loni navrhl americké vládě, jak se vypořádat s Tálibánem a skoncovat s obchodem s drogami – nakoupit a zničit většinu úrody opia a část zpracovat na lékařský morfin a distribuovat jej do zemí třetího světa. „Pokud armáda nevyřeší financování Tálibánu, pak mně přijde všechno ostatní jako ztráta času,“ říká Pike. A dodává: „Tálibán využije zisky z drog k angažování dalších bojovníků stejně rychle, jak je budeme střílet.“ (Tálibán a další militantní skupiny vydělávají dle OSN na heroinu a opiu 100 až 400 milionů dolarů ročně.) Další problém, jak jej vidí OSN ve své zprávě, se skrývá v tom, že v Afghánistánu už prakticky neexistuje rozdíl mezi teroristickými skupinami, povstalci a organizovaným zločinem. Jejich taktika a zdroje (opium) jsou totiž stejné. „Všichni aktéři zapojení do destabilizace Afghánistánu jsou přímo či nepřímo zapleteni do drogové ekonomiky,“ píše se v reportu Addiction, Crime and Insurgency, the Transnational Threat of Afghan Opium (Závislost, kriminalita a povstání, nadnárodní hrozba afghánského opia).
Často se poukazuje, že pokusy Američanů stabilizovat situaci v Afghánistánu podkopává zkorumpovaná vláda Američany dosazeného a tolerovaného prezidenta Hamída Karzáího. Připomeňme opět, že právě opium a heroin, respektive zisk z obchodu s těmito drogami, korumpují tyto vládní i jiné úředníky.
USA se v posledních letech poučily, že likvidace opiových políček v Afghánistánu paradoxně vede spíše ke zvýšení jeho produkce. Není tedy nakonec lepší nedělat ve věci pěstování opia nic? Při dobrých úrodách vznikne přirozená nadprodukce, zásoby opia se zvýší, cena dramaticky klesne a zemědělci o vlastní vůli přejdou na pěstování jiné plodiny – stalo se to v roce 2000 a v posledních dvou letech se koneckonců děje totéž.
Narkomani ve světě spotřebovali loni 5000 tun opia. Afghánistán ho však vyprodukoval 6900 tun. Přebytek vedl ke snížení cen, jaké nenastalo od devadesátých let. Zásoby a nadměrné dodávky způsobily, že pro farmáře přestalo být pěstování opia atraktivní. Ještě v roce 2008 opium vytvářelo sedm procent HDP Afghánistánu, loni už jen čtyři. Rok po svržení tálibánského režimu (2002) to bylo rekordních 27 procent. Stále však není možné říct, jde-li o trvalou tendenci poklesu. Pravděpodobně je to spíše důsledkem jednoduché ekonomiky, a nikoli prosazování zákona.
Předloni klesaly ceny opia, ale stoupaly ceny potravin. Ve srovnání s rokem 2003, kdy opium vyneslo farmářům 27krát vyšší zisk než pěstování pšenice, v roce 2007 to byl desetinásobek. A od roku 2008 už je to jen trojnásobek. Pěstování máku v Afghánistánu v posledních dvou letech skutečně kleslo o devatenáct (2008), respektive 22 procent (2009).
Výrazně narušit fungující řetězec obchodu s opiem (ne jej natrvalo zničit) se zdá docela jednoduché, napsala profesorka Moyara Ruehsenová, specialistka na praní špinavých peněz a pašování drog z Monterey Institute of International Studies – nechat farmáře na pokoji a soustředit hlavní pozornost na pašeráky na hranicích. Pokud je armáda – a je jedno zda afghánská či americká – zlikviduje, nebudou mít drobní pěstitelé komu opium prodat. Ceny ještě více klesnou a farmáři přejdou k jiné plodině.
Proč si tedy Američané, Britové a další nenechají poradit?

ČÍSLA NELŽOU „Drogy patří k nejvýnosnějšímu zboží na světě. Zisky z drogové zločinnosti dosahují makroekonomických rozměrů,“ uvádí výkonný ředitel UNODC António Maria Costa. Costův úřad nabízí i mnoho údajů, které ukazují, že intervence spojeneckých sil v Afghánistánu nesnížila produkci drog. Právě naopak – jako by byla zlatým dolem pro mezinárodní drogové syndikáty. Produkce opia se v zemi dle UNODC více než zdvojnásobila z 3276 tun v roce 2000 (respektive z pouhých 185 tun o rok později, kdy platil zákaz opia ze strany Tálibánu) na 8200 tun v roce 2007. A další zarážející věc. Americké jednotky a síly NATO spolu s afghánskou armádou zabaví v Afghánistánu dohromady zhruba jen dvě procenta z celkového množství opia, jež se zkonfiskuje v ostatním světě.
Připomeňme si ještě jednu statistiku OSN. Ta říká, že příjmy Tálibánu z opia – odhadem 100 milionů dolarů ročně – představují jen přibližně tři procenta celkových příjmů Afghánistánu z jeho exportu (3,4 miliardy dolarů v roce 2008). To je jen necelých pět procent celkového trhu s opiem – 65 miliard dolarů. Co ze zmíněných údajů vyplývá?
Dle článku James Risena v The New York Times z 10. srpna 2009 jde mnohem vyšší díl zisků z opia ke stoupencům a obráncům Karzáího režimu než Tálibánu. Risen se navíc domnívá, že tak malé množství zabavené drogy je výsledkem toho, že Američané a spol. útočí pouze na pašeráky, kteří podporují Tálibán. Ti ostatní jsou z obliga… Když v říjnu list The New York Times zjistil, že CIA platila bratrovi afghánského prezidenta Ahmadovi Valímu Karzáímu za spolupráci, byl to obrovský skandál. Především proto, že prezidentův bratr je údajně zapojen do nelegálního obchodování s opiem. A rozhodně ne v pozici malého obchodníčka. USA tedy deklarují boj proti drogovému byznysu v Afghánistánu a zároveň mají na výplatní listině jednoho z drogových šéfů. Pěkné.
Z podobného soudku je případ vyhoštění dvou agentů britské rozvědky MI6 Michaela Semplea a Mervyna Pattersona. První oficiálně působil jako šéf mise EU v Afghánistánu a druhý byl vysokým představitelem OSN v zemi. Oba agenti působili v provincii Hílmand a na konci roku 2007 museli opustit Afghánistán. Oficiálně kvůli kontaktům s Tálibánem. Neoficiálně však lezli do zelí CIA, protože se snažili organizovat obchod s opiem, jak napsaly londýnské Timesy.
Jaký je tedy skutečný zájem Američanů a jejich spojenců v Afghánistánu?

BOX (někam k prvnímu článku)
Thajský program uspěl V Thajsku zaznamenal boj s produkcí opia díky kombinaci tvrdých postihů obchodníků s heroinem a prosazování alternativních zemědělských programů téměř stoprocentní úspěch. Nepochybný podíl na něm měl rozvojový program Doi Tung, iniciovaný v roce 1988 a pojmenovaný dle oblasti v thajské provincii Čchíengráj, proslulé intenzivní produkcí opia. Cílem byla prevence sociálních problémů v opiových lokalitách prostřednictvím vzdělávání, předávání dovedností, výroby a prodeje tradičních ručních výrobků i udržitelného způsobu zemědělství. Usnadnil tisícům farmářů přechod z opia na pěstování alternativních plodin. Na bývalých opiových polích proto dnes roste káva, jahody a makadamové ořechy, které místním farmářům zajišťují dostatek obživy a příjmů. Zkušenosti předává thajská strana prostřednictvím obdobného programu místním zemědělcům v horských příhraničních oblastech Barmy obývaných především etnickou skupinou Wa. Na úspěšném provedení má nemalý podíl místní armáda. Za asistence programu Doi Tung a UNDCP uskutečnila a financovala mnoho rozvojových projektů. Dnes je díky nim na dřívějších makových polích vidět tisíce hektarů čajových a kávových plantáží, kaučukových a ovocných sadů. Rozsáhlé plochy byly zavodněny pro pěstování rýže. Navzdory tomu zůstává Barma dle zpráv OSN druhým největším producentem opia na světě. Nechvalné proslulosti se tato jihoasijská země nezbavila ani po rapidním poklesu produkce v posledních patnácti letech. Vojenský režim chce docílit úplného vymýcení opia v zemi do roku 2014.

Pramen: Jaroslav Valůch, Vítězové a poražení opiové války

BOX (k mapce, umístit na druhou dvoustranu?)
Drogové trasy Pašování opiátů v podstatě probíhá ze tří hlavních producentských center na tři různé trhy. První – a nejdůležitější – vede z Afghánistánu do sousedních zemí, na Blízký východ, do Evropy, Afriky i do USA. Nejčastěji přes Írán nebo Pákistán, Turecko a Balkán do jižní i západní Evropy. Zhruba pětina afghánského exportu drog putuje po takzvané severní cestě přes země bývalého Sovětského svazu a Polsko především do Německa. Druhá základní trasa směřuje z Barmy a Laosu do jihovýchodní Asie (převážně do Číny) a dále do Austrálie. Třetí pak z Mexika, Kolumbie, Guatemaly nebo Peru zásobuje především USA. Objevují se však i nové, alternativní cesty. Například afghánské opium cestuje do Číny přes Pákistán nebo Dubaj. Z tohoto emirátu putují opiáty i do Malajsie, kam je dříve exkluzivně dodávala Barma, a potom do Austrálie. Rozvíjejí se i pašerácké cesty do Kanady, kde dominují opiáty z jihovýchodní Asie, přes Indii a Pákistán.

Pramen: Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC)

* (druhý hlavní text) Čína
Opiové poučení Číňané nezapomínají na události, jež v polovině 19. století zásadně ovlivnily dějiny země S popravou britského občana Akmala Shaikha, který do Číny pašoval heroin, souhlasilo dle lednového on-line průzkumu v čínských médiích 97 procent respondentů. V Čínské lidové republice za podobné přečiny hrozí smrt. A veřejnost projevuje vůči pašerákům drog silnou nelibost. Dle tamních úřadů jsou důvodem tohoto odporu především „hořké zkušenosti z minulosti“. Na co narážejí? Na takzvané opiové války mezi Čínou a Velkou Británií (a dalšími zeměmi) v polovině 19. století. ZMĚNA SITUACE Číňané stále nezapomněli na dobu, kdy Britové využili jejich slabin – vášně pro opium, nerozhodnosti císařské dynastie Čching, korupce, slabé armády a minima poznatků o západní kultuře – a uvrhli asijskou říši do stoletého opiového rauše a vyždímali spolu s Francií, USA a Ruskem z bohatého státu, co se dalo. Na počátku 21. století je však úplně jiná situace. Čína se již nenechává šikanovat cizími mocnostmi. Velké Británii však nikdy neodpustila nekompromisní vpád západní civilizace na své území. Navzdory tomu ostrovní království pořád patří mezi významné obchodní partnery Pekingu. Opiové války významně formovaly vztahy Číny a západního světa a jsou často interpretovány (i některými čínskými historiky) jako ukončení čínské obchodní i kulturní izolace a počátek moderní historie země. Většina Číňanů je však pořád vnímá jako symbol národní hanby a poroby. Možná i proto zaujali takový jednoznačný postoj k popravě údajně psychicky nemocného britského pašeráka. „Novodobou opiovou válku neprohrajeme,“ volají občané nejlidnatější země světa. Poučila se Čína z historie? OPIUM NAD STŘÍBRO Obchod mezi Velkou Británií a Čínou se rozvíjel již od první poloviny 17. století. Ze strany čínské státní správy však byl fakticky velmi omezován a od roku 1757 k tomuto účelu fungoval jediný přístav – Kanton. Britové, kteří měli na čínský export prostřednictvím Východoindické společnosti prakticky monopol, vyváželi z „Říše středu“ zejména čaj, hedvábí a porcelán, v Evropě i v Americe velmi žádané komodity. O britské výrobky však v Číně zájem nebyl. Císařství bylo samostatné a zahraniční zboží nepotřebovalo. Nebo si to aspoň vládnoucí Čchingové mysleli. Číňané byli ochotni měnit své produkty pouze za stříbro, což výrazně neprospívalo platební bilanci Angličanů.
Jakási předzvěst (neblahé) budoucnosti Číny se projevila v roce 1793, kdy Východoindická společnost vyslala do Číny diplomatickou misi. Vedl ji lord George Macartney, jenž s sebou vezl vedle vzorků zboží britské výroby ve stočlenném doprovodu i vědce a umělce. Neuspěl. Průmyslová revoluce nabírala obrátky, ale stárnoucí císař Čchien-lung o tom neměl ani tušení. Britské požadavky větších obchodních příležitostí na základě veřejně vyhlášených cel a zřízení diplomatického zastoupení v Pekingu byly pro Čínu pozvánkou do právě se rodícího moderního světa. Neprozřetelně ji odmítli. V roce 1816 se pak dalšímu poselstvu v čele s lordem Amherstem dostalo nezdvořilého přijetí a bylo posláno pryč. V té době už hrály Velká Británie a britská Indie klíčovou roli při otevírání Číny pro světový obchod. Co se změnilo?
Britové našli zboží, jež nejen krylo nákup čaje nebo hedvábí, ale brzy vysálo i čínské stříbrné zásoby – opium. Za tento artikl, pěstovaný na obrovských plantážích v Bengálsku a Biháru, Číňané ochotně platili v hotovosti. Čínská pokladna se pomalu a jistě začala vyprazdňovat. A začal růst počet Číňanů trpících závislostí na opiu – v roce 1835 jich dle odhadů mohlo být již více než dva miliony. Východoindická společnost, potažmo britská koruna, a soukromé firmy (hlavně Jardine, Matheson & Co.) na obchodu s opiem neuvěřitelně vydělaly, ale pro Číňany byl hospodářskou zhoubou.
Odliv stříbra na splácení neustále rostoucího dovozu opia začal dělat starosti i čchingským úředníkům. Povšimli si, že se stříbro zdražuje vzhledem k měděným mincím, za něž je obyvatelstvo kupovalo na zaplacení daní. To ohrožovalo jak státní příjmy, tak blahobyt obyvatel. Pekingská vláda se snažila zakročit – v letech 1800 a 1821 vydala zákaz dovozu opia. Droga se však pašovala do čínských přístavů ve stále větším množství.
V roce 1836 se ozývaly hlasy obhajující legalizaci obchodu s opiem, protože se stejně nedal zastavit. Nepodařilo se. A v roce 1839 vyslal císař Tao-kuang do Kantonu komisaře Lin Ce-süa, aby donutil zahraniční kupce zastavit dovoz opia do Číny. Lin se vypořádal s čínskými dodavateli opia v Kantonu a cizince nakonec donutil k vydání zásob opia – dvacet tisíc beden v tržní hodnotě dva až tři miliony dolarů. Další opium, jež mezitím stouplo v ceně, však bylo na cestě z Indie. Kupci navíc tušili, že jim britská vláda jejich ztráty uhradí. Komisařovo snažení proto mělo jen krátkodobý účinek. Navíc vyústilo ve válku, jež výrazně změnila status quo. PROHRA A ZÁVAZKY V květnu 1839 vydal Peking nový a mnohem přísnější edikt vztahující se na kuřáky a pašeráky opia. Zahraniční dovozci měli být potrestáni stětím a čínští překupníci uškrcením. Po incidentu z 12. července 1839, kdy po srážce s britskými námořníky zemřel čínský poddaný Lin Wej-si, se situace vyhrotila v ozbrojený konflikt. Čínský komisař totiž Britům zastavil veškeré dodávky potravin, což nemohlo zůstat bez odpovědi. Tři britské ozbrojené lodě rozdrtily 4. září 1839 u Kau-lunu archaické čínské džunky, prorazily blokádu a zmocnily se proviantu. Incidentu si všimli i v Londýně a britský parlament rozhodl o vyslání expedičních vojenských sil na pomoc. Zbrojit začali také Číňané. Převaha Evropanů však byla zřejmá. A po asi půltuctu vojenských střetů podél jihovýchodního pobřeží Číny během následujících tří let, kdy Britové mimo jiné ovládli Hongkong, přístav Ning-po, dobyli Šanghaj a nakonec se objevili před branami Nankingu, musel Peking přistoupit na „mír“.
Takzvaná nankingská smlouva byla podepsána 29. srpna 1842. Šlo o první, pro Čínu velmi nevýhodnou dohodu, která císařství diktovala několik důležitých závazků. Za prvé exteritorialitu (jurisdikci zahraničních konzulů nad zahraničními státními příslušníky), dále náhradu válečných škod (21 milionů jüanů), mírné celní poplatky (pět procent na všechno dovážené zboží), doložku nejvyšších výhod („nestrannou“ benevolenci Číňanů vůči všem cizincům) a svobodu obchodu se všemi zájemci bez monopolů. Navíc císařství podstoupilo Britům na „věčné časy“ neobývaný ostrov Hongkong – Británie pak roku 1860 získala ještě poloostrov Ťiou-lung a smlouvou z 9. srpna 1898 takzvaná Nová území a pobřežní ostrůvky do nájmu na 99 let. A otevřelo pro volný obchod pět čínských přístavů (Kanton, Šanghaj, Sia-men, Fu-čou a Ning-po), v nichž směli působit britští konzulové. Peking zásadně odmítl pouze legalizaci obchodu s opiem. Podobné úmluvy pak museli Číňané uzavřít roku 1844 s USA a Francií a později i s dalšími státy.
Čínská strana nikdy zásady nankingské smlouvy plně nepřijala a se smluvními výsadami se nechtěla spokojit ani Velká Británie. V důsledku toho se tento smluvní systém nikdy plně nerealizoval. Dokud Britové a Francouzi nevybojovali proti Číně druhou válku a nezajistili si nové smlouvy v Tiencinu v roce 1858. Ani tehdy však váhavá dynastie nechtěla tento nový řád uznat. Dokud anglo-francouzská expedice roku 1860 neobsadila přímo Peking. DIKTÁT SMLUV NAHRADIL JINÝ Čína se proti své vůli ocitla ve slabším postavení, vystavena obchodnímu pronikání Západu a obchod provázející kultuře. Do začátku 20. století se struktura smluvních vztahů rozvinula v ucelený, dobře artikulovaný mechanismus. Ten byl založen především na otevřených přístavech. Zprvu jich bylo pět a nakonec více než osmdesát.
Obchod s opiem se přesunul přímo do Číny. Od osmdesátých let 19. století začala domácí čínská produkce vytlačovat indický dovoz, který úplně ustal v roce 1917. Dovoz opia z Indie do Číny tedy trval pod britským dohledem více než sto let.
Století nerovnoprávných smluv vysávajících Čínu prakticky skončilo až v roce 1943, kdy se USA a Velká Británie formálně vzdaly exteritoriality jako klíčové součásti celého systému. A s opiem si komunistické vedení hladce poradilo po roce 1949. U Číňanů však stále převládá pocit, že západní mocnosti chtějí jejich zemi vytlačit z pozice globálního lídra, na niž neochvějně směřuje, zpátky do podřízené role, ve které se „Říše středu“ nacházela v době, kdy její skutky řídilo opium. *

BOX (kamkoli)
Opium lidstva Již v sumerském písmu existoval ideogram pro mák, který byl totožný se znakem pro slovo radost. Egyptské papyry popisují, jak se šťáva z nezralých makovic podávala vojákům před bojem pro zvýšení bojovnosti. Opium se však současně užívalo jako analgetikum i jako prostředek na vyvolání snů. Opium zmiňuje Homér v eposu o Odysseovi. Jako lék proti bolesti je používali římští lékaři. Znali je i Židé, kteří jím zmírňovali utrpení odsouzenců na kříži. Rovněž se používalo v Indii. V prvních stoletích našeho letopočtu je odtud buddhističtí mniši-misionáři zanesli do Číny. Ve starověku ani ve středověku se ještě nekouřilo. Užívalo se nezpracované – jako sušená šťáva z nařezaných nezralých makovic, která se žvýkala. Po objevu destilace se opium začalo používat i jako tinktura, rozpuštěné v lihu (takzvané laudánum – výraz zřejmě poprvé použil Paracelsus okolo roku 1530), eventuálně ve vínu. S rozšířením tabáku v 16. a 17. století se vyvíjely techniky umožňující kouření opia. Když Thomas DeQuincey psal v první polovině 19. století svou slavnou Zpověď anglického poživače opia, byl tento prostředek ve Velké Británii dostupný i v tabletách. Připravoval se také opiový čaj. Opiový roztok se podával i dětem, aby nezlobily. V předminulém století se opium běžně užívalo v těhotenství a pro zmírnění menstruačních obtíží. Ve francouzské armádě se podávalo nejen zraněným, ale i „plošně“ – pro rozptýlení vojáků. Prusové nasadili opium za rakousko-pruské války v roce 1866, která zasáhla i území Čech. Opium užívali britští králové i ministerští předsedové, průmyslníci i dělníci. Ani zdaleka nemělo charakter nějaké politické revolty, nebylo spojeno s kriminálním prostředím spodiny, ba ani bohémy. Společenská změna přišla až počátkem 20. století, kdy se z opia stala zakázaná droga, proti níž se dodnes vede ne zcela úspěšná válka.

BOX1 (asi někam k sobě)
Opium Gumovitá hmota zaschlé šťávy z nezralých makovic, především bílé odrůdy máku (papaver somniferum album). Obsahuje směs alkaloidů, nejvíce morfinu a kodeinu. K získání jednoho kilogramu surového opia je třeba šťáva z přibližně dvaceti tisíc nezralých makovic. Opium se získává mělkým nařezáváním zelených tobolek zhruba patnáct až dvacet dnů po opadu koruny. Z mléčnic uložených ve stěnách makovic prýští bílá šťáva, která na vzduchu rychle zasychá a hnědne. Nařezávání se provádí k večeru zvláštními noži s paralelně uloženými břity, aby se stěna makovice neprořízla. Ráno druhý den se z povrchu tobolek seškrabávají krůpěje, jež mají šedohnědou až temně hnědou barvu, hořkou chuť a omamnou vůni. Ty se pak upravují do briket nebo bochníků o hmotnosti 0,5 až 1,5 kilogramu a takto přicházejí na trh.

TABULKA (k BOXU 1)
Hlavní alkaloidy Látka* Obsah v surovém opiu (v %)
Morfin* 2,7–21
Narkotin* 6–10
Kodein* 0,3–4
Papaverin* 0,8–1
Thebain* 0,1–0,6

Pozn.: Obsah jednotlivých alkaloidů závisí do značné míry na genetickém založení rostlin a na podmínkách prostředí.

BOX2
Heroin Nejznámější člověkem připravený derivát morfinu. Chemicky jde o diacetylmorfin, jenž vzniká povařením morfinu s bezvodou kyselinou octovou. Objeven byl v roce 1874. Od roku 1898 jej legálně prodávala po celém světě německá firma Bayer (Elberfeld) pod obchodním označením „heroin“ jako znamenitý prostředek k uklidnění. Když lékaři zjistili, že si v ničem nezadá s morfinem, naopak je návykovější, závislost vzniká dříve a abstinenční příznaky jsou po něm horší, bylo již pro mnoho pacientů pozdě. Z terapie byl proto vyřazen a celosvětově bylo zakázáno jeho používání. Nejčastější způsob aplikace je nitrožilní, dále pak šňupání, kouření nebo inhalace.

k tomu
GRAF
Nejhorší je Rusko Spotřeba heroinu ve světě v roce 2008
(v tunách)

Pramen: UNODC

*
GRAF
Vyšší produkce, nižší cena Průměrná výkupní cena surového opia v Afghánistánu a Barmě
(v dolarech za kilogram) Pramen: UNODC GRAF
Afghánistán převzal žezlo**
Pěstování opia v hlavních producentských zemích
(v hektarech, 1994–2009)

Pramen: UNODC