Organizátoři flotily míru do Gazy nikdy neskrývali, že je pro ně konfrontačním činem
Nedávný summit Evropské unie a Ruska v Rostově na Donu by mohl být považován za naprosté fiasko – žádná z projednávaných otázek se nikam neposunula. Navzdory tomu obě strany odcházely spokojené: „Dokázali jsme, že se umíme dohodnout.“ Styčným bodem, v němž se shodly, bylo prohlášení odsuzující Izrael za snahu udržet blokádu pásma Gazy. Fakta jsou známá a nevyvolají nic jiného než znuděné zívání. Pásmo Gazy ovládá teroristická organizace, která vyhlásila Izraeli válku až do úplného zničení. Proti území, z nějž pochází prokazatelná hrozba, se používá buď útočná vojenská operace, nebo blokáda. Američané – a s nimi i Češi – jsou v Afghánistánu ze stejných důvodů. A představa konvoje s humanitární pomocí Tálibánu, jemuž by spojenci nechali volný průchod, vyvolává jen trpký úsměv. Nikdo nebyl natolik pošetilý, aby se na začátku šedesátých let 20. století, v době karibské krize, pokusil prolomit blokádu okolo Ostrova svobody – Kuby. Současná „flotila míru“ do Gazy měla být od začátku konfrontačním činem, žádný z organizátorů to nikdy neskrýval a řeči o akutní potřebě humanitární pomoci byly určeny jen pro chudé duchem. Kdyby tureckým pořadatelům výpravy šlo o dětské kočárky, léky a jiné údajně nedostatkové zboží, asi by si pořídili spíš nákladní loď než pětinásobně dražší výletní parník, do jehož podpalubí se takových věcí mnoho nevměstná. Izraelci denně vypravují do Gazy sto nákladních vozů se zbožím. Za týden tam dovezou podstatně víc než celý náklad, který se bojovníci za mír snažili mermomocí a s rizikem ohrožení života propašovat. Navíc náklad skončil v Gaze pouhý den po krvavé námořní bitvě. Stejně zákeřná je i snaha prezentovat stav v pásmu Gazy jako „druhé varšavské ghetto“. Žádný senzacechtivý reportér – a je jich mnoho – nedokázal předložit světu jediný záběr zmučených a na kost vychrtlých palestinských dětí. Zato v mnoha filmových dokumentech lze vidět zástupy svalnatých, dobře živených mladých mužů, jak se připravují na „Svatou válku“ nebo cvičně uřezávají hlavy figurínám představujícím Izraelce. Jak však už bylo řečeno, ve světě, v němž lze zpochybnit relativně nedávnou genocidu doloženou četnými hmotnými i nehmotnými důkazy a ve kterém se slovo holokaust bezostyšně používá pro kdejakou potyčku, fakta nikoho nezajímají. Zmatením pojmů vždy začínala osudová dehumanizace lidstva. Stačí ztratit schopnost jemně rozlišovat a jsme nazpět v džungli mezi divochy – ani zdaleka ušlechtilými. Neexistuje snad skutečný rozdíl mezi zadržením českého reportéra při pokusu o válečnou provokaci s následným vypovězením do 48 hodin a únosem mladého Izraelce z vlastní země do mučíren v Gaze, ve kterých již strávil čtyři roky a možná stráví i zbytek života? Únos jako únos? Základních lidských práv byli zbaveni při výkonu povolání jak onen statečný reportér, který ve zmatku přišel o oblíbené tričko a mobil, tak Daniel Pearl, jemuž „míroví aktivisté“ před kamerou obřadně uřízli hlavu. O kom mluvíme, mluvíme-li o obhájcích lidských práv? O Václavu Havlovi, Andreji Sacharovovi, nebo o účastnících zmařené humanitární akce, jako je poslanec egyptského parlamentu za Muslimské bratrstvo Mohammed al-Baltaj, který v narážce na rekonkvistu vyzýval k odporu proti „pokusům udělat z Palestiny druhou Andalusii“? Svobodná Gaza i Ostrov svobody mají se svobodou asi stejně společného, jako měl za komunismu boj za mír v celém světě s opravdovým mírem. Izraelská blokáda Gazy není tou, která je každodenně prolamovaná. Za všeobecné lhostejnosti je protrhávaná tenoučká kulturní vrstva, křehká blána civilizačních zábran, jež až dodnes blokovala v našem nitru odvěké běsy předsudečných stereotypů. Svět, v němž žijeme, se vyznačuje velkou nesrozumitelností. Je plný dějů, jež vyvolávají úzkost. Budoucnost již dávno není tím, čím bývávala. Velké ideologie, jež dávaly našim životům cíl a smysl, náhle zmizely. Jejich místo obsadily předtuchy, pověry a duchařina. Ekonomická krize? Ekologické katastrofy? Demografický úpadek? Stačí najít zástupný problém, náhražkový cíl, a naše naprostá bezradnost začne okamžitě vypadat jako činorodé plnění důležité agendy. Z temných hlubin nevědomí vyvěrá zasutá potřeba určit univerzálního viníka. Je jím opět středověký travič studní a rozsévač morové nákazy. Nebylo nic přirozenějšího než přiřknout roli Věčného Žida Izraeli. Současný rozbitý, dezorientovaný a znesvářený svět se snadno shodne v jediném – v postoji, který démonizuje, delegitimizuje a ghettoizuje Izrael. Zatímco jedni míroví aktivisté mu svorně přidržují ruce za zády, druzí připravují nové konečné řešení.
