České firmy v polské privatizaci v drtivé většině neuspěly
Měla to být velkolepá expanze srovnatelná se spanilou jízdou husitských bojovníků. Všechny velké české skupiny jako Penta, ČEZ, EPH nebo NWR se s velkou chutí těšily na to, až vstoupí na polský trh, kde liberální vláda Donalda Tuska před dvěma lety vyhlásila rozsáhlou privatizaci státního majetku. Velké sny o rozšíření českého byznysu za severní hranici však vzaly zasvé. Prodej většiny polských podniků už skončil a čeští zájemci dopadli v absolutní většině stejně – prohrou.
Stát jsem já
Jejich snaha přitom ani v nejmenším nebyla utopií. Šance českých firem na úspěch byly naprosto reálné a měly pro něj ty nejlepší dispozice: dostatek kapitálu, obeznámení s prostředím (většina českých koncernů už v Polsku podniká) a zároveň proklamovanou vstřícnost ze strany polských představitelů. Právě v posledním bodě se však nakonec objevil zádrhel. Vláda totiž zahraničním zájemcům neprodává s tak velkou chutí, jakou původně dávala najevo. „Vlastně až dnes se ukazuje, že nic z ohlašované privatizace v podstatě neprobíhá. Poláci prodávají státní podniky takovým způsobem, aby nabízené podíly získaly především domácí firmy a penzijní fondy,“ vysvětluje Michal Šnobr, analytik J&T, společnosti, která se o vstup na polský trh také svým způsobem zajímala. Konkrétně prostřednictvím Energeticko-průmyslového holdingu (EPH), který vlastní společně s PPF a Danielem Křetínským. Během posledních měsíců se EPH zajímal hned o několik privatizačních projektů. Mezi nejdůležitější patřil prodej čtvrté největší energetické firmy Energa v ceně zhruba 50 miliard korun. Vláda nabízela osmdesátiprocentní podíl a kromě EPH byli vážnými zájemci také ČEZ nebo investiční skupina Penta. Jméno vítěze ale bylo více než překvapivé – stal se jím jiný polský energetický koncern PGE, ve kterém nemá většinový podíl nikdo jiný než polská vláda. „Ochota státu prodat tam zkrátka nebyla. Polská energetická jednička vlastněná státem koupila od státu energetickou čtyřku,“ říká Michal Šnobr. V podobném ražení, i když v méně nápadné formě, se konala privatizace také v ostatních případech, obzvlášť u velkých firem v energetickém sektoru. Přitom to byla právě energetika, co původně Poláky pálilo nejvíc: polské elektrárny jsou největšími emitenty CO2 v Evropské unii. Investice, které český průmysl provedl už v 90. letech, na naše severní sousedy teprve čekají. Podivný prodej Energy proto vzbudil rozruch nejen u neúspěšných uchazečů.
Cíle je dosaženo
„Jde o pseudoprivatizaci. Třetina z prodávaného majetku skončí letos v rukou jiných firem vlastněných státem,“ napsal v americkém deníku Wall Street Journal známý polský ekonom Wiktor Wojciechowski. Ještě větší poprask spustil architekt původních polských transformačních reforem z 90. let, Leszek Balcerowicz. Ten dal dokonce s dalšími ekonomickými osobnostmi dohromady otevřený dopis, aby proti způsobu prodeje protestoval. „Je to porušení moderních norem vlády zákona. Tato zhoubná transakce neměla vůbec proběhnout,“ píše se v dopise, který také upozorňuje, že s prodejem nesouhlasil ani polský antimonopolní úřad. Jeho prezidentka dokonce prohlásila, že taková dohoda se uskuteční jen „přes její mrtvolu“. Polská média však s odkazem na neoficiální zdroje hovoří o enormním politickém tlaku, který byl na schválení prodeje vyvíjen. Pikantní na celé věci je, že jí v podstatě budou završeny privatizační plány. Polská vláda si totiž původně kladla za cíl získat prodejem podniků letos v přepočtu osm miliard dolarů (cca 150 miliard korun). Pokud se jí skutečně podaří prodat Energu sobě samé, opticky cíl splní a další prodeje nemusí dokončit. Přerušil by se tím dlouho připravovaný prodej perly celé privatizace, státního energetického podniku Enea. Ten je třetí na trhu a jeho cena se odhaduje na 3,6 miliardy dolarů (cca 70 miliard korun). Mezi zájemci jsou kromě již zmíněného českého koncernu EPH také francouzský gigant Edf. Zájem původně proklamoval také ČEZ, ten ale stejně jako u všech dalších polských akvizic vyhodnotil podmínky jako nevýhodné a ze soutěže odstoupil. Také Eneu chtěl kabinet původně raději prodat domácím hráčům, konkrétně skupině Kulczyk Investments vlastněné jedním z nejbohatších Poláků Janem Kulczykem. Když ovšem vyšlo na povrch, že nemá dostatek prostředků k financování, vláda zpanikařila a narychlo začala hledat nové zájemce. Kulczykovi přispěchala na pomoc česká skupina Penta Investments, která mu slíbila pomoc s financováním, pro polské představitele se to však nezdá být zrovna přesvědčivým argumentem. Privatizace společnosti Enea proto nejspíš vyjde do ztracena. Co se vlastně u našich severních sousedů děje? Mají Poláci konkrétní problém s prodejem firem do českých rukou? Obchodní rada českého velvyslanectví ve Varšavě Karel Kysilka si myslí, že tomu tak není. „České firmy žádný svůj boj neprohrály, jen se musí kvalitně připravit na ostrou konkurenci. Mnohem více než jinde je třeba polskou vládu přesvědčit, že privatizace přináší i další konkrétní ekonomické efekty. Mnohem markantnější je zde pocit odpovědnosti vůči rodinnému stříbru,“ říká Kysilka.
Bez chuti
Několik drobných akvizic se však českým firmám přece jen podařilo realizovat. Jmenujme například doly Silesia, jejichž odkup v těchto dnech dokončuje zmiňovaný EPH. Tady jde ovšem o takřka nicotnou částku vůči těm největším polským firmám – doly Silesia stály přibližně 620 milionů korun a navíc vykazují každý rok obrovskou ztrátu. Jiná akvizice, ještě v úvodní části polské privatizace, se podařila Zdeňku Bakalovi. Jeho společnost NWR odkoupila doly Dębiensko a Morcinek. Jeho nedávný pokus přikoupit do svého polského portfolia ještě jeden důl ale skončil nezdarem, a to za poněkud zvláštních okolností. Důl Bogdanka, o který ostravská společnost usilovala, měl totiž privatizaci už několik měsíců za sebou. Vláda si ponechala jen menšinu 2,3 procenta akcií a zbytek koupily prostřednictvím burzy polské penzijní fondy. Ty jsou soukromé, mají však velmi úzkou vazbu na stát. Když NWR podala veřejnou nabídku k odkupu, jako první vystoupil s odpovědí náměstek ministra státního majetku a prohlásil, že vláda svůj podíl neprodá a ostatním akcionářům doporučuje to samé. Ti se pak v rekordním čase a téměř jednomyslně shodli, že Bakalovu nabídku odmítnou. „Tato situace, i když nejde o privatizaci, v podstatě dokazuje, že Poláci nyní nemají chuť pouštět do důležitých podniků zahraniční kapitál,“ říká Michal Šnobr, analytik J&T. Jak si ale onu nechuť vysvětlit? Podle Šnobra narazili polští vládní představitelé v momentě, kdy udeřila naplno finanční krize. Cena prodávaných podniků rázem rapidně klesla a vláda by musela prodávat firmy hluboko pod cenou. Proto si strategické podniky raději nechala a zbytek na burze rozpustila mezi domácí penzijní fondy, které mají ve Varšavě převahu. „V podstatě je obdivuhodné, že má Polsko tak silný kapitálový trh, aby dokázal státu pomoci v nejhorších chvílích. Podle mého názoru neměla vláda příliš na vybranou,“ uzavírá Šnobr.
Tabulka: Nájezdy do Polska Kdo se ucházel*Odvolané a neúspěšné nabídkyStále ve hře ČEZ*teplárny Bytom a Zabrze, Energa, Enea, PAK, Tauron, Ruda Ślaska* - EPH*Energa*Enea Penta*Energa*koksovna Victoria NWR*PAK, koksovna Victoria*doly JSW a KHW jde o zájem dle neoficiálních zdrojů, společnost nemusela podat oficiální nabídku
