Největší český filmový mejdan je na spadnutí. Pozornost věnujte pořadí slov. Nejde totiž o mejdan českého filmu, jak by se vzhledem k lokalitě slušelo očekávat. Přestože mezinárodní přehlídka vyzývá k propagaci regionální tvorby, zástupce tuzemské kinematografie letos v hlavní soutěži v Karlových Varech nenajdete.
Ne že by v Česku nevznikalo dost snímků – každoročně se jich natočí kolem třicítky – jejich úroveň však tentokrát pořadatele nepřesvědčila. Nejblíže k tomu snad měly Lidice hrající na národní notu. Film si ale odbyl premiéru již na začátku června, čímž nesplnil hlavní podmínku účasti v klání.
Není pochyb, že významné ocenění z mezinárodní soutěže by se české kinematografii hodilo. Pomineme-li v zahraničí ceněné dokumentaristy a tvůrce animovaných děl, tuzemští režiséři v posledních letech mnoho trofejí neposbírali. Hlavní cena v Montrealu, kterou před šesti lety získal Bohdan Sláma za své Štěstí, dnes už nikoho neoslní. Chce to nový impuls.
V odlesku záře jednoho snímku by mohla tuzemská tvorba vypadat přitažlivě docela dlouhou dobu. „Rumuni na miniaturním příběhu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny dokázali vytvořit geniální film, který získal v Cannes Zlatou palmu. Díky tomu je teď v módě rumunský film obecně. Nemusejí to být už tak kvalitní snímky, ale dalších pět let se povezou právě na vlně tohoto zájmu,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník Euro prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška.
Čeští tvůrci se často vymlouvají, že nedokážou dát dohromady dost peněz, naříkají na nezájem státu, sponzorů. Tomu ovšem kvantita domácí produkce neodpovídá. „Podobné problémy řeší i američtí filmaři a kvalita je často jiná. Nechceme srovnávat českou produkci s velkými studii, ale i za milion dolarů jsou v Americe schopni udělat velký biják, který zasáhne široké publikum a vydělá třeba sedmdesát milionů. Tady se točí spíš takové televizní filmy. Je škoda, že se nedělá velké plátno,“ dodává Jiří Bartoška
Na podmínky pro práci si každopádně čeští filmaři stěžovat nemohou. Zdejší infrastruktura je ve světě uznávaná a vyhledávaná, zázemí v tuzemských studiích nacházejí mnohé světové produkce. Nejde jen o tvůrce hollywoodských „trháků“, český personál a techniku si pochvalují i konkurenční evropské týmy. Třeba Dánové z produkční společnosti Zentropa, založené režisérem Larsem von Trierem, si nemohli podmínky ani štáb vynachválit, když tu natáčeli dobový snímek z osmnáctého století.
Problém spočívá v tom, že většina současných českých filmů nedokáže překročit hranice České republiky, čímž se dostává do nebezpečné spirály. Protože se nedostane za obzory domácích reálií, film je odkázán výhradně na přízeň tuzemského diváctva. Jenže zdejších diváků musí přijít skutečně hodně, aby snímek skončil v černých číslech. Pokud totiž produkce nevydělá dost, nenajde odvahu k tomu, vrhnout se na další projekt. A ačkoli diváci zatím českému filmu fandí, jejich přízeň všechny vyrobené snímky neuživí.
Kde jinde by se měly české filmy prosazovat, když ne v Karlových Varech? Tamní festival je provinční v tom nejlepším slova smyslu. Neroztáčí se na něm každoročně obrovský kolotoč byznysu jako v Cannes nebo Berlíně, zato dává prostor filmařům ze střední a východní Evropy a má velmi dobré renomé mezi osobnostmi filmového světa.
I v Karlových Varech se navíc dají získat slušné peníze. Své o tom vědí účastníci panelů, v nichž mohou prezentovat nehotové snímky zahraničním distributorům. Ti jsou pak nadějné počiny schopni a ochotni dofinancovat a pomoci jim prorazit ve světě. Příkladem může být polský snímek Wszystko, co kocham, který byl s úspěchem uveden na festivalu nezávislých filmů Sundance v americkém Utahu. Podobnou zkušenost má třeba Čech Václav Kadrnka s osobní výpovědí 80 dopisů. Němečtí agenti byli tím, co jim ukázal, natolik nadšeni, že režisérovi poskytli peníze na postprodukci a dovezli snímek na Berlinale.
„S mladou generací filmařů se myslím začíná blýskat na lepší časy,“ věří „karlovarský prezident“. Možná už 46. ročník jím vedeného podniku, který začne v pátek 1. července, přinese českým tvůrcům nejen inspiraci, ale třeba i finance na dokončení nadějných děl, jež opět dají vědět světu o kvalitě místní tvorby.
