Volba generálního ředitele České televize je událost nad ostatní důležitější. Proč? Inu proto, že jde o moc. O tu jde vlastně vždycky. Na komerční vysilatele je těžké si došlápnout, těm jde o zisk (v prvé řadě) a navíc patří bez výhrad mezinárodnímu kapitálu, na který si došlápnout je mnohem obtížnější a riskantnější.
Foto: Zuzana Šmajlerová
Česká televize a koneckonců i Český rozhlas jsou v úplně jiné situaci než komerční média. Ať chtějí či ne a ať mohou mít uzákoněnu nezávislost, jakou chtějí, politici nad nimi vždycky budou mít moc. Nebo se o ni budou alespoň snažit.
Československá televize už od svého vzniku v roce 1953 (a kdo dneska ví, že skoro pět let patřila rozhlasu…) politická byla. Zabývaly se jí stranické sjezdy i zasedání ústředních výborů. I dosazování jejích ředitelů byla věc politická. Paradoxně to ale bylo pro televizi nejstabilnější období. Koneckonců, který ředitel byl ve funkci déle než Jan Zelenka. Šéfem televize byl 20 let. Nejsledovanější seriály, televizní inscenace, Večerníčky, Jů a Hele, pohádky.
„Monopol“ ČST po roce 1989 skončil vcelku rychle. Na podzim roku 1991 přijalo Federální shromáždění zákon, jímž zformovalo duální systém elektronických médií. Tedy takový, který umožnil vysílat „ze zákona“ i soukromníkům – tedy vysilatelům „na základě licence“.
Zaklínadlo jménem duální vysílání
Ačkoliv synonymem pro soukromé vysilatele je pro většinu diváků „ta Nova“, která občas také slouží jak pars pro toto vysilatelů s licencí, nebyla první. Tou první soukromou byla televize Premiéra, ze které se postupně stala Prima.
Začala jako regionální stanice pro Prahu a střední Čechy v roce 1992. Regionalita se s ní „táhne“ doteď. Povinné regionální rozpojování bývalo divákům trnem v oku. Kdo by byl šťasten, když seriál skončí uprostřed dramatického momentu a divák se náhle dozví, že v sousedním okrese je objížďka či kde přejeli psa… Kdysi, když Prima bývala Premiérou, byla její 30procentní majitelkou Marie Poledňáková. Jenže… to bylo kdysi.
Koncem roku 1992 se rozpadalo Československo a tak, aby nepřehlednosti nebylo málo, začala na půdě Československé televize vznikat Česká televize. A o měsíc později – konečně – vzniká Nova. Byla na tom dobře už od kolébky. Dostala nejúžasnější frekvenci – okruh ČT2, což byl bývalý federální okruh s pokrytím lepším než skvělým.
CET 21, vlastníka Novy, při tehdejším výběrovém řízení před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání zastupoval Vladimír Železný. V té době nikoliv ještě mocný muž. Z CET 21 mu nepatřily ani svorky na papír. Majiteli byli psychiatr Peter Hunčík, režisér Peter Kršák, sociolog Fedor Gál, režisér Vlastimil Venclík a sociolog Josef Alan. Intelektuální fasáda.
Televize to měla být skoro „arte“ (francouzský televizní kanál orientovaný na umění a intelektuální pořady – pozn. red.). Člověk míní a zadavatelé reklam mění. Z intelektuální televize se stala „hvězdná“ Nova, vysílající pro své Nováky. Tou dobou do partnerství s CET 21 vstoupily peníze Ronalda Laudera.
Příběh vzniku Novy je drama srovnatelné s vznikem Rothschildova impéria. Je to příběh politiky, vypočítavosti, sexu, daňových úniků, podrazů, lásek i nenávistí. A hlavně příběh o skryté moci peněz. Hotový Dallas. Nova přinesla nejen konec hlasatelek, prsaté moderátorky a polonahé Počasíčko, ale také novinku – program začala přerušovat reklamou. Do té doby věc nevídaná a hlavně – nezákonná. Poslanci rychle pochopili. Reklamu, která se zjeví ve chvíli milostného vzplanutí hrdinů, povolili. A zelené pastviny trhu bez přívlastků začaly živit všechny. I když zelené stokoruny zmizely spolu s koncem federace Česka a Slovenska…
A tak vznikl duální systém. Na jedné straně Česká televize a Český rozhlas, žijící z koncesionářských poplatků, na straně druhé soukromá média, žijící z reklamy.
Ale svět se nezastaví…
Sotva stačili všichni nabrat dech, nastala další rána. Digitalizace. Ta s sebou kromě toho, že si lidé museli koupit set-top-boxy, aby neměli zrnitou obrazovku, nesla naději dalších, nových stanic. Prý se jich uživí spousta. Tematických „nikových“ a bůhvíjakých. Nestalo se. Přechod na digitalizaci se přesto podařil. Díky několika moudrým poslancům, kteří ostatní přesvědčili, že komerci duopol dvou velkých „analogových“ stanic vyhovuje, a kteří umožnili České televizi, aby se stala „tahounem“ procesu digitalizace (a zaplatila jej z reklamy), zatímco obě její komerční sestry váhaly či škodily. Nové, „nikové“ stanice vznikly. A mnohé zanikly. TV Febio Fera Feniče, která chtěla být také „arte“, nikdy nezačala vysílat. Kdo by „arte“ platil? Některé stanice už neexistují – zpravodajská Z1 či parlamentní 24cz. Některé si ale našly škvírku na trhu, jako stále více úspěšnější TV Barrandov či hudební Óčko.
Úspěch čeká časem „děti“ velkých stanic. Nova a Prima to pochopily. Nova Cinema či Prima Cool už hledají diváky a Prima Family začne. Mohou používat zázemí svých matek. Náklady na vytvoření dceřiné stanice jsou vždycky menší než dělat televizi na zelené louce. Televizní podnikání není ale pro chudé. Jde o projekt, který vyžaduje kapitál ve výši nejméně miliardy ročně po dobu minimálně pěti let.
Nova i Prima také rychle pochopily specifický fenomén českého televizního diváka. Ten chce české herce v českých seriálech a filmech. Sázka na domácí tvorbu se vyplatila. Nova i Prima s ní předběhly i Českou televizi, která jako by v jeden okamžik na vlastní tvorbu rezignovala, strnula a utápěla se ve vlastních bojích.
Nova se nebála přijít s velkými investicemi do nejtvrdšího bulváru, ale ani s novými, téměř veřejnoprávními formáty. V jednu chvíli jako by chtěla ukázat všem, jak se má dělat divácky atraktivní, a přitom nebulvární veřejnoprávní pořad. „Investigativa“ Na vlastní oči šla příkladem, stejně jako Soukromé pasti či magazín drobniček Víkend. Česká televize zatím tápe. Ale soudě podle seriálu Heydrich na Dvojce a Čapkových kapes na Jedničce, i zde se může blýskat na lepší časy.
Kdo hlídá hlídače?
Právě Česká televize nyní stojí na rozcestí. Osm let Jiřího Janečka sice televizi konsolidovalo legislativně i ekonomicky, na programové ředitele ale Janeček štěstí neměl. Nyní Kavčí hory čeká volba ředitele nového. A diskuze nabírá na obrátkách. Šťastná pětka do finále prvního kola volby je už z 32 kandidátů vybrána a jak to všechno dopadne, se uvidí ve středu na zasedání Rady ČT.
A kdo jsou ti radní? Inu, měla by to být „rada moudrých“ či 15 „spravedlivých“. Patnáct lidí, které volí Poslanecká sněmovna a které nominují sdružení občanů koncesionářů. Takřka na celém světě je tomu tak. Tento systém je důsledkem úleku z televizní rebelie v zimě 2000–2001. Pamatujete na spacáky a svíčkové demonstrace? Do doby vzpoury zaměstnanců byli radní nominováni přímo politickými kluby. Tak je tomu ostatně dodnes v případě ČTK. Který systém je lepší? Těžko říct. Přímé politické nominace jsou odvozeny od mandátu občanů k řízení celé země. Je to přehlednější, protože alespoň víme, kdo je čí. Nominace občanskými sdruženími a jejich výběr Sněmovnou je volba stejně politická jako každá jiná. Každá volba je přece politická. I volba občany je politická, protože cílem politiky je správa všech věcí veřejných. Ostatně neznám „nestranného“ či politicky „neutrálního“ člověka. Éthos veřejné služby v celé západní Evropě politiky nutí, aby volili respektované osobnosti. Boj o dlouhodobě politicky rozpůlenou zemi nutí politiky k silovým akcím a volbě kašpárků na provázku.
Senátoři pod tlakem některých neúspěšných politických aktivistů často diskutují o možnosti změnit volbu do rad. Tak, aby i oni měli šanci mít v radách své zástupce a uplatňovat moc. Nejdříve chtěla pravice, která měla prezidenta i Senát, aby byla třetina radních volena Senátem a třetina nominována prezidentem. Když má převahu v Senátu levice, už to nechtějí. Nyní je „chic“ nominovat radní z „důvěryhodných“ organizací (třeba univerzit, Akademie věd, televizních odborů či profesních sdružení). Za příklad si berou různé evropské státy. Volba „důvěryhodných“ radních je ukotvena například v Makedonii, kde je jasně dáno, od koho si kandidát musí přinést nominace, v zákonu je přímo seznam univerzit, divadel či úctyhodných institucí. Ale stejně je nakonec volí parlament. Ostatně jako všude. Pokud volí parlament, ať už nominuje kdokoliv, je to volba politická.
Problémem volby kohokoliv je kvalita kandidátů a kvalita voličů. Zpětná vazba. Budou chtít poslanci opravdu nezávislé osobnosti se silným, odborně fundovaným a přitom vyhraněným názorem, nebo šedé myši, laiky či povolné kašpárky, kteří médiím nerozumí? Předsedové Rady ČT Mrzena či Baumruk či předseda Rady ČRo Prokop takovými profesionály byli. Znovu zvoleni nebyli, nebo byli dokonce vyháněni. Bývalý člen Rady ČRo Uhde byl zvolen předsedou Rady ČT, jako doyena ho sice všichni vyslechnou, nikdo ho ale neposlouchá. Vítězí stranické rolničky a zatím se zdá, že žádná z rad moc noblesy nepobrala.
Sněmovna se také chováním Rad příliš nezabývá, ač by měla. Ke štěstí jí stačí dvakrát ročně schválená zpráva. Zda Rady nepřestupují zákon, své pravomoce či vedení instituce místo kontroly spíš neterorizují, už nikoho nezajímá. Stížnosti došlé do Sněmovny na porušení zákona Radou či jednotlivými radními se neřeší třeba i dva roky. Sněmovna tak neplní svou kontrolní funkci. Zákony samy o sobě nejsou chybně napsané, systém není špatný. Jen holt ten „lidský faktor“ nějak drhne…
Radní volí ředitele obou veřejnoprávních institucí. Proč ředitele nevolí přímo koncesionáři? Protože radní (ač se tak občas nechovají) jsou zástupci občanů koncesionářů, stejně jako členové dozorčích rad VZP, ČEZ či jiných institucí, jejichž vlastníkem je stát. Vlastníkem státu jsou občané a poslanci jsou zástupci občanů. A stejně jako zástupci lidu volí prezidenta, tak zástupci koncesionářů volí ředitele. Volba ředitele, která je čeká, není lehká procedura. Prvně z 32 „před“ volili pět. Ve středu z těch pěti vyberou po veřejných slyšeních dva a pak už to bude souboj na tři kola. Pokud ani po nich žádný z kandidátů nezíská nejméně 10 hlasů, volba skončí a bude vypsána volba nová. S novými kandidáty. Tak prosté to je…
Televizní ředitelé:
Karel Kohout 1953–1958
Milan Krejčí 1958–1959
Adolf Hradecký 1959–1963
Jiří Pelikán 1963–1968
Bohumil Švec 1968–1968 (vládní zmocněnec)
Josef Šmídmajer 1968–1969
Jan Zelenka 1969–1989
Libor Batrla 1989–1989
Miroslav Pavel 1989–1990
Jindřich Fairaizl 1990
Jiří Kantůrek 1990–1992
Ivo Mathé 1993–1998
Jakub Puchalský 1998–2000
Dušan Chmelíček 2000
George Hodač 2000–2001
Věra Valterová 2001–2001 (v čele Hodačova managementu,
ČT bez generálního ředitele)
Jiří Balvín 2001–2002
Petr Klimeš 2002–2003 (prozatímní ředitel)
Jiří Janeček 2003–2011
Kdo to bude?
Již dnes zasedne Rada a vybere, nebo možná také ne. Bude volit nástupce Jiřího Janečka. Ředitele, který na své židli vydržel ze všech porevolučních ředitelů nejdéle a který dokázal televizi zklidnit. Ředitele, pod kterým televize napnula plachty a vplula do éry digitalizace a pod jehož vedením se stala ekonomicky stabilní, hospodařící nikoliv na dluh, ale s přebytkem. Ačkoliv je v módě Janečka jen kritizovat, musím konstatovat, že to byl dobrý ředitel. I když se to někomu možná nehodí. Vážila jsem si ho a otevřeně to přiznávám. Třeba někdo sebere odvahu a přizná se k tomu taky. I když sledovat bandwagon efect a spirálu mlčení v praxi je také zajímavé. Tato volba s sebou nese některé nezvyklé momenty. Veřejné obíhání politiků například. Nepamatuji nic podobného za oněch mnoho let, kdy jsem v médiích. A že „se to stejně dělá“, jak se brání někteří kandidáti s tím, že je tedy dobré dělat to veřejně? No nevím, na ulici taky nikdo nesouloží, a děláme to přece všichni. Tedy skoro.
Proč si předseda vlády zve kandidáty, aby mu prezentovali ve Strakovce své vize? Neměl by se zabývat spíš státním rozpočtem? Nebo mu kandidáti něco slibují? Věrnost? Náklonnost v předklonu? Podporu v případných předčasných volbách, jejichž zvuk se tiše nese vzduchem jako rozechvělá struna violoncella? I otrlí novináři žasnou.
Politiky ocejchovaní kandidáti dávají zapravdu všem, kteří tvrdí, že volba je zpolitizovaná. A hlavně zkomplikovali si život sami. Skutečně si myslí, že budou moct být přirozenými vůdci svých podřízených ve chvíli, kdy ještě týden předtím v předklonu, papíry žmoulající v dlani, obíhali politiky? Fakt? Ředitel televize musí mít autoritu svých podřízených. Autoritu si i profesionál buduje těžko. Ztratit ji může během jedné minuty.
A tak se dozvídáme, kdo z kandidátů je „koněm“ pražské developerské mafie a chce prodat pozemky České televize na stavbu mrakodrapů (Pankrácká pláň je jedinou lokalitou v Praze, kde se dají stavět budovy vyšší než 100 metrů), nebo kdo za kým stojí, či kdo komu psal projekt (František Lambert je jedno z pozoruhodných přiznaných jmen, ta nepřiznaná jména jsou ještě horší).
I kdyby tuhle volbu vyhrál kdokoliv, do konce mandátu, ať už bude dlouhý jakkoliv, se nezbaví politického stínu. Nemá být ČT nezávislá? A neměla by rada ČT deklarovat, že kandidáti na ředitele nejsou pod tlaky politickými, komerčními nebo lobbistickými? A nemají se muži „v čele zástupů“ chovat jako chlapi?
Kandidáti, byť jsou mezi nimi nepochybně i dobří manažeři, by měli být první, kteří by se proti něčemu takovému měli postavit. Nikdo z finalistů nenašel odvahu. Zkouškou hrdosti neprošli. Řešení je jen jedno. Tuhle volbu zrušit. A začít znovu. S čistým stolem. Jsem ale v tomto směru pesimista, že by nové kolo přineslo změnu.
Kde jsou všichni ti praví chlapi, když jde o jejich vlastní čest?
