Dynamika růstu počtu a majetku důchodových produktů je větší, než byla u klasických fondů
V sedmdesátých letech přály růstu fondového průmyslu zákony, v osmdesátých příznivé makroekonomické trendy a v devadesátých produktové inovace. V desetiletí poznamenaném technologickou a nemovitostní bublinou nelze spoléhat ani na regulaci ani na makroekonomické trendy, ale paradoxně na to, co fondovému průmyslu až dosud vadilo – na špatné chování individuálních investorů.
Mánie
Regulace finančního odvětví, která v sedmdesátých letech zvýhodňovala fondy, se v této kontroverzní formě nejspíš již nikdy nedočkáme. Když na jejich konci narostla americká inflace na dvouciferné hodnoty, banky nemohly kvůli zákonu zvyšovat úroky na spořících účtech. Kongres poprvé zavedl zákon o úrokovém stropu v roce 1933, protože značné rozdíly v sazbách jednotlivých bank vedly k velkým výkyvům jejich depozit a následně ke krachům.
Po zavedení regulace dostávali klienti z vkladu ve všech bankách stále stejné úroky, které byly hluboko pod inflací. Výnosy z peněžních fondů je však převyšovaly až třikrát. Investoři proto přesunovali peníze z bank do fondů. Některé banky se musely specializovat na odlišné produkty, jiné si stěžovaly vládním úředníkům, že je fondy zničí. V roce 1982 americká vláda deregulovala úrokový strop, pro banky to však bylo pozdě. Inflace s úroky začala klesat a podílové fondy vstoupily do dalšího expanzivního období.
Příznivé makroekonomické trendy
V osmdesátých letech měl fondový průmysl oporu v makroekonomických trendech, kterou v současné době nelze předpokládat. Třebaže jednou nastane a možná již nastává pokrizové oživení, současná situace je zrcadlově opačná minimálně z hlediska úrovně a očekávaného směru pohybu úrokových sazeb a inflace. Rychle klesající inflační očekávání od osmdesátých letech hnalo ceny dluhopisů prudce vzhůru a klesající sazby stimulovaly růst ekonomiky a akcií. To se odrazilo i na přítocích do podílových fondů. Není proto divu, že více než třetina amerických domácností, která nyní vlastní nějaký fond, si první koupila již před rokem 1990 a přes polovinu před rokem 1995.
Jejich poptávka rostla s historickou výkonností. V té době začal vynikat rozdíl v chování institucionálních a individuálních investorů. Instituce, které se rozhodují dle budoucího cash flow, a nikoli podle historické výkonnosti, byly většinou o krok napřed. Penzijní fondy, pojišťovny a banky odstartovaly býčí trh v osmdesátých letech, kdy začaly přesouvat velké objemy z depozit a krátkých dluhopisů do akcií. Velké investiční banky prodávaly akcie na vrcholu technologické bubliny – v březnu 2000, kdy individuální investoři pokračovali v jejich nákupech. V kritickém roce 2008 přesunuly instituce rekordní částky do peněžních fondů, aby je ochránily před poklesem. Další rozvoj fondového průmyslu však nemůže být postaven pouze na rozumnějším chování institucionálních investorů, třebaže se očekává, že jejich majetek v nich bude v roce 2012 tvořit většinu.
Desetiletí růstu nekázně
Fondový průmysl byl poprvé vystaven krátce po sobě dvěma hlubokým propadům, které zasáhly širokou škálu aktiv – nejen akcie. Investiční disciplína v důsledku toho selhala mnohem víc než kdykoli dříve. Existují však důkazy, že selhává pořád. Nejen při poklesu, ale i při růstu akcií a dluhopisů. Výsledky studie Dalbar dokazují, že nedostatek disciplíny není klišé, které by si jako výmluvu pro nespokojené klienty vymysleli správci aktiv, ale pojmenování obecné příčiny špatného investičního chování.
V této kvantitativní analýze bylo zhodnocení průměrného investora odvozené z přítoků a odlivů akciových, dluhopisových a smíšených fondů. Průměrný investor v horizontu dvaceti let vydělal nejen výrazně méně, než kolik mohl na samotných trzích, ale svým zhodnocením nepokryl ani inflaci. Jeho neúspěch vysvětluje jednoduchá statistika – více investorů nakupovalo na vrcholu, prodávalo na dně a v průměru vystupovalo z fondu za velmi krátkou dobu. Přibližně za tři roky i na rostoucích trzích. Neuspokojivý výsledek této analýzy je dost závažným sdělením, jestliže naprostá většina domácností investuje do fondů především proto, aby se zabezpečila na důchod – dle průzkumů asi 95 procent podílníků v USA. Přitom je zřejmé, že investorům zbývá do důchodu v průměru mnohem více než tři roky. Akciové, dluhopisové a smíšené fondy měly sloužit jako důchodové produkty, ale chování investorů tento účel popřelo a přineslo statistický důkaz o potřebě sofistikovanějších řešení.
Až na výjimky stagnace
Americký fondový průmysl si vzal z chování investorů ponaučení a přestal zakládat tradiční produkty. Jejich celkový počet, který v osmdesátých a devadesátých letech v USA výrazně rostl, v tomto desetiletí stagnuje. Výjimkou jsou relativně mladé produkty, které rostly prakticky z nuly, například exchange traded a indexové fondy. Dále pak důchodové produkty, zejména fondy životního cyklu a anuit a v menší míře i životního stylu.
Dobrým znamením je, že dynamika růstu počtu a majetku důchodových produktů je větší, než byla v osmdesátých letech u klasických fondů. Zdá se, že naléhavě podávaná důchodová osvěta je účinná i bez historické výkonnosti. Důchodové produkty vykázaly loni na rozdíl od celého fondového průmyslu kladné cash flow. Většina příštích inovací bude vycházet z potřeby generovat příjem v důchodovém věku a odvádět pozornost od špatného investičního chování. Když v roce 1947 publikoval profesor ekonomie Marshall D. Ketchum první odborný článek o plánu pravidelného investování, byla to myšlenka pouze akademická. Dnes si neumíme představit lepší způsob, jak předcházet špatnému časování, které nese velký díl viny na neúspěšném investování.
