Zemřel architekt Jan Kaplický
Žijeme v pohyblivých píscích. Jan Kaplický na nich chtěl stavět domy. Objevuje se v 70. letech v týmu architektů Richarda Rogerse a Renza Piana, a tak je spolupodepsán pod epochálním Centrem Georges Pompidou, označovaným staromilci za hromadu vyvržených vnitřností uprostřed Paříže. Je to skandál, dům jako invaze do prostoru, jako odoperování metastázujícího stereotypu. Když Renzo Piano o třicet let později postaví neméně invazivní koncertní síň Auditorium v Římě, je komentována jen jako velkolepý standard. Zato když o dalších deset let později navrhne Jan Kaplický mnohem skromnější koncertní síň v Českých Budějovicích (takzvaného Rejnoka), která nese podezřele mnoho prvků Auditoria, označí to většina kritiků za megalomanství necitlivě zasahující do genia loci.
Kaplický patří k jádru londýnské líhně vizionářů, již mají pro svou práci k dispozici počítače, high-tech materiály a poznatky NASA, také nadhled a novátorskou odvahu, kterou se liší tvůrci od kšeftařů. A ještě k tomu kliku na relativně dlouhé období hospodářské prosperity.
Tak například již na konci 80. let, kdy slova jako ekologie a udržitelný rozvoj zdaleka neměla dnešní váhu, navrhuje Zelený dům, kancelářskou budovu, v níž by přirozená cirkulace vzduchu nahrazovala klimatizaci a soustava zrcadel maximalizovala využití denního světla. Brzy však začne platit maxima britského teoretika architektury Deyana Sudjice, že Kaplický „strávil většinu své kariéry tím, že přemýšlel o velkých věcech a stavěl malé“.
Vrcholný projekt francouzské Bibliothéque National z dílny Kaplického studia Future Systems zamítá v roce 1989 francouzský prezident Mitterand, projekt se přesto dostává do učebnic a patří k těm, které ovlivňují celou generaci mladých světových architektů. Podobně končí fascinující projekty Muzea Akropole v Aténách (1989) a londýnské galerie Tate Modern (1993). Kaplického šuplíky začnou být vlivnější než jeho realizace. Fosterův mrakodrap Gherkin v centru Londýna, který bývá oceňován jako originální reinterpretace tématu výškové budovy, označuje Kaplický dokonce za pouhou kopii svého projektu Zelený pták z roku 1996.
Jan Kaplický posléze spoluzakládá éru blobů. Pod termínem přejatým z IT branže (binary large object) vznikají novátorské činy jako Kunstmuseum v Grazu či Kaplického obchodní dům Selfridges v Birminghamu.
Na samý závěr kariéry se vrací do rodné České republiky (země ve střední Evropě) a navrhuje stavby (například Národní knihovnu na Letné), kterými do značné míry plaguje sebe sama, leč šokuje okolí. Stává se nástrojem politických her, předmětem nepoučené kontroverze, navíc se ožení s o čtyřicet let mladší partnerkou, a tak se stane typickou mediální celebritou, jejíž jméno bylo před pár lety známo jen úzkému kulturnímu okruhu.
Den po jeho smrti nejsledovanější televizní zpravodajský pořad uzavře jeho kariéru tvrzením, že návrhu Národní knihovny se dostalo hanlivého označení blob (!). A tak v Praze zemřela pouhá celebrita. Svět se loučí s prominentem architektury.
