Lidovecký návrh volebního práva rodin nemá v Parlamentu podporu
Nedávno zveřejnil nejmladší z místopředsedů KDU-ČSL David Macek návrh, aby bylo zavedeno „volební právo rodin“. Nápad to není originální. Před čtyřmi roky odstartoval debatu na toto téma lidovecký poslanec Tomáš Kvapil. Diskuse nejenže netrvala „i roky“, jak předpokládal, ale obratem ustala, když její protagonisty stihla sprška posměšků. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) si nedovedl představit, „že by se vláda ptákovinou tohoto kalibru vůbec měla zabývat“. Podobně se vyjádřil předseda Senátu Přemysl Sobotka z tehdy opoziční ODS: „Legrace je jedna věc, ale z tohohle pitomost přímo čiší. Lidé si řeknou: Proboha, nejdříve chtějí plody pohřbívat do rakviček, a pak jim snad dají i volební právo.“
Na rozdíl od pohřbívání nedonošených plodů i částí lidských těl, z něhož se poslancům KDU-ČSL v roce 2001 podařilo na čas učinit zákonnou povinnost, s „volebním právem rodin“ narazili. Přesto se onen propadák vrací do lidoveckého repertoáru jako evergreen.
Rozhodně je unikátní! „Volební právo se rozšíří i na děti, za něž je do dosažení plnoletosti budou realizovat jejich zákonní zástupci,“ vysvětluje David Macek. „Má-li dítě zástupce jednoho, pak disponuje celým hlasem dítěte, jsou-li zástupci dva, dětský hlas se rozdělí a každý z rodičů získá polovinu ke svému hlasu navíc… Rodiče, kteří vychovávají děti, si zaslouží silnější politický vliv. Díky navrhované úpravě volebního práva se rodiny stanou pro politické strany podstatně atraktivnější cílovou skupinou, což bude mít blahodárný vliv na budoucnost celé společnosti,“ tvrdí místopředseda KDU-ČSL Macek. Lidovci mají pravdu, že bude-li v roce 2050 každému druhému Čechovi přes šedesát let, programy politických stran se budou muset stále více zaměřovat na seniory. To však ještě neznamená, že při zachování současného systému budou mít politické strany „klesající motivaci k podpoře mladých rodin s dětmi“. Zatím se nezdá, že by děti „ztrácely v politice spojence,“ což konstatoval významný sociolog a pro lidovce guru Ivo Možný. V opačném případě by parlamentní strany loni svorně nezaťaly sedmdesátimiliardovou „sekyru“ do veřejných financí, a z toho čtyřicet miliard právě na zvýšení porodného a rodičovských příspěvků. Předvolební spojenectví parlamentních stran s rodinami a dětmi bylo tak těsné, že z jeho následků půjde ještě dlouho po volbách křesťanskodemokratickému ministru financí Miroslavu Kalouskovi hlava kolem.
Lidovcům s jejich zpravidla mnohočetnými rodinami se nemusí líbit dnešní systém, jenž prý lépe uspokojuje zájmy „svobodných, málodětných a starších než rodin s více dětmi“. Stav, „kdy pět lidí (rodina se třemi dětmi) má stejný politický vliv jako dva (stále častěji dobrovolně bezdětní)“, není však „jasně nedemokratický a vzhledem k demografickému vývoji dlouhodobě neudržitelný“, jak se domnívá David Macek. Podle ústavy je náš politický systém založen „na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran reprezentujících základní demokratické principy“. K nim patří volby na základě všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva, přičemž právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku osmnácti let. Ono právo je nepřenosné, takže kdyby měli za nezletilé děti hlasovat jejich rodiče, šlo by o porušení ústavy a volebních zákonů, anebo by obé bylo třeba změnit, k čemuž nemá KDU-ČSL sílu.
Nicméně i kdyby nějakým zázrakem „volební právo rodiny“ prosadila, spíše by zvedla stavidla manipulací a byrokracie než „politický vliv rodiny“. Rodič by musel rodným listem dítěte prokázat, že jej zplnomocnilo k hlasování, a musel by mít o tom z úřadu doklad, aby si týž „dětský hlas“ nemohl přisvojit i druhý rodič. Poslanec Kvapil předpokládal, že rodiče by pak zasedli s dětmi k poradě, které straně mají odevzdat jejich hlasy. Skutečně by respektovali dětské představy, anebo by s „dětskými hlasy“ naložili podle vlastního uvážení? Šéf KDU-ČSL Jiří Čunek má čtyři děti a Magazínu MF Dnes se svěřil: „Někdy se jim snažím věci vysvětlovat v žertu, ale často prostě není čas, a tak rozhodnu, a tečka.“ Měl na mysli společnou dovolenou, ale co kdyby šlo o politiku? Děti leckdy nesdílejí politické názory svých rodičů, a ani sami rodiče vždycky nevolí tutéž stranu. Jistě, u lidovců to nebývá běžné - v jejich rodinách se lidovectví dědí. Anebo si představme rodiče, kteří žijí ze sociálních dávek, ale mají čtyři děti a disponovali by šesti volebními hlasy. Bylo by opravdu demokratické, aby takováto rodina měla větší politickou váhu než dvojice ze sousedství, jež děti nemá, ale pracuje, platí daně a nevisí státu na krku?
Kdyby bylo zavedeno „volební právo rodin“, mnohočetné rodiny, jichž není mnoho, by prý zmobilizovaly tak pět procent hlasů navíc. Rodiny lidovců se některých předákům KDU-ČSL nejspíše jeví dostatečně početnými na to, aby v takovém případě zajistily straně solidní voličskou základnu a bezpečně ji udržely nad pětiprocentní hranicí parlamentního propadliště. Pokud ale KDU-ČSL nejde jen o její prospěch, nýbrž o celkově silnější politický vliv nejmladší generace, pak jej lze dosáhnout posunutím volebního práva z osmnácti na šestnáct let jako v Rakousku. Zelení jsou pro, ČSSD a KSČM nejsou proti.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
