Propadneme depresi?

Ztráta zaměstnání nebo majetku může vést ke vzniku duševních nemocí

Deprese. Slovo, které vyvolává obavy. Pro kdysi aktivní a úspěšné jedince znamená něco, za co by se měli trochu stydět. Jejich posláním je přece pracovat a živit rodinu, a ne několik hodin denně jen nepřítomně hledět do zdi, případně řešit své problémy nad lahví skotské. Mezi současnou ekonomickou situací a vznikem psychických obtíží lze u řady lidí najít souvislost. Ve Spojených státech amerických se již zvýšil počet sebevražd a psychiatři zažívají jedno z nejhektičtějších období. Tento trend zřejmě pomalu míří i do Česka a odborníci, jako je například předseda České psychiatrické společnosti Jiří Raboch, očekávají, že pacientů v psychiatrických ambulancích zejména příští rok přibyde. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že během deseti let se deprese stanou druhou nejčastější nemocí hned po kardiovaskulárních chorobách. To je nebezpečné také proto, že ruku v ruce s nezaměstnaností a depresemi jde zvýšená spotřeba alkoholu a páchání sebevražd. Ohroženi jsou přitom zejména obyvatelé vyspělých zemí, kteří platí daň za moderní životní styl s jeho vysokými požadavky na výkon, s nezdravými návyky a nedostatkem rodinných vazeb. Spolu s depresí často přicházejí i další zdravotní potíže, jako jsou bolesti hlavy či srdce, nechutenství nebo i cukrovka. „Ztráta zaměstnání zvyšuje riziko vzniku zdravotních obtíží o 54 procent. Pokud propuštěný člověk měl již předtím zdravotní potíže, riziko jejich zhoršení je 83 procent. To dokazuje, že ztráta zaměstnání má bezprostřední dopady na naše zdraví,“ říká jedna z nejrozsáhlejších studií na toto téma, kterou letos v květnu přinesl prestižní americký odborný magazín Demography.

Sebekompenzace Depresí jsou v době nepříznivých ekonomických poměrů ohroženy především dvě skupiny lidí. Paradoxně jsou od sebe dost vzdálené. Do první kategorie patří ti, kteří na tom ani před krizí nebyli ekonomicky nijak skvěle a nyní jsou prakticky na dně. Příkladem může být dělník ze zkrachovalé továrny v malém městě – přišel o práci, žije na podpoře a frustraci léčí s podobně postiženými chlapy v hospodě u piva.
Jinak na tom bude někdejší úspěšný podnikatel, jemuž s příchodem krize zmizely zakázky, s nimi i příjmy, a nakonec musel firmu výrazně zmenšit nebo přímo zavřít. Úspory, které měl uložené v akciích, ztratily velkou část své hodnoty. Zůstal mu dům i auto, jeho životní úroveň je stále nadprůměrná, ale přišel o několik milionů, o firmu, kterou léta budoval, a především o vlastní pocit úspěšnosti a výjimečnosti. Podle některých psychologů je tato skupina ohrožena také kvůli své povaze. Není totiž náhoda, jaký typ lidí dosáhne velkého bohatství. Ambice získat velký majetek je totiž podle psychoanalytických teorií často určitým sebekompenzačním mechanismem, který má zalepit pocity nedostatku sebeúcty či strádání v jiné oblasti.

Trauma celé rodiny „Riziko, že dojde ke vzniku deprese, může být u obou těchto skupin kupodivu skoro stejné. Dělník je existenciálně zranitelnější, už totiž nemá kam klesat. Když přijde o práci, je prakticky u zdi, protože z podpory se přežívá jen těžko,“ říká ředitel Psychiatrického centra Praha Cyril Höschl. Výhoda, kterou mají někdejší podnikatelé v podobě určitých finančních rezerv a lepšího zázemí, je ale podle něj znehodnocena tím, že přicházejí o mnohem větší částky. Důvod, proč propadnout zoufalství, je tak u nich o „několik nul“ silnější.
S oběma skupinami se „vezou“ jejich životní partneři. Deprese jednoho z členů rodiny spojená s finančními potížemi nebo s poklesem životní úrovně je totiž velkou zátěží i pro osobní vztahy. „Může to mít na rodinu značný dopad. Pokud je muž hlavní živitel a tato role je pro něj důležitá, může se se ztrátou příjmů vyrovnávat velmi těžko. Kvůli ní se totiž mohou odkrýt dosud neprojevené nejistoty v jeho maskulinní roli,“ domnívá se psychiatr a psychoanalytický psychoterapeut David Holub.
Špatná ekonomická situace, stejně jako jakékoli jiné trauma, ale sama o sobě ke vzniku duševní nemoci vést nemůže. Musí se vždy spojit s osobnostními předpoklady, například se zděděnými genetickými vlohami pro depresi. Hospodářská krize je pouze katalyzátorem, jenž spouští nějaký vztahový, osobní nebo biologický problém, který zde byl již dříve. „Z medicínského hlediska je rozvoj deprese sycen ze dvou zdrojů. Jednak z vnějších nepříznivých faktorů, které ji spouštějí nebo i vyvolávají, jako například dlouhodobý stres, a jednak z určité vnitřní zranitelnosti. Vy můžete být vnitřně velmi odolní, takže se vás ani velmi nepříznivé okolnosti nedotknou, a jiný zase i za poměrně příznivých podmínek při větších vnitřních předpokladech nemoc dostane,“ říká Höschl. Záleží také na životním stylu. „Člověk, který žije pestrým, uspokojivým životem, má své koníčky, zájmy a rodinné zázemí, je velmi dobře připraven na to, aby stresovou situaci unesl lépe než někdo, kdo takové věci v podstatě nemá,“ domnívá se Raboch.

Fyzické obtíže Jak ale poznat, kdy jde o špatnou náladu či rozladění, které jsou zcela normální, a kdy už může jít o depresi? Nejjednodušší kritérium je podle lékařů to, jestli je člověk schopen normálně fungovat v každodenním životě, jenž obsahuje práci, rodinu, přátele a koníčky. Příkladem nezvládnuté situace může být, když se muž přestane věnovat oblíbenému sportu, přestane volat příbuzným, nechá zaplevelit zahradu anebo ho přestane zajímat, jak děti prospívají ve škole. K tomu se přidává nechuť vstát ráno z postele, nechuť jíst, neschopnost přinutit se k plnění povinností. Pokud tato situace trvá déle než čtrnáct dní, lze to označit za duševní poruchu.
Jiná kritéria platí pro všeobecné praktické lékaře, kteří mají člověka případně poslat za psychiatrem. „Jsou náročnější a trochu připomínají klíč k určování rostlin,“ říká s nadsázkou Höschl. Zahrnují příznaky, jako jsou uvědomovaná smutná nálada, pocity beznaděje, pesimismus do budoucna či myšlenky typu „nic nemá cenu“. Patří k nim také somatické poruchy jako ztráta apetitu, bolesti hlavy, zažívací potíže nebo nespavost.
Když tento stav trvá déle než čtrnáct dní, může jít o klinickou depresi. Existují však i takzvané subklinické formy, kdy má člověk jen mírné příznaky, jež nedosahují kritérií stanovených lékaři. Přesto mohou být tyto potíže nepříjemné. „Už to potom nenazýváme depresí, ale funkčnost nemocné osoby, ať už vztahová nebo pracovní, klesá,“ říká David Holub. Postižený člověk pak sice nemá depresi, avšak hrozí, že se u něj rozvinou například bolesti srdce nebo hlavy, či dokonce rakovina. V takovém případě nemocní často nechápou, proč by měli vyhledat i pomoc psychiatra, když pociťují pouze fyzické obtíže.

Placebo funguje Depresivní pocity lze léčit řadou způsobů. Na jedné straně jsou tradiční psychiatrické metody sahající od antidepresiv až k elektrickým šokům. Druhý pól představují psychoanalytické metody, zjednodušeně řečeno „povídání“ o problému. K tomu se přidává fytoterapie, různé formy léčitelství a duchovních či pseudoduchovních praktik.
Podle odborníků lze prostředky k léčbě v zásadě rozdělit do dvou skupin – ty, o jejichž účinnosti poskytuje věda objektivní důkazy, a ty ostatní. V první skupině jsou především klasické léky, tedy ty, na něž existují vědecké studie a takzvané double-blind testy, při nichž ani lékař ani pacient nevědí, zda nemocný dostává skutečný lék, nebo pouhé placebo. O jejich účinnosti pak není pochyb, a tyto léky proto hradí i zdravotní pojišťovny.
Ve druhé kategorii jsou postupy a látky, jejichž účinnost nebyla vědecky prokázána, ale řada lidí včetně některých lékařů s nimi má dobré zkušenosti. Sem patří homeopatika nebo byliny typu třezalky, u kterých se ukázalo, že svým složením jsou blízké účinným látkám průmyslově vyráběných psychofarmak. Často ale fungují i postupy typu modliteb nebo astrologie. Podle Höschla je účinnost placeba při léčbě depresí okolo čtyřiceti procent, zatímco ověřené léky ji mají mezi šedesáti a sedmdesáti. I prostředky bez prokázané účinnosti proto mohou nemocným výrazně pomoci.
To se týká i psychologických metod, které jsou jen obtížně vědecky ověřitelné, ale jejich pozitivní vliv na řadu pacientů je neoddiskutovatelný. Pomáhají kromě jiného v situacích, kdy si nemocný neuvědomuje původ svých obtíží. „Měl jsem klienta, který přestože se snažil deset let podnikat, stále se mu to nedařilo. Jeden krach střídal druhý, většinou jej okradli společníci nebo podepsal nevýhodné smlouvy. Zjistili jsme, že z velké míry byl příčinou jeho neúspěchu nefunkční vztah,“ uvedl poradce Aleš Kalina, který provozuje server mamdepku.cz.

Začít znovu Často se ale stává, že se nemoc neléčí a chorý člověk se ji snaží nějak „přechodit“. To je však problém. Každá prodělaná a neléčená deprese zvyšuje podle lékařů riziko, že se do ní příště postižený dostane snáze a další kolo nemoci bude o to silnější.
Psychologové upozorňují i na jeden paradox. Duševní problémy totiž mohou být pro někoho v podstatě požehnáním. Je to totiž šance změnit zaběhané psychologické mechanismy a najít lepší způsoby, jak se vyrovnat s vnitřními potížemi. Příkladem takového „posttraumatického růstu“ může být například šéf firmy Apple Steve Jobs. Toho v mládí vyhodili z univerzity a poté z firmy, kterou sám založil. Nato mu lékaři diagnostikovali rakovinu. Každý z těchto problémů pro něj byl novou výzvou a umožnil mu být ještě úspěšnější.

[rozhovor]

Cyril Höschl
Nezaměstnanost a deprese jdou vždy spolu Pocit štěstí je subjektivní věc, říká ředitel Psychiatrického centra Praha

Pravděpodobnost toho, že začnete mít závažné psychické potíže, souvisí podle renomovaného psychiatra Cyrila Höschla s genetikou, výchovou a nepříznivými okolnostmi, které člověka v životě potkají. Každý má ale jinou hranici tolerance.

EURO: Souvisí ekonomická situace s pocitem štěstí? HÖSCHL: Odpověď je ve dvou rovinách. První je, jak se člověk subjektivně cítí, jaký má pocit štěstí a naplněnosti, a to kupodivu s ekonomickou situací souvisí daleko méně, než se lidé domnívají. Pořád se totiž porovnáváme s okolím. Když žijete z podpory v nezaměstnanosti a kolem vás každé ráno jezdí někdo na golf v obrovském terénním autě, tak to u vás vyvolává pocity, že život za moc nestojí. Ale kdybyste s touto podporou dorazil mezi chudé kluky v Brazílii, kteří žijí v chatrčích z vlnitého plechu, kopou do staré pneumatiky a mají nafouklá břicha z hladu, vaše pocity budou opačné. Když rozdáváme dotazníky o spokojenosti života pacientům psychiatrických oddělení, ti s lehčími potížemi se paradoxně někdy cítí hůře než těžší pacienti, kteří mají bludy a halucinace.

EURO: Jaká je ta druhá rovina? HÖSCHL: Tou jsou objektivní ukazatele duševního stavu, jako jsou počet návštěv psychiatrických ambulancí, počet hospitalizací, jejich návratnost, počet invalidních důchodů přiznaných kvůli duševním nemocem a podobně. Tady už závislost na ekonomických ukazatelích může být změřena zcela objektivně pomocí epidemiologických nástrojů. Zde je ale v souvislosti se současnou krizí jeden problém. Trend je totiž dlouhodobý a podílí se na něm řada různých faktorů. Některé z nich jsou okamžité, například změna legislativy, a jiné jsou dlouhodobé jako například geografické poměry, ve kterých žijeme. Trend, který je důsledkem relativně náhlé změny typu hospodářské krize, se na křivkách projeví jako zub. A to, abychom jej posoudili, vyžaduje nejen nasbíraná data, ale i určitý časový odstup.

EURO: Ale máme zkušenosti z minulosti. HÖSCHL: Ano, máme zkušenosti z různých hospodářských poklesů, které tady byly, zejména z velké krize ve třicátých letech. Tam byla odpověď poměrně jasná. Krize tím, že snižuje konzum, tedy spotřebu, snižuje i poptávku, výrobu a zaměstnanost. Jakmile nezaměstnanost dosáhne dvouciferných čísel, začne být spojena s negativními jevy. To vidíme i na mapě České republiky. V okresech, kde je největší nezaměstnanost, jako je Bruntálsko, bývá také největší konzumace alkoholu, obvykle tvrdého a laciného. S tím jsou spojeny zdravotní obtíže, nemoci jater, úrazovost, nehodovost. A zároveň sebevražednost. Nezaměstnanost, alkohol, deprese a sebevraždy jsou fenomény, které chodí ruku v ruce.

EURO: Souvisí míra sebevražd s ekonomickou situací zásadním způsobem? HÖSCHL: Je zajímavé, že všude v Evropě není sebevražednost, což je údaj, který lze statisticky dobře zachytit, sycena stejnými faktory. Máte dva státy s vysokou mírou sebevražednosti, ale ze zcela jiných důvodů. U jedné země je to důsledek ekonomického úpadku, druhá je bohatá. Vysoká sebevražednost je například v Japonsku, vysoká bývala také ve Skandinávii, v Rakousku či ve Švýcarsku. Naproti tomu je ovšem vysoká také na Balkáně, třeba v Rumunsku, kde to spíše souvisí právě s chudobou. Máte ale i chudé země jako Gruzie, kde je sebevražednost minimální. Společní jmenovatelé se proto hledají těžko. Jakýkoli argument platí výhradně pro určitou oblast. Nízká sebevražednost může být dána ne tím, že se tam lidé mají dobře, ale i tím, že je v té které zemi značná religiozita, což platí například o Španělsku nebo Itálii. Vůbec nejvyšší sebevražednost je dnes v pobaltských zemích. Musíme si také uvědomit, jakou roli zde hraje statistika. To je problém například v Africe. Pokud jste v Mozambiku kdysi měl jednoho psychiatra na devět milionů obyvatel, nebyl nikdo, kdo by údaje o sebevražednosti vykázal.

EURO: Jak deprese vlastně vzniká? HÖSCHL: Z medicínského hlediska je rozvoj deprese sycen ze dvou zdrojů. Jednak z vnějších nepříznivých faktorů, které ji spouštějí nebo i vyvolávají, například dlouhodobý stres, a jednak z určité vnitřní zranitelnosti. Je to jako s jídlem. Konzumujete ho buď proto, že je skvělé, a nemusíte mít ani příliš velký hlad, anebo máte naopak obrovský hlad a je vám jedno, že to jídlo není nic moc. Podobně u duševních poruch můžete mít velkou genetickou dispozici, a pak nepotřebujete ani mnoho vnějších podnětů, anebo jste vnitřně silní, ale pod velkým vnějším tlakem se nemoc rozvine.

EURO: Je větší rizik vzniku deprese u dělníka, který přijde o práci a nemá na účty, nebo u boháče, jenž ztratí miliony, ale zůstane mu stále nadprůměrná životní úroveň? HÖSCHL: To riziko může být kupodivu skoro stejné. Dělník je existenciálně zranitelnější, protože už nemá kam klesat. Když přijde o práci, je prakticky u zdi, protože z podpory se přežívá jen těžko. Naproti tomu milionáři přijdou většinou o velké peníze, ale na živobytí jim zůstane. Mohli bychom proto čekat, že problémy budou častější u těch, kdo jsou na tom sociálně hůře. U bohatých podnikatelů je však tato výhoda znehodnocena tím, že přicházejí o mnohem víc, a jejich důvod propadnout zoufalství je tedy o „několik nul“ silnější než u toho, kdo měl něco málo a teď nemá ani to. Velmi to ale souvisí s osobnostními rysy. To se ukázalo například v roce 1948, kdy šlechtici k velkému překvapení okolí vesměs snášeli vyvlastňování psychicky relativně dobře. To spousta lidí nechápala, jak někdo, kdo měl zámky a polnosti, se najednou spokojil s malým bytem ve městě, snídal čaj s bábovkou a nešel se věšet. Na rozdíl třeba od podnikatelů nebo velkých sedláků, kteří často páchali sebevraždy.