Propíchnutá olympijská bublina

9. 6. 2014

Mistrovství světa ve fotbale a olympiáda zamávaly s cenami nemovitostí v Riu

Martin Stöckl otevírá láhev argentinského malbeku a se sklenicí si stoupne k oknu. Jsme v jednom z nejvyšších podlaží dvacetipatrového věžáku, takže máme výhled na proslulou riodejaneirskou čtvrť Ipanema včetně stejnojmenné pláže, na kterou se ženou velké vlny. „Je to obyčejný byt se čtyřmi pokoji a dvěma koupelnami. Za pronájem platím pět tisíc realů,“ líčí. V přepočtu 42 tisíc korun je hodně vysoká částka i na většinu evropských měst. „A to v něm nebyl ani kousek vybavení. Koupit jsem musel i klimatizaci,“ dodává třicátník.

Pětkrát dražší než před šesti lety „Od roku 2008, co jsem se do Ria přestěhoval, šly ceny bydlení nahoru téměř pětinásobně. Vrchol byl v polovině roku 2012, od té doby velmi zvolna klesají,“ vyčísluje Čech, který počátkem 80. let emigroval s rodiči a bratrem do USA. O nemovitostech v Riu má přehled, protože jako spolumajitel firmy Rio Management dělá za provizi zprostředkovale mezi vlastníky bytů na prestižních „plážových“ adresách a zahraničními zájemci o pronajmutí. Trh, který se splašil po oznámeních, že Rio bude hlavním hostitelem fotbalového mistrovství světa a letní olympiády dva roky nato, se zase pomalu uklidňuje. „Před dvěma roky nikdo nechtěl pronajmout byt, pokud to nebylo aspoň na týden, dnes už jsou rádi i za pár dní,“ říká realitní agent a předává svou roční dceru její brazilské matce. „Všichni si mysleli, jak pro ně bude šampionát velký ‚success‘, ale kdo nepronajal dosud, bude už jen paběrkovat,“ říká při našem dubnovém setkání muž, který se každé léto na několik týdnů vrací do Česka, takže mateřštinu vůbec nezapomněl.

Jen ji prokládá anglickými výrazy trochu častěji než běžný český manažer.

„Po skončení mistrovství půjdou ceny ještě o něco dolů, ale pak se to v očekávání olympiády zase obrátí. Po ní musí přijít strmý pokles,“ předpovídá s tím, že přinejmenším do her v Riu určitě zůstane. Pak se nejspíše vrátí ke stejné práci, jakou dělal v Kalifornii. „Přestože jsou tu teď nemovitosti mnohem dražší než v Los Angeles nebo San Francisku, může si realitní agent v USA na provizích vydělat daleko více. Ale tady se mi líbí lidé a skvělé počasí, díky kterému mohu kdykoli v roce vyrazit na kitesurf,“ říká.

Na dálku z Česka se to nezdá, ale v Pelého vlasti není radno mít hluboko do kapsy. Podle žebříčku konzultantské společnosti Mercer je Sao Paulo, obchodní centrum Brazílie i Latinské Ameriky, devatenáctým nejdražším městem světa a vůbec nejdražším na celé západní polokouli. Rio de Janeiro se drží hned za ním. Mimochodem, první místo tohoto žebříčku byste asi neuhodli – není to Moskva, Tokio, Singapur ani Curych, ale Luanda, metropole západoafrické Angoly.

Žebříček se dělá podle ceny desítek produktů, aby zahraniční firmy věděly, kolik je bude stát vyslání jejich zástupce do dané země, takže náklady na nemovitosti se do něj hodně promítají. V Riu, namáčknutém mezi oceán a strmé horské svahy, to platí obzvlášť, protože nabídka důstojného bydlení je z prostorových důvodů výrazně omezená.

„Předtím než mi vypršela první nájemní smlouva, která se v Riu uzavírá tradičně na 30 měsíců, přemýšleli jsme s přítelkyní, jak s bydlením dál,“ vypráví slovenský konzultant Juraj Vajda, jenž od roku 2008 pracuje v riodejaneirské pobočce PricewaterhouseCoopers. Kolem nás to žije. U stolů se točí mladí cizinci, kteří využívají toho, že domácí koktejl caipirinha má právě svoji „happy hour“, takže jim barman namíchá dva za cenu jednoho. Sedíme na verandě hostelu Lisetonga, který Vajdovi patří. „Ukázalo se, že koupit malý byt ve věžáku na Copacabaně nebo velký dům ve čtvrti Babilônia, který stojí jen o několik stovek metrů dál a pár desítek metrů výš, vyjde na stejné peníze. A když už jsme měli takové prostory, začali jsme je nabízet baťůžkářům,“ říká podnikavý pětatřicátník.

Z králíkáren do favel Na vysvětlenou – Copacabana ležící podél čtyřkilometrové písečné pláže patří od počátku 20. století k nejprestižnějším riodejaneirským adresám. Věžáky hustě zastavená rovinka je široká maximálně 800 metrů a končí prudkými, zdánlivě neobyvatelnými srázy, na nichž si ovšem nejchudší Brazilci bez ladu a skladu před desetiletími postavili nejrůznější boudy a zděné domky. Na divoko tu vyrostly osady zvané favely, které město až do osmdesátých let, kdy konečně kapitulovalo před realitou, nechtělo uznat za svoji součást.

Teprve před šesti lety, ve snaze zbavit kraj pod Cukrovou homolí do olympiády přebujelé zločinnosti, začala policie favely vytrhávat z rukou drogových gangů. Místa včetně Babilônie, kde se ještě před pár lety promenovali členové gangů s kalašnikovy v rukou, se díky policejní přítomnosti otevřela pro lidi z dolní části Ria, kteří už nechtěli utrácet nehorázné peníze za život v králíkárnách.

Favely zasáhlo to, čemu sociologické učebnice říkají gentrifikace. Jinými slovy, zaopatření lidé nakupují v zanedbané části města nemovitosti, což vede k růstu jejich cen a postupnému odchodu chudých starousedlíků, kteří si nafouknuté sumy za bydlení nemohou dovolit. „Však mi taky jedna paní vynadala, že kvůli mně jí zvednou nájem,“ vzpomíná Vajda na moment, kdy na jeho popud dva čeští umělci udělali hostelu obří mozaiku, díky níž ušmudlaná čtvrť pořádně prokoukla.

Zatím je to gentrifikace omezená. Movitější Brazilci mají stále předsudky vůči bydlení ve favelách, které jsou spojovány s nižším společenským statusem. Takže tam míří rovnostářštější cizinci. Buď studenti, nebo baťůžkáři – prostě ti, kteří musejí vyžít s hodně omezeným rozpočtem.

Turisty namačkat jak do ponorky „V roce 2011, když jsme Lisetongu otevřeli, bylo v Riu podle internetového vyhledávače Tripadvisor jen 140 hostelů. Dnes jich je přes 320. Jen tady v Babilônii se nás o zákazníky přetahuje pět,“ říká Vajda, který správu „noclehárny“ nechává na své mexické přítelkyni. Jeho konkurenti mají většinou strategii narvat do omezeného prostoru co nejvíc postelí. Turista na třípatrové palandě si připadá jak námořník v ponorce – zbývá mu prostor tak akorát na to, aby se po probuzení pořádně praštil do hlavy. Vypadalo to, že hostely jsou nevyčerpatelný zlatý důl, protože s nízkými náklady se přes mizivou kvalitu dosahovalo vysoké obsazenosti.

Rio bylo (a je) v módě. Slouplo ze sebe nálepku destinace, kde k „povinným“ turistickým zážitkům patří i ozbrojené přepadení, takže rozpřažené Kristovy ruce vítají další a další návštěvníky. A na rozdíl od minulých desetiletí má většina z nich brazilské doklady. „Na Silvestra, při karnevalu nebo teď na mistrovství světa můžeme dát ceny na pětinásobek oproti normálu, a přesto budeme mít obsazené i houpací sítě pod střechou. Jenže důležité je, jak využít kapacitu ve všední dny, když je nás na trhu tolik,“ říká Vajda s tím, že on na to jde přes kvalitu. Na pokojích má jen dvoupatrové palandy, nešidí snídaně, a k tomu drží cenu nízko, aby host byl odměněn za to, že se při každém návratu z pláže musí drápat do prudkého kopce. Slovákovi se to vyplácí. Na Tripadvisoru, který řadí hostely podle toho, jak je chválí v internetovém hodnocení samotní zákazníci, se Lisetonga drží na prvních třech příčkách. Je pravděpodobné, že turista, který na ni při surfování narazí, se nebude pracně proklikávat a prověřovat, jestli tip číslo 298 není náhodou o něco levnější.

Návrat do reality „Boom hostelů i krátkodobých podnájmů byl způsoben především tím, že Rio mělo málo lůžek pro turisty,“ říká Ivan Zábojník ve svém penzionu, který leží ve městě Angra dos Reis dvě hodiny jízdy jižně od Ria (více na straně 28). Nejvíce se to projevilo v letech krátce po přiklepnutí fotbalového turnaje i olympiády. Stát s ohledem na chystané sportovní megaakce, při nichž bude poptávka po ubytování enormní, poskytl hotelům daňové pobídky, aby se zvelebily a případně navýšily kapacitu. Majitelé toho rádi využili, čímž se kvůli rozsáhlým rekonstrukcím přechodně počet slušných míst k přespání ještě snížil.

„Každá špeluňka si dala honosné jméno a tři hvězdičky a chtěla za noc klidně tři tisíce korun,“ vypráví čtyřicátník, který nabídkou svého vesnického penzionu cílí na brazilskou střední třídu. Ceny pokojů v hotelech se vyšroubovaly nad únosnou mez a lidé, kteří jinak nad hostely ohrnují nos, jim začali přicházet na chuť. Trh to rychle pochopil a stále rozšiřoval nabídku v tomto segmentu.

Do toho se letos před šampionátem vrátily do provozu všechny zrenovované hotely.

Ovšem jejich majitelé jako by si změn nevšimli a stále žili v domnění, že mohou napálit jakoukoli sumu a postele se jim zaplní jako v minulých letech. „Před rokem mě všude odmítali, když jsem pro své klienty dopředu sháněl nocleh na dva dny během karnevalu.

Požadovali minimálně čtyři noci pobytu. Letos to bylo stejné, ale čtrnáct dní před karnevalem mi sami volali a vnucovali pokoje na libovolný počet dní, a k tomu za běžnou cenu,“ usmívá se Zábojník, jak trh postavil zmlsané hoteliéry do latě. „Je to jenom dobře. Už jsme riskovali, že drahotou donutíme potenciální návštěvníky k tomu, aby radši letěli do levných destinací v Asii.“ l