Nepotrvá dlouho a televize místo indexu PX50 nebo akcií Českého Telecomu bude uvádět aktuální pohyb cen na burze vypitých PET lahví. A s opakováním v čínštině. Čínští odběratelé zcela ovládli trh s touto komoditou, zasvěcené odhady tvrdí, že na daleký východ putuje až 90 procent všeho, co v Česku posbíráme. Nad Žlutou řekou usmaží z českých lahví textilní vlákna, z nichž čínské tkadleny a švadleny v rychlosti spíchnou oblečky. Ty k nám vzápětí poputují zpátky na proslulá asijská tržiště. Přes celou zeměkouli tak sem a tam vozíme PET za lacinou pracovní silou a za výrobou bez ekologických omezení. Šatečky u nás za levný peníz koupíme, nečistoty z barvených plastů za nás odnese Žlutá řeka.
Před očima rostoucí cena PET plastu ještě stoupne, podaří-li se spustit jeho totální recyklaci zpátky na panenské komponenty (viz Vynález vrací panenství, str. 26). Tím by se docílilo ideálního cyklu, jaký byl dosud výsadou skleněného nápojového obalu, postaveném na schopnosti přeměnit odpad v nový výrobek stejné kvality. U PET materiálu navíc za mnohem menších energetických vkladů. Ideální hmota! Nechce se věřit, že proti PET lahvím ještě nedávno zuřily ostré ekologické protesty.
Prokletí však zůstává. Zatímco s každou nalezenou pivní lahví první bezdomovec utíká do krámu pro zálohu, PET lahvemi se dál plní skládky i příkopy. Teď už „jen“ rychlostí 62 procent z prodaných lahví. Na jedné straně nevídaný boom, že by vám utrhali ruce, na druhé naprostý nezájem. PET láhev je důkazem vnitřní rozpolcenosti moderní společnosti. Ani bezdomovci nestojí za ohnutí.
Což takhle, kdyby měla také zálohu? Na podnět poslance Gongola návrh teď putuje Parlamentem. Kdybychom však raději počkali, zda se tuto překážku podaří přeskočit Němcům. Těm se zálohový systém pod taktovkou řetězců rozpadl na několik podsystémů. Člověk si musí pamatovat, kde láhev nakoupil, v jiném řetězci mu ji nevezmou. Značky, kódy, kolky. Zejména pro náhodně projíždějícího cizince neproniknutelný systém, že má chuť láhev okamžitě odhodit. Ne do příkopu, ale na hlavu zřízence, který ji odmítá přijmout. Připomíná to naopak období liberalizace českých záloh na vratné obaly, kdy člověk obcházel s pivními lahvemi krámy, aby je pak úplně rozčarován vyklopil do kontejneru. Tam ovšem skleněná lahev, která má ještě třicetkrát obíhat, než ji dle statistiky někdo rozbije, na rozdíl od PET lahve rozhodně nepatří. Buďme vděčni za svůj zálohovaný systém obíhajících vratných skleněných lahví a PET lahve spíš než do krámu nosme do kontejneru za domem.
Nebo bychom je raději v barevně odlišeném pytli vynášeli před dům? U nás jako papoušci stále opakujeme jediný systém s třídícími hnízdy, která na některé typy občanů neplatí.
Nejmilejší byly PET lahve, když začínaly. Lidé si do nich kvůli jejich trvalé těsnosti a uzavíratelnosti leccos cenného uschovávali, například slivovici z Beskyd nebo rakiji z Banátu. Někdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal si do ní navařil na výlet čaj. Ten to schytal v uštěpačných poznámkách za zády, ekologický ministr a neštítí se PET lahve! Jako by opětovné hodnotné využití nebylo tou nejdokonalejší recyklací. Tolik čaje ani tolik slivovice ovšem nemáme, abychom opětovně využili každou PET lahev, která nám prošla rukama. A tak bychom měli napomoci systému, který nás odložených PET lahví zbaví, a navíc nabídne rozumné využití.
Až dosud byly největší potíže s recyklační koncovkou. Firma Silon zprvu měla jen malý recyklační provoz a ještě málo platila, výrobci a plniči PET lahví neměli povinnost platit za návratnost obalů, v Číně ještě tkali raději z hedvábí a bavlny. To všechno se změnilo. Teď se koncoví zpracovatelé o dodávky PET lahví mezi sebou perou, rozjely se i vytřiďovací firmy, problém se stěhuje k obcím, mají-li dostatečně pružný a účinný systém sběru. A především do našich kanceláří a domovů, skutečně záleží na tom, jak s prázdnými obaly naložíme.
Pro šetřílky: v ceně limonády jsme si museli zaplatit nejen výrobu obalu, ale i jeho návrat k recyklaci. Že byl skutečně vyroben, jsme se už přesvědčili, přesvědčme se i o tom, zda se dostal do správného kontejneru! Výrobce či plnič obalu musel zaplatit za návrat obalu k recyklaci poplatek 2710 korun za tunu a k tomu DPH. Bez ohledu na to, zda se obal skutečně vrátil nebo ne. Byl by naivní, kdyby tento náklad nepřenesl na uživatele. Zvažte si svůj obal, ať víte, kolik to dělá a odneste ho na správné místo. Pamatujte si barvu: žlutá. Jako řeka, jako Číňan, jako váš kontejner.
