Správní rada japonského elektrotechnického gigantu Olympus by dnes měla přiznat Michaelu Woodfordovi jedno z historicky největších odškodnění, kterého se kdy domohl propuštěný manažer. Pro bývalého generálního ředitele to bude znamenat velké vítězství. Pro firmu hořkou prohru.
Loni v dubnu si Brit Michael Woodford myslel, že konečně pochopil Japonce. Bývalý šéf evropské divize firmy se stal generálním ředitelem celého Olympusu. Byl to průlom. První cizinec na nejvyšším postu v tradičně uzavřeném japonském manažerském světě. Jeho sláva trvala jen něco málo přes pět měsíců. V polovině října už byl po třech dekádách práce pro firmu vyhozen na dlažbu za „neloajální chování“.
Správní rada si myslela, že tím je příběh tvrdohlavého Brita, který se až příliš šťoural ve firemním účetnictví, vyřízen. To byl omyl. Woodford se obrátil na média, vyzval celou radu k rezignaci a věc dal k londýnskému soudu. Tribunál pro zaměstnanost však nakonec nezasedl.
Doslova za pět minut dvanáct se Olympus s paličatým Woodfordem dohodl na mimosoudním vyrovnání. Spekuluje se o závratné částce 60 milionů dolarů. Konečnou dohodu by Olympus měl posvětit právě dnes.
Ztráty z rozepře s Woodfordem jsou ovšem mnohem větší. Akcie poklesly, firma hospodařila za minulý rok s rekordní ztrátou 49 miliard jenů a podle japonské agentury Kjódó ji musí zachraňovat jiný japonský obr Panasonic. Ten se za finanční injekci 50 miliard jenů stane nejspíše brzo největším podílníkem v Olympusu. Woodford přesto tvrdí, že vše muselo být tak, jak se to událo.
„Opravdu doufám, že se tak stalo v zájmu Olympusu. Může se pohnout dopředu, já také,“ prohlásil po vyjednání odškodnění. Na otázku, co ho nyní čeká, pak s úlevou odpověděl: „Jdu odpoledne plachtit.“
Tvrdé dětství jako dobrá průprava
Schopný Brit Michael Woodford si mohl pomýšlet snad na vše, jen ne na nejvyšší pozice v managementu japonské firmy. Nebyl Japonec. Nehraje mezi japonskými manažery povinný golf. Ani nepochází z vážené britské rodiny. Jeho otec byl všeho všudy elektrotechnickým inženýrem.
Dokonce pochází z rozvedené rodiny. Od sedmi let žil se svou matkou v Liverpoolu ve skromných podmínkách a mýt se svého času musel ve veřejných lázních. „Chodil jsem na školní obědy zdarma a nosil obnošenou uniformu. To nebyl středostavovský život. Najednou jsem viděl, jak je život nejistý a překotný. Ale naučilo mě to jisté vytrvalosti,“ vzpomínal později už jako propuštěný ředitel v rozhovoru s listem Independent.
Bizarní ústrky si prožil i kvůli navštěvování židovské školy, kde bylo ale i pár jinověrců jako on. Spolu s trochu asiatskými rysy po babičce si vysloužil posměšky tu za to, že je žid, tu za to, že je Asiat.
Po ničím výjimečné liverpoolské manažerské škole zamířil v roce 1981 do Olympusu, který se mu měl stát životním osudem. Ve firmě KeyMed vyráběli medicínské nástroje pro japonský gigant a cílevědomý Woodford stoupal příčku po příčce po firemním žebříku. V roce 2008 ale pochopil, že jeho letitá kariéra v Olympusu je u konce. Japonský gigant koupil britskou firmičku Gyrus přímo v Tokiu bez vědomí výkonného ředitele evropské medicínské větve Woodforda.
Milovník Japonska dobře věděl, co to znamená, a odletěl do centrály podat rezignaci. K jeho údivu ho předseda správní rady Cujoši Kikukawa pověřil vedením celé evropské divize a usadil ho do správní rady. Nečekané povýšení v roce 2008 se nyní jeví dost paradoxně. Gyrus byl právě jednou z podvodných koupí, které Woodford později odhalil. A z patrona Kikukawy se nakonec stal Woodfordův hlavní nepřítel ve firmě.
Loutka, která se nenechala ovládnout
Už místo ve správní radě Olympusu bylo více, než se jiným evropským manažerům ve velkých japonských firmách podaří. Jmenování generálním ředitelem se ale stalo senzací. Okamžitě se však vyrojily i pochybnosti. Kikukawa zůstal v pozadí jako šéf správní rady a Woodforda si vybral jako snadno ovladatelnou loutku. Proto prý přeskákal další dva tucty uchazečů včetně japonských viceprezidentů firmy.
Podle Woodforda mu Kikukawa brzy řekl, že on je jediný, „kdo rozhoduje o najímání, propouštění a náhradách pro správní radu“. Ač Woodford se svým nástupem oznámil „novou globální tvář Olympusu“, zbylo na něj jen každodenní řízení.
Vše se změnilo loni v červenci. Japonský magazín Facta vydal text o zfalšovaných poradenských platbách Olympusu, předražených akvizicích a možném napojení na organizovaný zločin, jakuzu. Co se dělo pak, popisuje poutavě Woodford v knize Vyhozený, která už vyšla v japonštině a v říjnu vyjde i anglicky.
O článku neměl ani potuchy, upozornil ho na něj až na zahraniční cestě jeho německý přítel se slovy: „Michaeli, je to dobře zdrojované. Musíš být opatrný.“ Což Woodford přesně nebyl. Po návratu do Japonska si nechal text okamžitě přeložit a svolal prezidenta Kikukawu a viceprezidenta Hasašiho Moriho.
„Proč mi o tom nikdo neřekl?“ ptal se Woodford. „Byl jste příliš zaneprázdněný,“ odpověděl Kikukawa. „Ale já podepisuji účetnictví! Musím o tom vědět. Je ta zpráva pravdivá?“ – „Z velké části ano,“ dostalo se mu odpovědi. Později navíc na stránkách magazínu objevil dopis s otázkami adresovaný vedení Olympusu. K Woodfordovi se však nikdy nedostaly.
Nejprve se Woodford pokusil kauzu řešit ve firmě. Ale nikdo s Britem nespolupracoval. V září proto zadal nezávislý audit a vynesl případ ven. Firma platila horentní sumy za poradenství v neprůhledných daňových rájích. Poplatek poradcům za úspěšně provedenou akvizici dosahoval i více než třetiny hodnoty kontraktu. Malé a pro hlavní činnost Olympusu nepodstatné firmičky byly kupovány za absurdně vysoké částky.
Ukázalo se také, proč Woodford nesměl vyjednávat v roce 2008 o převzetí zmíněné britské firmy Gyrus. Jen těžko by dovolil ve smlouvách 700 milionů dolarů za poradenství.
Zasedání správní rady 14. října bylo velmi rychlé. V 9.07 hodin se začalo, v 9.15 se skončilo. Woodford byl jednohlasně propuštěn za „sobecký manažerský styl“. Odevzdal telefon a zamířil na letiště. Ještě před odletem do Británie vše vyzradil novinám. Den po propuštění byla jeho kauza na prvních stránkách světových deníků.
Nejenže vše pořádně rozmázl v médiích, v prosinci se za podpory některých západních akcionářů Olympusu pokusil vrátit do firmy. Brzy bylo jasné, že japonská většina už Woodforda nechce ani vidět. Ten proto tasil poslední zbraň. Zažaloval Olympus za neoprávněné propuštění. Dobře vsadil na to, že firma nepodstoupí soudní slyšení svědků, což by mohlo ještě více poničit pověst těžce zkoušeného japonského obra.
Čtěte také:
Olympus se zřejmě spojí se Sony nebo Panasonikem
Olympus kvůli účetním podvodům žaluje vedoucí pracovníky
Olympus může být v roce 2015 bez peněz, píší v Japonsku
Woodford vítězí. Panasonic asi také
Woodford vyhrál na celé čáře. Správní rada, která kryla nepravosti, nakonec rezignovala. Kikukawa byl zatčen. Výše vyrovnání není zatím známa, ale spekuluje se o částce ve výši desetiletého ušlého platu. To je skutečná výhra nejen proti pouhým pěti měsícům ve funkci, ale i původnímu kontraktu na 44 měsíců.
Podle Woodforda se Olympus nyní „může posunout vpřed“. Nic pěkného ale firmu po skandálu nečeká. Firma ve ztrátě začala podle japonských médií vyjednávat o podílnictví Sony či Panasoniku. Podle agentury Kjódó je to nakonec Panasonic, kdo vstoupí do svého rivala. Bez šťouravého Brita by se mu to tak snadno nikdy nepodařilo.
» Michael Christopher Woodford se narodil 12. června 1960 do britské středostavovské rodiny, po rozvodu rodičů žil v chudých podmínkách s matkou v Liverpoolu, kde vystudoval Millbank College of Commerce
» od roku 1981 pracoval pro Olympus v britské firmě KeyMed, později šéfoval všem evropským dcerám vyrábějícím medicínské zařízení
» v dubnu 2011 se překvapivě stal generálním ředitelem celého Olympusu jako první nejaponský manažer, v létě rozkryl obrovské finanční podvody za 1,7 miliardy dolarů, v říjnu byl propuštěn
» nyní pod hrozbou soudu vymohl na Olympusu mimosoudně jedno z největších odškodnění v oboru
» se španělskou ženou Nuncy má děti Edwarda a Isabel, honosí se řádem britského impéria, Sunday Times ho zvolily byznysmenem roku 2011
