„Krize z roku 2008 byla nejsilnější od 30. let a ukázala mimo jiné i to, že lidé - včetně značné části ekonomů - ekonomice rozumějí daleko méně, než se zdálo. Každá krize je však i poučením,“ říká Jan Urban, který se věnuje psychologickým souvislostem ekonomiky i vyvracení iluzí v ekonomii a řízení. Zároveň ale pro většinu krizí platí, že jejich nástup, a to z řady důvodů, ekonomických i psychologických, přesně předpovědět nelze. Totéž platí i o řadě dalších ekonomických veličin, které analytici běžně „predikují“, například kurzech měn, akciích či úrokových sazbách.
Souvislost mezi lidským chováním a ekonomickými krizemi existuje, na tom se asi shodneme. Do jaké míry ale ovlivní průběh krize lidská úzkost, očekávání problémů, pesimismus bez ohledu na realitu?
Vývoj ekonomiky závisí vždy především na lidském chování; ekonomie je koneckonců vědou o lidském jednání a rozhodování, i když v určitých specifických situacích. Problém s lidským chováním vzniká v ekonomice především tehdy, pokud toto chování není příliš racionální - neopírá-li se o správná fakta nebo vychází z mylných úvah. Mohou to být úvahy, do kterých se příliš promítají emoce, ale i úvahy založené na mylných ekonomických koncepcích. Což se týká jednotlivců, firem i vlád.
Jedním z častých mechanismů, jak k tomu dochází, je tzv. self-fulfilling prophecy, doslova „proroctví, které se samo naplňuje“. Může působit oběma směry.
Jak?
Pokud velká část lidí věří, že ekonomiku čeká rozmach, pak jejich spotřební výdaje i investice rostou a ke vzestupu ekonomiky skutečně dojde. Příliš velká důvěra v budoucí růst může však vést i k tomu, že lidé i firmy neinvestují příliš opatrně a často se i výrazně zadlužují. Jejich výdaje podporují občas i banky, které je velkoryse úvěrují. To může vyústit v takzvané ekonomické bubliny, tedy situace, kdy se v důsledku spekulace na další růst cen určitých statků vyšplhá jejich cena na úroveň, při které se stávají neprodejnými. Jsou-li tyto nákupy financovány na úvěr, přivádějí do problémů i banky.
Psychologicky jde o důsledek stádního chování: předpokladu, že budeme-li napodobovat druhé, pak zbohatneme. Říká se tomu i zákon největšího hlupáka - stává se jím ten, kdo se ke spekulaci připojí až v závěru a komu nadhodnocené statky nakonec zůstanou.
Očekávají-li lidé naopak ekonomické problémy, jsou s výdaji opatrní, což ekonomiku „ochladí“. Může tak dojít i ke krizi, a to i tehdy, kdy pro ni nejsou „reálné“ důvody.
Existují i jiné případy neracionálního jednání?
Podobným je takzvaná past utopených nákladů. Spočívá v tom, že lidé, firmy i státy investují příliš optimisticky do „projektů“, které se ukážou jako chybné či nerentabilní.
Nechtějí si to však přiznat a vynaložené („utopené“) peníze se snaží „zachránit“ tím, že v těchto investicích pokračují. Vynaložené peníze však nikdy nedostanou zpět.
Pokud naši ekonomiku v současné době táhne spotřeba, nebude pokles ekonomiky o to citelnější? Lidé se začnou bát, přestanou nakupovat...
Ekonomiku vždy táhnou různé poptávky - spotřební či investiční, domácí nebo zahraniční. Spotřební poptávka je pochopitelně důležitá. K jejímu poklesu dochází nejčastěji proto, že lidé přestávají věřit budoucímu růstu svých příjmů nebo se příliš zadluží. Česká ekonomika je však spíše než na domácí poptávce závislá na vývozu, protože většina její výroby jde na export.
Pokud domácí i zahraniční poptávka klesne, může pomoci stát. Spíše než zvýšenými výdaji by však měl pomáhat nižšími daněmi. Výdaje státu, například „nákup nových úředníků“, totiž nebývají příliš efektivní a u nás to platí ještě více než ve světě.
Dá se považovat za první příznak toho, že lidé propadají pesimismu, že přestanou nakupovat auta?
Nákup aut, především těch nových, je důležitým signálem důvěry domácností v ekonomiku a své budoucí příjmy. Totéž však platí i o nákupech dalších nákladnějších statků, ať již vybavení domácností, nebo nemovitostí, pořizovaných navíc často na úvěr.
Je možné, že krize z roku 2008 nás otužila a reakce na zpomalení ekonomiky už nebude tak hysterická?
Krize z roku 2008 byla nejsilnější od 30. let a ukázala mimo jiné i to, že lidé - včetně značné části ekonomů - ekonomice rozumějí daleko méně, než se zdálo. Každá krize je však i poučením.
Pro nás byla poučením v tom, že krize patří k průvodním rysům tržní ekonomiky a je třeba ji očekávat. Předchozí generace tuto skutečnost znaly: k opakujícím se krizím docházelo v průmyslovém světě již od druhé poloviny 19. století.
Vliv krizí však není jen negativní. Jejich přínosem je, že ekonomiku očistí, a to od špatných investičních rozhodnutí, které firmy či banky v předchozích letech provedly. Někdy dokonce platí, že čím dříve k tomuto očištění dojde, tím lépe.
Přibývají signály, že růst české i světové ekonomiky se zadrhává. Čtěte více:
Nebude naopak působit faktor nejistoty kolem brexitu, migrační krize, Trumpa a jeho obchodní války s Čínou, prostě nejistota a to, že svět je méně pochopitelný než před deseti lety?
Současný ekonomický svět je nesporně složitý, mimo jiné tím, že je vzájemně provázaný. Globalizaci ekonomiky se přitom nelze nijak vyhnout. Ekonomice však nejistota škodí: nemohou-li firmy, banky či investoři předvídat, co nastane, jsou opatrní a se svými výdaji vyčkávají. Totéž platí pro větší výkyvy měnových kurzů, časté změny legislativy či mezinárodní krize.
Brexit navíc ukázal, že některé souvislosti moderních ekonomik jsou příliš složité, než aby mohly být předmětem referend. I to je bohužel jedna z psychologických souvislostí ekonomických krizí.
Je možné si na cykličnost ekonomiky zvyknout? Japonci to prý umějí a ustojí to se stoickým klidem.
Na běžné krize si určitě zvyknout lze, hůře se zvyká na ty hlubší a delší. I na ty je však možné - a většinou i nutné - se připravit, třeba určitými ekonomickými rezervami. Navíc na nich lze někdy i vydělat.
Často se mluví o zhoubném vlivu novinářů, kteří papouškují názory analytiků periodicky předpovídajících nástup krize tak dlouho, až přijde. Proč jim vlastně věříme, když poslední krizi v roce 2008 nepředpověděli?
O analyticích je známo, že předpovědí zhruba deset z pěti krizí, které skutečně nastaly. Jejich „analýzám“ či „předpovědím“ není proto třeba věnovat velkou pozornost. Pro většinou krizí totiž platí, že jejich nástup, a to z řady důvodů ekonomických i psychologických, přesně předpovědět nelze. Totéž platí i o řadě dalších ekonomických veličin, které analytici běžně „predikují“, například kurzech měn, akcií, úrokových sazbách apod.
Kdyby analytici byli skutečně schopni tyto veličiny správně předpovědět, pak by své předpovědi nikdy nezveřejňovali. Stali by se z nich snadno a rychle milionáři.
| Jan Urban (66) |
|---|
| • Ekonom a psycholog, lektor, poradce a vysokoškolský učitel. |
| • Věnuje se psychologickým souvislostem ekonomiky i vyvracení iluzí v ekonomii a řízení. |
| • Je autorem knih Ekonomie bez mýtů a iluzí, 40 manažerských mýtů, které škodí vašemu byznysu a dalších. |
Mohou uspíšit nebo prohloubit krizi politici svými výroky? Nebo naopak nakazit lid optimismem?
Nesporně mohou, a to jak bezdůvodným optimismem, tak i pesimismem. V prvém případě mohou podporovat nadměrné investice či zadlužení, a to soukromé i veřejné, ve druhém zbytečnou opatrnost. Navíc jde o jednání, za které většinou nenesou žádnou odpovědnost. Chtějí-li ekonomice pomoci, měli by usnadnit podnikání, rozhodování však nechat na podnikatelích samotných.
Myslíte si, že lidé, kteří ve firmách rozhodují například o předběžné opatrnosti a propouštění, bývají osoby s vyšším nadáním pro racionální rozhodování, nebo myslí stejně jako běžný „stádní“ spotřebitel?
Teoreticky by predikce manažerů měly být kvalifikovanější, a to vzhledem k jejich vzdělání i informacím, které mají k dispozici. Svou úlohu však někdy hraje i to, na čem jsou zainteresováni, nakolik jsou vlastníky firem kontrolováni a jak za svá rozhodnutí odpovídají.
Jde mimo jiné o takzvaný morální hazard, tedy situaci, kdy vedení firmy nenese odpovědnost za riziko, do kterého vstupuje, a jeho sklon je podstupovat proto roste. Již Adam Smith koneckonců napsal, že se bojí o osud firem, jejichž vedoucí nehospodaří s vlastními penězi. Nejméně racionální rozhodování lze však vždy čekat od firem státních, což spolehlivě ukázaly četné průzkumy.
Přečtěte si také:
Recese: konjunktuře v Německu dochází dech, a nám též
Recese: český automobilový průmysl se připravuje na horší časy
Úředník na dlažbě. Babišova vláda chystá masivní propouštění
Pramáti všech krizí. Krach vídeňské burzy z roku 1873 pocítil celý svět
